Když něco nevíte, nejste hloupí
Už kdysi řekl Sókrates že ví, že nic neví. Je to již necelých dva a půl tisíce let a lidstvo se stále nepoučilo. I v dnešní době se na vás dívají jako na blba, přesto, že třeba nevíte jen, jak se jede do Chomutova.
Já přece nemusím vědět všechno! Opakuji si vždy, když něco nevím. Jenže říkejte to lidem.
Nedávno jsem si nemohl vzpomenout na jedno slovo. Psal jsem povídku a věděl jsem, že mají herci v divadle nástěnku, na které je napsáno, kdo bude v nové hře hrát kterou roli. Slyšel jsem již několikrát z vyprávění herců toto slovo, ale neutkvělo mi.
Dnes, v moderní době, je to jednoduché. Navštívil jsem internet, abych klíčové slovo našel. Avšak ouha! Po zadání: nástěnka v divadle, na mě vyskočilo několik desítek nabídek k prodeji, od výrobců nástěnek.
Zadal jsem nové sousloví: nástěnka pro herce. Bohužel se stejným výsledkem. Nezbylo mi, než se obrátit na svou rodinu. Než jsem měl běžný přístup k internetu, dělal jsem to často.
„Nevíš, jak se jmenuje taková ta nástěnka, kde mají herci napsáno, v čem budou hrát?“
Odpovědi zněly:
„Něco takového existuje?“
„No přece nástěnka.“
„To má speciální název?“
„Já o tom nikdy neslyšel.“
Rodina nepomohla.
Nutně jsem potřeboval to slovo a tak jsem si do poznámek napsal: rozpis rolí pro herce.
V tu chvíli mě napadlo, že jsem tento slovní obrat při zadávání do kolonky vyhledávače nenapsal. A tak jsem hned po otevření stránek a zadání – rozpis rolí – dostal odpověď.
„Sláva! Jasně je to ferman!“
Ono totiž nezáleží na tom, kolik si toho pamatujete, ale jestli víte, kde a jak to hledat.
Čeština má přibližně 300 000 slov. Běžný člověk jich používá jen asi pět až deset tisíc. No a teď mi řekněte, jestli musí být zákonitě ten, kdo nic neví, hloupý. Naopak. Člověk, který nic neví, nepotřebuje vědět, že je hloupý a tím se stává moudrým. On totiž neví, že nic neví. Tím pádem je moudřejší, než ten, co ví, že nic neví.
Jednou jsem měl chuť na pivo. Do restaurací za tímto účelem již drahnou řádku let nechodím, ale přesto jsem se na jedno malé na stojáka zastavil.
U stolu sedělo několik štamgastů a hlasitě debatovali. V jednom z nich jsem poznal svého bývalého kolegu. Uvolnil mi místo na lavici vedle sebe, se slovy: „ Pít se má vsedě.“
Z hovoru jsem poznal, že se zde společnost schází každý den a vždy má jeden z nich za úkol pobavit ostatní něčím, co vymyslí. Dnes byl na řadě právě můj známý a rozdal ostatním papíry a tužky s tím, aby všichni napsali jména hráčů v národním týmu fotbalu a hokeje.
Já obdržel také papír a tužku a kolega soutěž odstartoval. Za pět minut došlo k vyhodnocení. Známý zabavil tužky, aby nikdo nemohl švindlovat a vyzval prvního, zda by přečetl svůj lístek. Soutěžících bylo asi sedm, ale pouze dva – já a jeden hejsek jsme měli svůj papír prázdný. Kolega se nás zeptal, proč jsme taky nehráli, a hejsek řekl, že zná všechny nazpaměť a na důkaz začal jmenovat jednoho po druhém, včetně jejich bydliště, rodinných vztahů, rodného čísla a peněz na kontě. Samozřejmě trochu přeháním, ale bylo vidět, že dotyčný jen málo o našich předních sportovcích neví. Nato se obrátila pozornost na mě. Dopíjeje zbytek malého piva, jsem musel chtě nechtě uznat, že o sportu nevím zhola nic a neznám jméno ani jediného hráče. Odcházel jsem s trapným pocitem poraženého, za doprovodu ještě trapnějších pohledů štamgastů. Ale stejně si o sobě nemyslím, že bych byl hloupý.
Hlasité předčítání
