Když jsem hladový
„Jejda, vždyť jsem ti říkala, že kdybys nebyl nenažraný, jako tvá matka, mohl jsi být teď už někde jinde. Jen bys musel dávat pozor, jestli chceš od života koláče, nebo jenom chleba.“
Tak začala moje manželka hudrovat, když jsem s ní mluvil telefonem, jestli mi navařila. Kdybych to byl věděl, nepustil bych jí do lázní, ale přivázal ke korytu.
No nic, už je pryč a já musím něco uvařit. Dívám se, co je v předsíni. Prázdná konvička, gdoule, kyselé mléko, sádlo, jedlá soda, nějaká shnilá zelenina, švestky, káva, brambory, nakádaný angrešt, a prázdný cedník. Do boha, z těchto exkrementů toho moc neudělám.
Dnes je pondělí. To chci vidět, jak těch čtrnáct dní přežiju.
Kdyby byl srpen,natrhal byh si broskve, nebo nějakou zeleninu, ale Teď? V lednu? Děvče, děvče, cos mi to udělalo. Ochutnal jsem švestky i sádlo a hodil všechno do smetí. Dal bych si plněný zelný list, šlejšky, nebo těstoviny se zelím. Když nic, tak alespoň kaši. Přece nepůjdu za tetou. Celá vesnice by se mi smála, že jsem tak moudrý, jako zadnice naší báby. Ke tchýni nepůjdu natruc. Protože ona povídala, že mám rozum, jak dýně. Ledabyle jsem se loudal před dům a sklouzl jsem na slepičinci.
„Do boha, vždyť se tady zabiju,“ nadával jsem tak, že z půdy červi padali. Jako naschvál, přes okno koukala sousedka.
„Tak kam jste se vypravil sousede? To máte zapotřebí? Vždyť je počasí pod psa a já jen zírám, co tam děláte. Na vycházku to není. Kde jste byl, když svítilo slunce? Teď se stěhujete jako kočka s koťatama.
Víte, co? Ten odpornej zlosyn, jak mu táta dělá na hřbitově, prodal šicí stroj své matky, aby měl na alkohol. Vžjyť se na to podívejte, to není jeho syn, protože jeho otec byl nějakej blázen hospodskej a taky všechno propil. Holt je po tatínkovi. Teď má velké starosti a všechny věci zamkli do skříně, jako oblek. Otec prohrál a mladýmu visí nudle u nosu.“
Litoval jsem, že jsem vyšel na zápraží. Venku foukalo jak u moře a slepice v lednu jistojistě nenesou. Králíka nezabiju, protože nevím, jak. Vzal jsem košík s bramborami a sednul si na truhlu, že je oloupu.
Do prčic, teď zrovna musím? No nic, jdu na záchod. Cosi se mi tlačí ven. Našel jsem svůj zelený deštník a baterku. Vyšel jsem zadem do zahrady, za stodolu, kde máme postavenou tu kukaň. Sundal jsem pokličku, sednul si na děravé křeslo a už to šlo. Ježíš, co jsem jedl? Smrdím jako zadní vrata. Kruci, vždyť tady není toaleťák. Nepůjdu přes dvůr, aby se mi smála ta, hloupá, co neumí ani tancovat do rytmu, se stáhnutými kalhotami. Kdyby mě uviděla, štěkala by ještě týden fena jedna.
Dívám se doleva, nic. Koukám dopředu a vidím jen záclony. Uškrtila by mě, kdyby je našla v díře. Dívám se doprava a divím se. Žena tady zapoměla ubrus. Na trhu jí koupím nový, modrý. Roztrhal jsem ubrus a pod ním ležela celá role papíru. Do pytle. Až se vrátí, musím jí nějak přelstít. Utřel jsem si zadek a vyšel ven, jak kohout po práci. Sakra, kde mám deštník? Pověsil jsem jej na žebřík. Vítr ho odnesl.
Byl špinavý, jako bych ho vytáhl z hnoje. Hned jsem vzal trávu a snažil se ho utřít. Alespoň trochu. Ne. Nešlo to dolů. Můžu ho zahodit. Domů jse došel s nudlí u nosu, jako malý kluk.
Zasedl jsem k bramborám a celý se třásl zimou, jako bych bydlel na pozemku, na Aljašce. Teplo vypadá jinak. Nebudu tady přece trpět. Přiložím do kamen. Dřevo došlo. Musím jít naštípat. Za hodinu jsem přiložil a bylo teplo. Sakra, vždyť mám hlad, jako husa v městě. Alespoň kůrka chleba, kdyby tady byla. Nic. Když nebudu jíst, tak budu hobený jako tříska. Asi má žena zapoměla nakoupit. Jak dlouho tu budu žít v bídě? Sednul jsem si k bramborám a hned se řízl do prstu. Dobře to děláš hovado. Ještě kousek a si uvařit svoje maso. Vzal jsem hadr na nádobí a chtěl zavázat ránu. Vytekla však z něho voda, jako když si týden nemejete nohy. Zavázal jsem si ruku ubrusem ze záchodu a pracoval dál. Do boha, mám hlad jako děravej hrnec. Do večera se mi podařilo uvařir tři brambory. Nebylo to hodně, jen trochu, ale zítra musím uvařit víc.
V noci se mi zdálo o houbové plévce, o vařeném kužecím žaludku, na posteli jsem měl tlačenku a sulc, jen mé ruce nedosáhly na všechno tohle jídlo. I sousedka přišla a já k ní natahoval ruce. Ona se smála a já nemohl polknout, protože mě řízla do rtů.
Když jsem se probudil, měl jsem vše mokré, jako kdybych se pomočil.
Vzal jsem si léky a šel si uvařit krupicovou kaši.Ve spíži jsem našel povidla. Chutnaly mi, jako bych jedl buchtičky se zelím. Budu vařit. Vzal jsem recepty a četl: „Vařená dýně, placka z mouky, pečená placka.“ No nic, do práce. Vezměte hrnec a položte na kuchyňskou linku. Když já ale nemám linku. Nakrájejte čerstvou okurku a musíte jí dlouho promývat. To si dělají srandu? Potom jí rozkrájejte na… do pytle. Nebudu vařit, jdu ke tchýni.
Hlasité předčítání
