Nedokáže mi na to spolehlivě odpovědět. Nemá pro mě žádné záruky. Matka je stará a její stav otřesný, v jejím věku je zázrak, že ještě vůbec žije.
Jdu domů, jdu snad celou chladnou nocí.
Ačkoliv jsem k smrti utahaný, už teď vím, že neusnu, a tak se vydám do obvyklé hospůdky.
Obvyklá obsluha, obvyklé menu, obvyklé pití. Všechno vypadá jako každý jiný den. Košili mám špinavou, mám ji od krve, oleje, vlastního potu a od výkalů.
Noc vystřídá rozbřesk, potom poledne a znovu noc.
Jeden den za druhým bloudím po fabrice. Jako v mlze, ztracený a zmatený. Volá mi bývalá žena, volá mi i můj syn. Nemají ponětí, netuší, čím jsem si prošel, ale chtějí vědět, jak na tom jsem. Nedokážu jim to popsat, něco takového se jednoduše nedá popsat.
Když jdu znovu navštívit mámu do nemocnice, je vzhůru, směje se a povídá si se mnou. Na chodbě potkám policistku. I ona přišla zjistit, jak jí je. Chtěl bych jí poděkovat, ale nevím přesně jak. Stojíme vedle sebe v nešikovné situaci – prakticky se neznáme, ale událost, kterou jsme si prošli, nás podivně spojila. Není v tom romantika ani sympatie. Jsme jako dva očití svědkové stejné tragédie. Za okny svítí nízké, zimní slunce a třpytí se na prvním sněhu napadaném na parapetu. Nevydrží ani do večera. Rozpustí se, roztaje a steče dolů do ulice, pod naše nohy, do země. Vsaje se do půdy a v ní další noc znovu zamrzne. Nevydrží ani sníh, který napadá následující den.
Stejně jako moje matka.
Telefon z nemocnice zvednu, zrovna když vycházím z práce. Na moment mě to zaskočí, myslel jsem, že se jí daří dobře, myslel jsem, že se zlepšuje. Na druhou stranu jsem s tím už nějaký čas smířený. Věděl jsem, že ten den přijde. Pro každého z nás přece nakonec přijde. Možná jsem jenom doufal, že dostanu ještě trochu času. Na co? Nevím, na povídání, na smích.
Doktor mi oznámí, že umřela ve spánku. Ačkoliv se vrátila k sobě, její tělo tu dlouhou dobu strádání nakonec neuneslo. Jednoduše se z něčeho takového nemohla uzdravit.
Představil jsem si, že jí puklo srdce. Nejspíš při vzpomínce na to klíště.
Na jejího syna.
Náš starý dům mezitím zchátral a zahrada s ním. Jak jsem se dozvěděl, můj bratr celý incident přežil. A nejenom to, nastěhoval si dovnitř podobnou verbež. Pijavice, motolice, šváby a stonožky. Pořádali v domě sešlosti a kdoví co jiného. Do noci, do rána, do utahání. Nechodil jsem za ním. Nenavštěvoval jsem ho. Byl mi srdečně ukradený. To poslední, co jsem pro něj mohl udělat, byl fakt, že jsem ho nezabil.
Když mě o několik týdnů později navštívil můj starší bratr, chtěl vědět, co se stalo. Vyprávěl jsem mu o našem klíštěti a o tom, co všechno pro něj matka obětovala. Nedivil se, neodporoval. Přivezl květiny na její hrob až ze sousední země a přijel se vyrovnat s pozůstalostí. Nebylo o čem mluvit. Zavedl jsem ho na místo, kde kdysi stál náš dům a kde kdysi kvetla naše překrásná zahrada.
Zbyly jenom trosky a odpudivý močál. Bez hodnoty. Bez špetky lásky, kterou do těch míst kdysi naši rodiče vložili. Nezbylo víc než seschlé, mrtvé klíště, zalezlé v jedné z křovin. Nejspíš se upil anebo možná umřel na ránu od háku, o kterou se nestaral. Možná ho zabil někdo z jeho známých. Nezáleží na tom ani mně, ani nikomu jinému.
Hlasité předčítání
