V jedné ruce táhnu plnou tašku s nákupem a v druhé krabici s novým rádiem. Umí přehrávat taky CD a mp3. Říkal prodavač. Budu jí muset něco stáhnout, nahrát, vypálit, co já vím. Zeptám se synovce, ten je mladší, vyzná se v tom. Snad mi najde něco, co máma poslouchá. Uvědomím si, že moc dobře nevím, co vlastně poslouchá. Musím se zeptat.
Branku od zahrady si otevřu sám a dojdu k domu. Je zamčeno. Vytáhnu klíč a otevřu si. Za dveřmi mě vyleká rozcuchaná matka spěchajíc mi na uvítanou.
„Fuj, to jsem se lekl!“
„Lekl ses, co? Haha,“ rozesměje se. „Jen pojď dál, asi jsem zase usnula.“
V kuchyni na sporáku se vaří bramborový guláš a na stole už na mě čeká hrníček s kávou a talířek s nakrájeným švestkovým koláčem. Máma má narozeniny a já jí slavnostně předávám nové rádio. Vesele si prohlíží krabici a já jí přeju všechno nejlepší, hodně zdraví, klidný spánek a vůbec, jenom to štěstíčko. Usadíme se v obývacím pokoji, sníme knedlíčkovou polévku a guláš. Jsem tak nacpaný, že si musím rozepnout jak pásek, tak knoflík od kalhot. Máma se mezitím snaží zapojit rádio a já bedlivě pročítám manuál. Čert aby se v tom vyznal – ale do zásuvky to ještě zapojit dovedeme. Ani zmáčknout On a naladit stanici není nakonec takový problém. Ovšem těmi CD disky a mp3 skladbami si nejsem jistý. Máma mi předvádí všechny pohlednice s blahopřáními, které dostala – od tetiček, od strýčků, od starých známých, od vnoučat – a potom spolu sedíme a jenom tak klábosíme – o práci, o životě, o politice. Matka vzpomíná na moje dětství, jaký jsem byl rošťák a jak po mně letěly všechny holky ze třídy. Vzpomíná na svou práci, na to, jak potkala mého otce, a já na moment zahlédnu příjemný třpyt nostalgie v jejích vodnatých očích.
„Chodíš ještě volit?“ ptá se mě.
„Už moc ne, stejně jsou to všechno zloději.“
„To nejspíš ano. Ale volit se musí.“
„A jak si teda chceš vybrat?“ namítnu.
„Krást se bude asi vždycky, to nezměníme. Takoví už jsou lidi. Jak si jednou přičuchnou k penězům, už jim nikdo nepomůže. Pro dobrý pocit to asi nikdo nedělá. Ale jde o to, jak a kde se krade. A hlavně, co se za to dělá pro lidi. O tom bys rozhodovat měl.“
„Já chci mít hlavně svatý pokoj.“ Nechce se mi v tomhle tématu pokračovat.
„To chceme všichni,“ pokračuje matka. „Jde o to, že někteří dávají pokoj slušnějším lidem a jiní zlodějům. Někteří kradou na cestách, jiní ve školách, někteří v nemocnicích. V tom se musíš rozhodnout.“
„A někteří všude.“
„Já vím, že to tak vypadá. Ale takhle to není. Skoro nikdy. Leda bychom si zvolili úplné hlupáky. A těch tam zase tolik není. Jde o to, že i ta největší vyžírka ví, že nemůže dojit všude a všechny. Protože dřív nebo později by požíral sám sebe. Každý má svoje priority a všichni tady žijeme společně. Musí mít nějaký… pud sebezáchovy.“
„Tím už si právě nejsem tak úplně jistý. Co jim dnes brání zničit vlastní zemi a potom jít žít do jiné?“ cynicky pochybuju o starých způsobech myšlení mé matky.
„No jo.“ Jde vidět, že jsem jí tím skutečně sebral vítr z plachet, až se mi jí zželí.
Hlasité předčítání
