Klíště kope nožičkama a snaží se mě setřást. Mrštím s ním o zem tak silně, až z něj vyrvu svůj hák. Napřáhnu se a chci ho dorazit. Chci mu rozsekat hlavu za to, co provedlo mé matce. Chci tu hříčku přírody sprovodit ze světa a chci, aby po něm nezbylo nic víc než mastný flek!
Leží na zádech, bezmocné a kouká mi do očí. Divoce oddechuju. Vidím jeho tvář.
Ano, má tvář.
Lidskou tvář.
Šok zadrží můj nápřah.
Vypadá jako já. Má ty samé oči, ten samý nos a stejné lícní kosti. Kvičí a snaží se překulit na nohy. Má mou tvář. Vypadá… vypadá jako já…
Ale nejsem to já. Chvíli mi trvá, než mi to dojde.
Ve skutečnosti vypadá jako můj mladší bratr. Bratr, s kterým jsem vyrůstal a kterého jsem bránil před všemi sígry z okolí. Kterého jsem učil jezdit na kole, s kterým jsem hrával fotbal a s kterým jsem usínal v jednom pokoji. Vždycky to byl prevít, ale byl to můj bratr. Moje krev. Moje rodina.
Koukáme jeden na druhého a já se to snažím celé pochopit. Vzhlédnu k hornímu patru.
Celou tu dobu tady bydlel. Společně s matkou. Nechávala mu televizi a celé patro jenom pro sebe. Žil tady, upíjel se, hnil a krčil se ve stínu. Bez práce, bez přátel. Hovado. Proto jsem nechodil nahoru. Nechtěl jsem ho vidět. Nechtěl jsem o něm vědět. I když jsem to tušil. Že nemá žádné zábrany, ničeho si neváží a že mu není nic svaté.
Dokonce ani vlastní matka.
Do místnosti mezitím dorazí policistčin kolega.
„Do prdele!“ Vytřeští na nás oči.
„Rychle, pomoz mi!“ křikne na něj kolegyně a oba se snaží vynést mou matku ven na zahradu. Pryč od všeho toho hnusu. Ven z nekonečné hromady smetí, daleko ode mě a od mého bratra.
Nikdy jsem o něm neměl nejlepší mínění, ale v životě by mě nenapadlo, že je schopen něčeho takového. Že by něco takového provedl své matce…
Visel na ní, trápil ji a žil z ní. Pil ji a jedl. Trávil ji. Dokonce si vykousal svoje místo v jejím starém křesle. Dokonce si dolů snesl tu posranou televizi. Aby měl větší pohodlí.
Odplivnu si.
Proto to došlo tak daleko. Kvůli němu mě matka nechtěla pustit dovnitř. Jenom kvůli němu to všechno podstoupila. Kvůli svému synovi. Proto ode mě nechtěla pomoct.
Pomalu to začínám chápat.
V ruce pevně tisknu hák a chci, opravdu strašně moc chci zabodnout mu ho mezi oči. Ukončit jeho odpornou existenci.
Jenomže… to nedokážu. To odpudivé klíště leží na zemi a z boku mu vytéká něco, co by se dalo nazývat krví. Nemusím ho zabíjet. Už teď je mrtvý. Stejně jako každý jiný parazit, který přijde o svého hostitele. Jako klíště, když už nemá z koho sát krev.
Hák zahodím a vydám se na pomoc policistům.
Dům nechám domem, zahradu zahradou a klíště klíštětem, nasednu do sanitky a jedu se svou matkou do nemocnice. Ztratila spoustu krve, je podvyživená, zanedbaná a její život visí na vlásku. Držím ji za ruku, chci, aby věděla, že není sama.
V nemocnici si ji přeberou lékaři. Napojí ji na přístroje, napíchají do ní hadičky a uloží ji do opuštěného nemocničního pokoje. Doktor se mě snaží obeznámit se všemi riziky, se všemi kroky, které museli anebo budou muset podniknout. Nezajímá mě to, jsem mu vděčný, ale ničemu z toho nerozumím. Jediné, co chci, je vědět pravdu – bude moje matka žít?
Hlasité předčítání
