***
Hluboká noc dokonale pohlcovala jednu z méně frekventovaných neosvětlených silnic v Sydnorsville ve Virginii. Jediným zdrojem světla by široko-daleko byly normálně pouze hvězdy, nyní tomu však bylo jinak.
Horká oranžová záře v dálce vrhala dlouhé stíny dvou postav kráčejících při okraji silnice…
***
Kapitola I
„Tak tohle je jako ono?“ zvedla věc ze země a nemohla sakra uvěřit, že to celé bylo kvůli takovému krámu.
„Říkám ti, abys to nepodceňovala…,“ prořízl káravě Derekův hlas dusnou atmosféru.
Leně problikla hlavou příšerná událost, jež předcházela této chvíli. Vždyť kvůli tomu právě zabili čtyři lidi…! Kusy mozku letící vzduchem po zásahu týpka do ksichtu Derekovou brokovnicí z paměti už jen tak nevymaže. Stejně tak, jako nikdy nevymazala prvního člověka, kterého kdy zabila – její vlastní matku.
Měla chuť se dát do breku, jako když byla malá a matka do ní zuřivě kopala, protože jí Lena vyhodila poslední dávku cracku. V ten krátký moment jí přišlo všechno hrozně líto. Jako dítěti ji nikdy nenapadlo, že jednou bude stát nad hromadou mrtvol. Slibovala si, že dobude svět, že bude lidem pomáhat a nikdy nedopustí, aby si kdokoli z jejího okolí musel projít něčím podobným. Nasrat. Zatlačila slzu.
Otřela hnusnou glazurovanou keramickou sošku perské kočky od cákanců krve. Je to celé totální kravina…, ozvalo se hořce někde uvnitř její hlavy. Derek neztrácel čas a zběžně prošacovával mrtvoly.
„Dělej, vypadnem!“ prskl směrem k ní, když vítězoslavně zastrkoval neurčité množství bankovek do své kapsy.
„Dokončíme to tady,“ oznámila Lena ostře. Derek nebyl zrovna z nejbystřejších lidí a ona mu musela neustále připomínat, co je třeba udělat.
„No jasně!“ Derek pochopil a ďábelsky se usmál.
Lena odnesla nevkusnou kočku do auta a ze zadního sedadla sebrala kanystr s benzínem. Jakmile se opět vrátila do domu, ucítila zápach plynu. Derek stál na gauči, v každé ruce flašku kvalitního chlastu a z výšky si jejich mix lil do úst. Kořalka po něm stékala a vpíjela se do nábytku. Smál se.
„Chtěl jsem pomoct!“ vřískl. „Ale tohohle by bylo na táborák škoda!“ natáhl paži s prvotřídní irskou whisky směrem k ní, aby viděla.
Derek se vždycky uměl radovat z maličkostí, které mu život připravil a ona ho i za to milovala. Protočila oči v sloup, přestože ji vlastně pobavil.
„Tak pohni, ať už vypadnem!“ pobídla ho.
Věděla, že je Derek magor od samého začátku. Jenže byl jediný, kdo ji tehdy psal do vězení a to jí doslova zachránilo život. Seznámila se s ním přes seznamku v novinách, odepsala tehdy na několik inzerátů a jediný Derek odpověděl zpět na adresu federálního vězení. Začal ji navštěvovat a trval na tom, aby se vzali ještě, když byla za mřížemi, až takový je to magor. Koneckonců tak nechtěně splnila zbožné přání její matky o prvním sexu až po svatbě.
Že je její manžel přímo sociopat jí došlo později, jenže pro lásku byla ochotná zkousnout i tohle. Jeho neschopnost soucitu a zvládání emocí jí často dokázala lézt na nervy. Jako třeba nyní, šlapali se v kusech mozku, kalužích krve a on si při rozlévání chlastu kolem rozstřílených těl pobrukoval nějakou přiblblou veselou melodii z reklamy na kafe. Kdyby i ona měla podobnou poruchu, nejspíš by ho právě zastřelila.
„Já to udělám! Já to udělám!“ žadonil dychtivě Derek jako desetiletý kluk sledující otce při práci s motorovou pilou.
Lena pokrčila rameny a zamířila k autu.
Derek vytáhl odklápěcí benzínový zapalovač s výrazným žlutým nápisem: BURN BITCH!, jenž si speciálně koupil pro tuhle příležitost, když ho náhodou zahlédl v nějaké trafice.
„Burn bitch!“ zamumlal si pod fousy s děsivě blaženým úsměvem a přiložil plamen k zácloně nasáklé alkoholem, stejně, jako býval jeho otec, když se vracel z hospody, a měl chuť na pořádný výprask. Alkoholový odér záclony mu ho i na moment připomněl.
Horká záře pohltila záclony v momentě. V dalším mžiku si plamen našel benzínovou cestičku k nábytku a tělům na zemi. Derekovi chytil rukáv, který si předtím nešikovně zlil irskou whisky.
