Dnes je osmnáctý prosinec roku 1978, den narození našeho milovaného vůdce, soudruha Stalina. K této příležitosti jsme si všichni něco připravili: Strojník přednesl krátkou báseň Samuila Jakovleviče Maršaka, Lékař s Inženýrem sehráli scénku na téma velikého přátelství Stalina a Lenina, Politruk se pochlubil ze dřeva potajmu vyřezanou generalissimovou soškou a Kuchař upekl chutný dort s iniciálami JVS a stovkou svíček. Ano, právě tolika let se náš Otec, díky němuž a pro něhož (a samozřejmě pro celý nejen sovětský lid) podnikáme tuto výpravu, dneska dožívá. Já, Kapitán, jsem k tomu slavnému okamžiku přispěl procítěným projevem, jehož hlavní myšlenkou bylo udělit první objevené obyvatelné planetě jméno Sulika podle Stalinovy nejoblíbenější písně. Návrh byl jednomyslně přijat a odměněn bouřlivým potleskem. Po večírku mne Politruk požádal o rozhovor mezi čtyřma očima. Pozval jsem ho do své kajuty a vybídl, ať přednese, co má na srdci. „Soudruhu Kapitáne, jistě jste si povšiml neúčasti Pilota,“ pravil Politruk. Přikývl jsem. „Samozřejmě. Musí přece řídit raketu.“ Politrukovy rysy ztvrdly. „Obávám se, že to není jen tím. Trochu jsem zapátral v jeho minulosti a zjistil jsem, že švagr bratrance Pilotova dědečka patřil mezi odporné kronštadtské zrádce!“ Zatmělo se mi před očima. Jak se tomu hadu podařilo vetřít do našeho kolektivu a proniknout na palubu mezihvězdného korábu? Jedině lstí a úskokem! Jedná se snad o rozsáhlé spiknutí? Kdo tahá za nitky? Svěřil jsem se se svými obavami Politrukovi. „Doporučuji zatím nic nepodnikat, jen zvýšit ostražitost a bdělost,“ radil Politruk. „Je možné, ba vysoce pravděpodobné, že Pilot zde má komplice. Musíme odkrýt celou síť a teprve pak tvrdě, rozhodně a nemilostrdně zasáhnout!“ S tím se nedalo než souhlasit. Po Politrukově odchodu jsem se ponořil do svých neradostných myšlenek. Už dvacet let máme na celé Zemi beztřídní komunistickou společnost, všichni občané žijí v do té doby nikdy a nikde nevídaném a nepoznaném blahobytu, a přesto se i dnes ještě najdou přívrženci starých špatných pořádků, závistivci, chamtivci, pleticháři, rozvraceči, lháři, zloději a vrazi! Ne, nenechám si jejich jedem otrávit svou posádku! Ale komu mohu věřit kromě Politruka, jehož nezlomný charakter byl zakalen v tuhých bojích proti německým fašistům za Velké vlastenecké války? Strojník s Kuchařem jsou proletáři, pracující rukama, zato Inženýr s Lékařem patří mezi inteligenci, která už tolikrát zklamala. Nicnedělání ve vysokoškolských lavicích umožňuje pochybování a bujení zhoubných myšlenek. Rozhodl jsem se zaměřit právě na ty dva.
Příchod Nového roku 1979 jsme přivítali o několik stupňů decentněji, než započetí druhého století života našeho geniálního Učitele. Povšiml jsem si, že Pilot si něco šušká s Inženýrem a oba se tomu pochechtávají. Když pak Inženýr prováděl svá obvyklá měření, nepozorovaně jsem proklouzl do jeho kajuty, abych ji prohledal. Mé úsilí rychle přineslo plody: pod matrací v Inženýrově lůžku jsem objevil ohmatanou fotografii povědomého mužika s černým knírem a brýlemi pod brigadýrkou… Ta podoba… Moment! Vždyť… vždyť to je přece ten zbabělý, vzteklý, velezrádný pes Trockij! Stalinův úhlavní nepřítel! Když jsem snímek předložil Politrukovi, tento jen mlčky potřásl hlavou, jakoby to tušil a jeho nejčernější obavy právě došly naplnění. „Trockistická buňka, to nám tak ještě scházelo,“ procedil mezi zuby. Nicméně trval na tom, abych stále zachovával zdání, že je vše v pořádku, měl však oči i uši otevřené. Moskvu hodlá informovat až po odhalení všech spiklenců. Vrátil jsem fotografii na své místo a zaměřil se na Lékaře, který, když se tak ohlížím zpátky, mi byl vlastně svým způsobem podezřelý už ve výcvikovém středisku. Hlavně tedy tím, že se více, než s ostatními členy posádky, stýkal s Inženýrem.
Stačilo deset dní pozorování a podezření se změnilo v jistotu: Lékař se schází s Inženýrem i po pracovní době! Netráví čas ve společenské místnosti, jako ostatní, nýbrž se spolu zavírají v Lékařově nebo Inženýrově kajutě. Co tam dělají? Jaké pikle kují? Politruk stále odmítá zasvětit Moskvu, poněvadž, jak tvrdí, zrádců může být více. Vždy, když projdu kolem červeného telefonu, přímé linky k soudruhu Stalinovi, svrbí mne prsty, musím se však obrnit trpělivostí.
