Přišlo mu to jako náhoda. Rozhodl se však, že bude bouli ignorovat. Tušil, že se bude za pár dní opakovat stejný scénář, ale snažil se na to nemyslet. Prostě dál vykonával svou práci. Až pak přišel čas, to už nohu nemohl ohýbat v koleni. Postavil do koupelny židli, sednul si na ni, nohu si opřel o vanu, připravil si pod ni ručník, mezi zuby zkousnul kus hadru a s dokořán otevřenýma očima, které už věděly, co přijde, zabodnul skalpel do rány.
Hadr mu vypadl z úst a svezl se až do klína. Z rány začala téct rudá krev. Udělal dva řezy, ránu s odhodláním zmáčknul a přiložil na ni už skoro úplně krví nasáklý ručník ze země. Obvázal si pak nohu a odebral se do postele.
Ráno nebylo po ráně ani stopy. Dospěl k názoru, že se mu daří nad touhle podivnou nemocí vyhrávat. Jenomže uběhlo pár týdnů a boule se objevily tentokrát tři. Jedna na dlani, druhá v podpaží a třetí na břiše.
Zaklepal na něj soused, který se zrovna vracel z práce. Uslyšel Viktorův smrtelný křik, jak řezal boule jednu po druhé. Musel u toho být ve vaně, aby nic nezakrvácel. Soused na dveře už dočista bušil. Viktor se snažil dostat z agónie. Z rádia mu nahlas hrál Beethoven, aby alespoň z části zakryl tenhle svůj očekávaný řev. Už ječel jen do ručníku. Ale soused byl neoblomný. Nakonec mu Viktor musel jít otevřít. To bylo až po tom, co narychlo obvázal všechny své rány. Otevřel mu jen na škvíru a místo zaplnil svým obličejem.
„Jste v pořádku?“ řekl soused, který stál za dveřmi třímajíc v ruce pracovní kabelu.
„Ano, pane. Jsem v naprostém pořádku. Jen jsem se kopnul do malíčku. To víte. Každému se to někdy stane,“ řekl Viktor a zabouchnul.
Pozoroval kukátkem souseda, který chvíli jako zmražený zůstal za dveřmi stát.
„Jsem v naprostém pořádku! Nemějte strach!“ zvolal Viktor.
Soused se tedy odebral domů. Viktor se dobelhal do postele a snažil se usnout. Doufal, že se ráno zase probudí a žádnou bouli na těle neobjeví, ba ani známky po těch starých.
A opravdu neobjevil. Ani náznak že by na jeho těle snad něco předtím bylo. Bolestivou chvíli připomínaly jen zarudlé obvazy a ručníky.
Měsíc se nedělo nic. Viktor na tuhle svou nemoc dávno zapomněl. Dál vykonával svou práci. Nakupoval v obchodě ovoce a hotová jídla pro ohřátí v troubě. V tramvaji a v práci se snažil stranit ostatních lidí, a ve většině případů se mu to i dařilo.
Tedy do té doby, než k němu přišel pan Schiller.
„Chtěl bych s vámi, chlapče, mluvit. Máte chvilku?“ řekl úředním tónem.
„Ano… Mám,“ přikývnul Viktor a odložil hromadu listů na svůj stůl.
Pan Schiller se otočil a mlčky, aniž by Viktora pobídnul jej následovat, zamířil do své kanceláře. Viktor ještě chvíli stál na místě, než mu došlo, že se má tím směrem vydat také. Napadlo jej, že mu snad chce dát výpověď! To by snad bylo naprosto nemístné! Celou cestu skrze místnosti s kartotékami uvažoval, jestli někdy udělal chybu. Nic ho však nenapadalo. Pocit neštěstí a strachu ho ale ani tak nepouštěl. Spíše naopak. Z nevědomí se třásl ještě více než ze samotného strachu.
Krásné