„Co to děláte?“ Ohlédnu se k ní.
Z jejího pohledu mě mrazí. Z jejích modrých očí se dočista vytratil klid a rozvaha, kterými mi ještě před chvílí imponovala, a místo toho z nich čiší nepopsatelný údiv a upřímný děs.
„Co to proboha je?“ zašeptá.
Otočím se zpátky k matce, sotva stojí a sípe. V křesle za ní zeje černá díra. Ohromná, prokousaná díra.
„A vy taky, táhněte!“ Matka se probere a agresivně se ožene po policistce.
Ta rychle uskočí a mně se naskytne nepředstavitelný výhled.
Něco, co jsem ještě v životě neviděl.
Něco tak příšerného, že docela zkoprním.
Matka už se zase skácí a já sleduju, jak z jejích zad trčí ohromné klíště. Klíště velké jako schoulený dospělý člověk. Hlavu má zarytou mezi lopatkami zhroucené matky, lesklé hnědé tělo pulsuje s každým matčiným nádechem a ve vzduchu z něj visí jakési pahýly připomínající hmyzí nohy.
„Uklidněte se, madam!“ Policistka ztrácí kontrolu nad sebou i celou situací.
Matka dopadne na kolena a hlasitě zasténá bolestí. Snaží se rukama dosáhnout na obrovské klíště na svých zádech, ale nedokáže to. Na moment dojde k sobě.
„Pomoc. Pomoc,“ vysouká ze sebe a zabodne do mě svůj bezmocný pohled.
Všechno ve mně křičí a pláče.
Její pohled mě bude pronásledovat až do mé smrti. Bude mi připomínat, jaký jsem slaboch. Jak jsem se celý život vyhýbal nepříjemným tématům, těžkým rozhodnutím, jak jsem se schovával a jak ustupoval ve všech hádkách, jak jsem čekal, až mě moje vlastní matka požádá o pomoc. Jediná osoba, která by to nikdy neměla mít zapotřebí. Bude mi navždy připomínat, jak jsem se bál vyrazit dveře, i když jsem hluboko uvnitř tušil, že je za nimi něco v nepořádku.
A potom ve mně něco sepne.
„Co budeme dělat?“ obrátí se ke mně policistka.
„Chyťte ji za ruce!“ zavelím a sám se vrhnu ke klíštěti.
Policistka mě poslechne, schová zbraň a pevně sevře mou matku do náruče. Já mezitím chytím rosolovité tělo klíštěte. Váží snad tunu. Jak ta stará, slabá žena přede mnou může něco tak těžkého na svých zádech unést? Vší silou se zapřu o podlahu a chci ho vyrvat ven. Ven z mojí matky! Ta křičí bolestí, ale klíště drží! Drží pevně, ani se nehne! Táhnu, ale vidím, jak má matka trpí.
„Tak pusť!“ zakřičím. Ale klíště mi proklouzne mezi rukama a já dopadnu do špinavých plen za sebou.
„Vydržte,“ požádám policistku a odběhnu do kuchyně.
Přikývne a dál pevně tiskne mou plačící matku. Za chvíli se vrátím, v jedné ruce držím rezavý starý hák ze spižírny na maso a v druhé poloprázdnou láhev oleje. To, co v ní zbylo, rozliju kolem krku klíštěte. Snažím se olej nanášet rovnoměrně a snažím se ho rozetřít i po matčiných zádech. Utřu si ruce do špinavé a zpocené košile, pokynu policistce, aby se připravila, zhluboka se nadechnu, chytím klíště za nohu a zabodnu mu hák do boku.
Z útrob matky se ozve výkřik a s ním křičí i matka. Chce se nám vyrvat, ale policistka jí v tom ze všech sil brání.
Škub! Škub!
Snažím se to hnusné klíště vyrvat a začíná se mi to dařit.
Škub! Škub!
A ještě jednou, když konečně povolí!
Vyrvu ho ven a dopadnu s ním na zem. Policistka si okamžitě sundá hrubou bundu a pokouší se zacpat krvácející otvor v matčiných zádech. Mezitím křičí do vysílačky nějaký kód a volá o pomoc.
Hlasité předčítání