Strojník je v tom zapleten také! Když jsem dnes ráno procházel kolem strojovny, zaslechl jsem ho pohvizdovat si jakousi jazzovou nebo swingovou odrhovačku! Mylně jsem se domníval, že tato parodie na hudbu byla dávno vymýcena! Kde k tomu ten proradný chlap mohl přijít, když odmalička z tlampačů všichni slýcháme jen krásné budovatelské písně? Politruk se v reakci na mé hlášení jen ještě více zachmuřil. Dlouho mlčel, načež prohlásil: „Patří-li mezi zaprodance Strojník, musíme pochybovat i o Kuchaři.“ Přikývl jsem, jelikož totéž napadlo i mne, a nejen proto, že Kuchařovy výtvory jsou čím dál planější, nechutnější a stereotypnější. Vzpoměl jsem si, jak se ve Hvězdném městečku Kuchař usmíval na mladá děvčata z personálu, přestože je už osm let šťastně ženat! Jak jsem vůbec mohl vzít na palubu takového morálně vadného, ba evidentně naprosto zkaženého člověka? Co si asi pomyslí, co řekne veliký Stalin, až se prokáže, že svěřil největší vesmírnou výpravu v dějinách lidstva do rukou neschopného Kapitána, který svou posádku sestavil ze samých bezcharakterních zrádců? Udělalo se mi z toho pomyšlení mdlo, za Lékařem jsem však nešel – to tak, poskytnout mu příležitost, aby mi vbodl smrtící injekci a zmocnil se velení!
Začátek února 1979 mne uvrhl do nejhlubšího zoufalství a beznaděje. Politruk, tento Hrdina SSSR a nositel Řádu rudé hvězdy, Řádu rudého praporu práce, Řádu Říjnové revoluce, Leninova řádu a Medaile za odvahu, je s NIMI! Ta podlá krysa se tajně slézá se Strojníkem a Kuchařem, popíjí s nimi alkohol a pokuřuje tabák! Nevím, jak tyto zakázané opojné látky, tyto relikty temné minulosti, k jejichž užívání by se žádný opravdový bolševik nikdy nesnížil, propašovali na palubu hvězdoletu, ale to není podstatné. Daleko důležitější je, že pýcha sovětských konstruktérů, vesmírná loď Naděžda Konstantinovna Krupská, je v rukou zrádcovské kliky, jíž stojím v cestě už jen já sám, bez naděje na pomoc zvenčí. Ďábelský plán vyvrhelů je nad slunce jasný: obsadit planetu, vhodnou pro život, a zavést na ní kapitalismus, mamon, drogy, prostituci, otrokářství, kriminalitu a války! A to přitom tato výprava měla šířit poselství míru a bratrství! Jaká ironie! Jenže co teď? Co mám dělat? Několik minut stojím před červeným telefonem a hypnotizuji ho svým odhodlaným socialistickým pohledem. Možná se něco stane. Třeba Josif Vissarionovič zavolá sám. Vždyť kolikrát jen ve své jasnozřivosti odhalil nepřítele i tam, kde ho nikdo jiný nečekal a nehledal! Nakonec beru lesklé bakelitové sluchátko do levé ruky a přikládám ho k levému uchu. Telefon je hluchý. Někdo asi přestříhal dráty. To je konec.
Dnes, dvacátého šestého února 1979, uplynulo sto deset let od narození soudružky Naděždy Konstantinovny Krupské, nezapomenutelné manželky velikého Vladimíra Iljiče Lenina. A zítra to bude rovných čtyřicet let, co tato vzácná žena, vědkyně, pedagožka a komunistka, jejíž jméno nese naše raketa, zesnula. Žádné oslavy se však nekonají. Společenská místnost zeje prázdnotou, podvratní živlové jsou kdesi zalezlí a dozajista tam snovají plány, jak mne odstranit. Musím je předejít! Začnu tím nejnebezpečnějším, Politrukem.
Druhého března 1979. Povedlo se, mrzký plán pohrobků prohnilého carského režimu se mi podařilo zhatit. Politruka jsem otrávil rtutí z rozbitého teploměru, již jsem mu vmíchal do boršče, a svedl to na Lékaře s Kuchařem. Pilot, Inženýr a Strojník se nechtěli tak brzy demaskovat, proto bez protestů přijali místa v popravčí četě a oba řádně obžalované a odsouzené vyvlekli z hvězdoletu a ve vzduchoprázdnu je zastřelili. Jakmile zjistili, že se zpět nedostanou, protože jsem uzavřel a zajistil vchod, začali mi nejprve spílat a posléze žebronit. Vysmál jsem se jim a vypočítal všechny jejich prohřešky. Pilot se zapřísahal, že bratranec jeho dědečka žádného švagra nikdy neměl, Inženýr se dušoval, že na inkriminované fotografii není Lev Nikolajevič Trockij, nýbrž Inženýrův prastrýc Michail Semjonovič Kuzněcov, a Strojník tvrdil, že písnička, již si občas v dobrém rozpoložení pohvizduje, není žádný imperialistický šlágr, ale stará lidová píseň z Tádžikistánu, odkud pocházejí Strojníkovi předkové, nebylo jim to však nic platné, dveře jsem neotevřel a nechal ty velezrádce napospas mezihvězdnému prostoru, stejně prázdnému, chladnému a nelítostnému, jako oni sami. Po několika hodinách, kdy jim došel kyslík ve skafandrech, křik, výčitky, prosby a hrozby utichly. A já si s hrůzou uvědomil, že neumím řídit raketu, nerozumím Inženýrovým děrným štítkům, nedokážu opravit žádnou závadu, nevím, jak se v případě potřeby léčit a dokonce si nesvedu ani nic uvařit, vždyť mi také velení tohoto letu bylo svěřeno především proto, že jsem dokázal bezproblémově řídit chod traktorové stanice kolchozu Rudý Říjen! A to jsem měl, prosím, pod sebou jedenáct traktoristů, pět mechaniků a dva účetní! Za tlustými skly kulatých oken korábu na mne lhostejně pomrkávají bezcitné hvězdy a já se řítím do děsivých, neznámých, neprobádaných hlubin vesmíru. A červený telefon je stále němý.
Hlasité předčítání
