„Posaďte se,“ pobídl jej pan Schiller. Viktor se posadil na židli. Snažil se nedávat najevo, jak obrovský strach má. Kancelář byla velká. Jednu zeď lemovala knihovna plná všemožných svazků. Na dlouhém dřevěném stole měl pan Schiller obrovský glóbus, psací stroj a krabičku na doutníky. Ostatní nábytek byl taky z prvotřídního lakovaného dřeva, které osvětloval honosný černý lustr. Za panem Schillerem bylo velké okno. Šlo z něj vidět na ulici, která v tu dobu už začínala kvést barvami jarních kvítí.
„Zeptám se. Víte, proč jsem si vás zavolal sem?“ řekl pan Schiller a opřel se ve velkém koženém křesle. Zkontroloval si přitom přehazovačku kryjící pleš.
„Přiznám se. Nevím,“ řekl Viktor nesměle spíše perskému koberci pod jeho nohami.
„Chci vám přidat peníze,“ opřel se pan Schiller lokty zpátky o stůl.
„Z jakého důvodu?“
„Z jakého důvodu? Nejste snad rád?“
„Ano. Jistě. Jsem,“ podíval se na vteřinu panu Schillerovi do jeho stárnoucího pohledu.
„Jste loajální zaměstnanec. Zasloužíte si to.“
„Tak já vám tedy děkuji.“
„Ani se nezeptáte, kolik jste dostal přidáno?“ zadíval se na něj podezřele zpoza obrouček svých brýlí.
„Kolik jsem tedy, pane Schillere, dostal přidáno?“
„Dělá to rovných dvacet euro!“ zvolal honosně.
„Tak já vám mockrát děkuji,“ vysoukal ze sebe Viktor.
Když jej pan Schiller vyprovázel, potřásl mu rukou. A aby potvrdil své nadšení ze svého zaměstnance, poplácal ho mezi lopatky po zádech. Viktorovi se v tu chvíli roztáhly zornice explozí utrpení, které zachvátilo jeho tělo. Okamžitě zatnul zuby. Ani se neotočil a spěšně se skoro rozutíkal za svůj stůl. Pan Schiller ještě nevěřícně zakroutil hlavou. „To je ale pilný kluk,“ řekl si sám pro sebe a zavřel dveře své kanceláře.
Jenomže Viktor se do práce nevrátil. Položil hlavu na stůl, pusu si zacpal rukávem své košile a zaječel do ní bolestí. Jako by mu na zádech sedělo samotné utrpení. Nemusel se ani moc soustředit, aby poznal, co je strůjcem jeho bolesti. Levou rukou se snažil dosáhnout mezi lopatky. Hmatal přes košili po zádech. Napočítal celkem sedm boulí úhledně seřazených po jeho páteři.
Začínal panikařit. Stál v koupelně. Přemýšlel. Ráno tam ještě nebyly! Odstranit předešlé nebyl zrovna takový problém, protože byly na snadno dostupných místech. Ale tentokrát to zvládnout prostě nemohl. Snažil se skalpelem provést řez, ale neměl dostatek pohyblivosti, aby to dokázal udělat pořádně. Buď se netrefil a pořezal zdravou tkáň, nebo skalpel jednoduše do boule neprojel. Tu noc ležel jen na břiše a sípal bolestí do polštáře. Už se to nedalo vydržet.
Zoufalost, s jakou musel vykonávat svou práci, byla neskutečná. Každý jednoduchý pohyb následovala prudká bolest, jak se jeho kůže na zádech napínala. A několik dalších nocí po sobě skoro nespal, což se podepsalo na jeho vzezření. Nikdo si toho však ani nevšiml. Lidé si už dávno zvykli brát jej jako stín, který dokáže efektivně roztřídit i ty nejpodivnější dokumenty.
Čekal na tramvajové zastávce. Držel se za zábradlí. Docházely mu síly. Nohy se mu v chůzi už jen mechanicky střídaly. Začínal ztrácet kontrolu nad svým vlastním tělem. Jediné, po čem toužil, bylo, aby ho ta bolest přešla. Byla to jeho první touha v životě. S tímhle novým pocitem se oběma rukama držel umaštěné tyče, když s ním pak dopravní prostředek sem a tam házel. Dával si velký pozor, aby se o nikoho ze spolucestujících neotřel. Měl strach, že by omdlel. Že by nad jeho tělem nadobro získal kontrolu někdo jiný.
Krásné