„Kurva fix!“ zahulákal v panickém úleku a máchal rukou ve zběsilém sprintu od hořícího domu. Původně měl v plánu, jako správný akční hrdina, vhodit zapalovač do kaluže benzínu uprostřed pokoje, ale nemohl se toho stylového kousku jen tak zbavit.
Lena duchapřítomně zareagovala jako matka čtyřletého dítěte. Popadla Derekovu koženkovou bundu za límec a on se z ní bleskově vyvlékl.
Následně udusil plameny bundy svými podrážkami.
„Do hajzlu!“ zaklel. „Do zkurvenýho hajzlu!“ ulevil si ještě jednou.
Bunda pro něj měla sentimentální hodnotu. Před lety, jako dospívající kluk, ji ukradl příteli své matky Davidovi nedlouho po té, co s ním utekla od jeho otce. Bylo to v den, kdy na dobro opustil tehdejší domov. Bunda mu celkem padla a rád o sobě prohlašoval, že vypadá jako Arnold Schwarzenegger ve druhém Terminátorovi. Popravdě Lena si to nikdy nemyslela. Naneštěstí pro něj nešlo o pravou koženou bundu, ale o nějakou levnou napodobeninu, která už měla své nejlepší dny za sebou a hořela nepřekvapivě dobře.
Alespoň mu zůstal stylový zapalovač, pomyslel si Derek rozmrzele. Lena jen soucitně přihlížela, věděla, že v těchto emotivních chvílích nebývalo radno na manžela mluvit.
„Jebat na bundu…! Kurvaaa!“ vřískal Derek a skákal po hromadě doutnající koženky v trávě. „Stejně to byl šunt!! Slyšíš, Davide, koupils vyjebaný šunt!“ hulákal. David neslyšel, protože tou dobou seděl za držení a prodej drog.
Lena znervózněla, už byl opravdu čas vyrazit. Nemínila u hořícího baráku strávit další sekundu drahocenného času.
„Zlato…,“ začala tiše. „Musíme už jet,“ konstatovala zjevné.
Derek se do ní opřel vražedným pohledem, který moc dobře znala. Najednou uvolnil obličejové svalstvo, jako to dělával vždycky, když ho opustil záchvat vzteku.
Neřekl jediné slovo, místo toho natáhl chrchel až z paty a poslal ho do cárů po bundě, pak se sehnul a bundu popadl.
„Hasta la vista, šuntskej hadre!“ křikl za bundou, když ji vhodil do ohně, což bylo podle něj více než vhodné rozloučení.
„Jedem!“ štěkl uraženě k Leně, jež si zachovávala stoický klid, a naskočil na místo spolujezdce.
Lena se soustředila na cestu a šlapala na plyn, jak jen to šlo. Nervozita stoupala. Neměla zájem se nechat chytit za spoluúčast na čtyřnásobné vraždě. Nebyla si jistá u sebe, ale Dereka by určitě čekal trest smrti. Porota by zřejmě neměla složitý úkol určit, zda představuje vážnou hrozbu pro společnost. Velice nerada nad tím uvažovala, ale čím déle ho znala, tím více se v tom utvrzovala. A život bez něj by byl trest smrti i pro ni.
„Vidělas můj zapalovač?“ ozval se naprosto klidný a přátelský hlas.
„Co? Jaký zapalovač??“ nechápala Lena.
„No přece můj nový! Čum!“ strkal jí Derek zapalovač s nápisem před nos. „Dobrý ne?“ dožadoval se uznání.
„Do prdele, nevidíš, že řídím?!“ obořila se na něj.
„Tak se hned nerozčiluj, né…?“ uklidňoval dotčeně.
Lena zadržovala výbuch vzteku, když ucítila tu ohromnou nespravedlnost. Ztěžka vydechla, život s Derekem nebyl jednoduchý, ale pro ni život nebyl nikdy jednoduchý.
„V klidu, Leno. Zvládli jsme to, budeme v pohodě!“ zavyl Derek radostně.
Možná by to většinu lidí moc neuklidnilo, ale Lena se jím nechala vždycky ukonejšit. Na ni to platilo a on to věděl. Usmála se a přikývla.
„Chááá! Tak vidíš!“ výskal Derek a začal Lenu líbat navzdory její snaze soustředit se na rychlou jízdu. Nebýt čtyřsetmetrové rovinky, nejspíš by té noci oba v autě zahynuli. Polibek ji zklidnil a trochu zpomalila.
Derek vytáhl z kapsy chomáč nakradených bankovek a stáhl okénko.
„Zpomal trochu, zpomal!“ poroučel nadšeně.
U cesty se šoural znatelně opilý muž. Když ho míjeli, Derek se vyklonil z okýnka a mrštil po něm bankovkami.
„Jsem jak ten anglickej lupič! Víš, koho myslím?“
Lena zakroutila nechápavě hlavou.
„Ten zbojník z lesa…má takový teplý jméno, je o něm film…! Robin Hood!! Jsem zasranej Robin Hood! Chacháá! Juchůůůů!“ křičel Derek v euforii.
