Matka mi otevře dveře jenom na délku řetízku v zámku. Docela jsem zapomněl, že tam nějaký je.
„Ahoj. Promiň, mohla jsem ti zavolat, že nemusíš chodit.“ Oči má ospalé a hlas jakbysmet.
„Pořád ti není dobře?“
„Už je mi líp, ale stejně. Nebyla by se mnou žádná zábava. Přijď zase za týden.“
„Za týden? A chceš něco nakoupit? Možná bych se mohl postarat o trávník a o zahradu? Stačí, když mě pustíš…“
„Nic mi nekupuj, stejně nemám moc peněz. A o zahradu se neboj, za dveřmi už je podzim, nemá smysl na ni ještě plýtvat energií. Nech to být. Brzy se mi udělá lépe a před zimou ji uklidím.“
„Peníze přece nejsou problém…“ snažím se ohradit.
Nevidím jí pořádně do tváře. Jenom náznaky očí a úst.
Víc se mnou nemluví, vezme si tašku a už mě zase žene pryč. Nelíbí se mi to, chci vzdorovat, jenomže pořád v ní vidím a cítím mateřskou autoritu, kterou pravděpodobně nikdy nepřerostu. I když už jsem dávno dospělým mužem. I když sám jsem otcem. Matce se vzepřít jednoduše nedá. Nedá se jí vyrovnat věkem ani ji přemoudřet. Na to mají všechny matky světa monopol.
A tak znovu jako spráskaný pes, jako neposlušný Pepíček, kráčím městem, fabrikou, bytem, životem, ulicí, hospůdkou a pak zase za týden zahrádkou, zpátky k mému rodnému domu.
Znovu mě uvítá už ve dveřích, znovu ji sotva vidím, znovu mě nenechá vejít dovnitř, snaží se mě odbýt a znovu se spolu hádáme.
Zahrada kolem chřadne, plevel se rozrůstá, květiny umírají, stromy se barví podzimním listím a já jednoduše nevím, co si mám počít. Co se stalo s mou matkou a proč si ode mě nenechá poradit, proč nechce pomoct, ať už jde o cokoliv? Nechci se s ní hádat. Neumím se s ní hádat. Popravdě jediného muže, kterého kdy v životě poslechla, na kterého dala, jsme pohřbili o mnoho let dříve.
Můj otec žil možná krátce, ale zato intenzivně. Nikdo jiný by nejspíš tak paličatou ženskou neokouzlil a nesvedl. Odhodlanou a za každou cenu samostatnou. Se vším se musela sama poprat. Už od dětství tvrdě dřela na nedalekém statku a žádný jiný chlap by si na ni nedovolil. Starala se o své mladší sourozence a na světě neexistovalo nic ani nikdo, s kým by si neporadila. Obzvláště, když spojila síly s mým otcem. Nejdřív jich byla plná ves a potom plné město.
Přicházím s novou taškou každý týden a každý týden mě jenom odbude ve dveřích. Už ani nevím, co mám kupovat, domýšlím se, protože ona si stejně o nic neříká. Přijme cokoliv, co donesu. Nevzdávám se. Každý týden ji prosím, žadoním, občas křičím, aby mě pustila dovnitř, ale ona mě nenechá. Každý týden si stojí tvrdě za svým. Každý týden má poslední slovo. Řetěz v zámku, tvář schovaná v šeru. Hlas má čím dál tím křehčí, dům zvenčí chřadne a já se jenom domýšlím, jak vypadá zevnitř. Děsí mě blížící se zima. Netuším, jak dlouho to ještě takhle vydržím. Sbírám odvahu a chystám se jednoho dne ty dveře prostě vyrazit.
Venku je šero. Temné mraky visí nízko nad zemí a poslední vlaštovky mizí daleko za horizontem. Stromy jsou opadané a zahradu pokryla vysoká tráva a plevel. Bojím se pomyslet, co všechno v té trávě žije. Opatrně našlapuju. Přes neudržovaný živý plot už ani nevidím. Choulím se v teplém kabátu, dnes nemám tašku, dnes jdu jenom tak. Ještě jednou, naposled, zkusit přemluvit matku, aby mě pustila dovnitř, aby mě nechala vejít. Zkoušel jsem už všechno. Žádný argument jí není dost dobrý.
Hlasité předčítání
