Matka se ke mně otočí, vlasy má zplihlé, kůži bledou a tváře propadlé. Pohladí mě po tváři. „Nemusíš se o mě bát. Budu v pořádku. Jenom se potřebuju ještě trošičku vyspat. Dobře?“
„Určitě, mám ti to vzít dovnitř?“ zkusím naposledy.
„Tohle ještě zvládnu sama,“ rozesměje se. S námahou se zvedne, chytí tašku a už se belhá zpátky domů. „Přijď zase v neděli, dobře? Anebo víš co? Nemusíš, klidně přijď až za týden. Nic nepotřebuju a nechci, aby ses se mnou pořád otravoval.“
„Mě to přece vůbec neotravuje,“ namítám.
„Raději by ses měl věnovat důležitějším věcem, však víš… no… to je jedno. Přijď za týden, dobře?“ S námahou se vyškrábe po třech schodech, opět jen pootevře dveře a protáhne se jimi do domu. Snažím se nahlédnout dovnitř, ale nevidím nic víc než tmu.
„Tak za týden?“ hlesnu poněkud zaskočen.
„Za týden. A děkuju.“ Pokusí se o úsměv chvíli před tím, než mi zabouchne dveře před nosem.
Zmatený stojím na zahradě a rozhlížím se kolem.
Všechno žije svým životem, nevšímají si mě. Ptáci zpívají, vosy bzučí a někde v dálce štěká pes. Po zemi se válí opadané třešně a švestky, jsou rozkousané, rozšlapané anebo už rovnou hnijí. Přímo na zemi.
A já už zase kráčím dlouhou ulicí dolů, zpátky k městu. Celé odpoledne přede mnou a já moc dobře nevím, co si s ním počít. Půjdu do mé oblíbené hospůdky, dám si pivo a přečtu si noviny? Rád bych, ale vevnitř je plno. Nikdy jsem tu nebyl tak brzo a nikdy jsem tu nepotkal tolik lidí. Moje obvyklé místo je obsazené a poslední volný stůl je až vzadu v rohu, pod obrovským televizorem. Nevadí. Posadím se a objednám si pivo. Vytáhnu noviny a pustím se do sudoku. Aniž bych si to uvědomil, všechny křížovky jsou vyluštěné, všechna čísla vyplněná a sportovní rubrika přečtená. Jenomže dne přede mnou téměř neubylo. Sotva se posunul blíže k noci a mně nezbývá než si přečíst i zbytek novin a dát si ještě jedno.
V televizi nade mnou hrají bridž. Neznám pravidla, nikdy jsem to neviděl. Ale vlastně je to docela zábava. Snažit se přijít na to, o co v něm jde. Akorát mě bolí za krkem od toho, jak se musím naklánět. Dám si ještě jedno a dokoukám zápas.
Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy vypil tolik piv. Před vchodem jako vždy smrdí přeplněné popelnice a psí moč. Pomalu se vkrádám domů a s sebou si nesu ještě dvě lahvové. Na večer. Na zápas. Možná fotbal a možná zkusím najít další bridž…
Další týden uteče jako nic. Každý den chodím číst noviny do mé oblíbené hospůdky. Číšníci už mě tam znají z obou směn a já si ani nemusím objednávat. Prostě se jenom posadím a na stůl mi za moment donesou přesně to, co vždycky. Velkou dvanáctku s pěnou. Číšník mi tu a tam dovolí změnit program na televizoru a já mu za to nechávám staré noviny. Prý to má na něco pro děti. Nevím, nevyznám se, nestarám se.
Ve středu už zase mířím za svou matkou. V tašce nesu jenom mléko a chleba. Posledně si nic neporučila a já nevím, co jiného potřebuje. Musím se u ní tentokrát dobře rozhlédnout a napsat si, co jí schází. Určitě mouka, určitě vajíčka. Kráčím zahradou, když si všimnu, že na ní pořád leží hromady opadaného ovoce. Jako by ho nikdo nesbíral. Rozhlédnu se. Zahrada je sice hezká, ale tak nějak zanedbaná. Nejen že ovoce nikdo nesbírá, ale o květiny se nikdo nestará a plot nikdo nestříhá.
Hlasité předčítání