Lena byla jediný člověk v Derekově životě, který s ním kdy dokázal vyjít. Jako jediná věděla, čím vším si prošel. Lena byla přesvědčená, že pokud jsou si nějací lidé souzeni, musejí to být právě oni dva, mimo jiné je pojila i podobná životní zkušenost a pohled na svět.
Zaparkovali na odpočívadle pro kamiony. Lena opět vrátila poznávací značky na svá místa. Příště si na něco takového musejí auto ukrást, zauvažovala a v duchu se za onu hloupost pokárala. Naštěstí zločiny spadající do kategorie vyřizování účtů mezi gangy zůstávají často nevyřešené.
Sklopili sedáky a uvelebili se ve starším Nissanu Primera. Lena si pak začala v rukou pohrávat se soškou perské kočky, kolem které se to celé točilo. Až teď jí docházelo, jak je zatraceně těžká. Aby taky ne, pomyslela si a trochu s ní zachrastila. Bum, další chyba, uvědomila si. Měli její obsah zkontrolovat, ještě když byli na místě…Po bitvě je každý generál.
Derek jí vytrhl kočku z rukou a hodil někam do prostoru auta. Chtěla se na něj obořit, ale nedostala příležitost, protože ji začal líbat a rukou zabloudil mezi její stehna. Po noci plné adrenalinu se oba potřebovali uvolnit…
Probudilo ji nepohodlí. Slunce sotva vstávalo. Nasoukala se do spodního prádla a natáhla na sebe i svoje námořnické tričko a černé riflové otrhané šortky. Derek se vzbudil.
„Musím pro cigára, poslední krabka zůstala v bundě,“ oznámil ležérně. „Chceš taky něco?“ dodal.
„Sendvič a Redbull, díky…“
Derek vytáhl z kapsy svých džínsů koženou šrajtofli a rozmrzele vylovil posledních pár bankovek.
„Příště na nějakýho Robina Hooda seru,“ okomentoval svou finanční situaci.
Vylezl nahý z auta a vydal se směr motorest. Lena pobaveně sledovala jeho vzdalující se bílý zadek. Věděla, že nemá smysl mu něco říkat.
Dala sedadla do původní polohy, pak využila chvíli samoty pro sebe a pečlivě se upravila ve zpětném zrcátku, nakolik jí to její omezené možnosti dovolovaly. Neuplynulo ani pár minut a začínala se o samotě cítit nesvá. Včera zabila dva lidi svým koltem 1911, po něčem takovém nebyla samota dobrý přítel. Potřebovala mít kolem sebe Dereka, aby ji rozptyloval a ona mohla včerejší noc hodit do temného zákoutí své paměti. Do uzamčeného kumbálu plného zvěrstev, jimiž si v životě prošla. Derek žádný takový kumbál nepotřeboval, což ji děsilo a někdy i fascinovalo zároveň.
Konečně pocítila určitou úlevu, když zahlédla manželovo bílé tělo ťapkající bosýma nohama po asfaltu a flecích od oleje směrem k ní. S velkou nevolí poznala jeho nabroušený styl chůze.
„Kráva blbá!“ rozlehlo se prostorem automobilu, když se škubnutím otevřely dveře spolujezdce.
„Budu hádat. Nejsou zvyklí obsluhovat lidi bez kalhot?“ okořenila vzduch sarkastická příchuť.
„Ty si taky trhni!“ štěkl a hodil Leně do klína sendvič.
„A Redbull?“
Derek teatrálně otevřel plechovku energetického nápoje a upil dlouhým žíznivým lokem dobrou polovinu objemu, Lena vyskočila z auta a vytrhla mu ji z ruky.
„Musel jsem si koupit nějaký noviny a zakrýt si péro, aby na mě ta stará kráva nezavolala poldy! Se nedivím, že se za tu svoji kundu stydí! Ale já?! Já se nemám za co stydět, no né?!“ zavrtěl boky, aby rozhoupal penis.
Lena zadržovala smích, a čím více se o to snažila, tím těžší to bylo.
„No a kde máš ty noviny?“ protlačila přes své rty v křeči.
„Pořádně jsem si do nich otřel koule a hodil jí je do ksichtu,“ oznámil pyšně.
„Škoda…,“ zhodnotila, protože měla chuť se zklidnit četbou nějakých bezduchých článků.
Derek si rozbalil svou novou krabičku cigaret a jednu natrénovaným pohybem vyklepl. Rozžhavil tabák benzínovým zapalovačem. Natáhl nikotinový kouř hluboko do plic a nechal ho chvíli tam. Jakmile kouř vyfukoval ústy, zase ho zpětně natahoval nosem dovnitř. Očividně si vychutnával každičký šluk. Rozjímavě si pohrával se svým zánovním zapalovačem, když náhle cigaretu odhodil a zapalovač odložil na střechu automobilu.
Následovala souhra krátkých okamžiků, na jejichž konci vytahoval Derek svou brokovnici z kufru auta.
„Uděláme tu zasranou benzínku!“ houkl odhodlaně a položil hlaveň brokovnice na své pravé rameno. V tu chvíli Leně opravdu trochu připomínal nahého terminátora.
„Ježiši! Co děláš, ty idiote!“ sykla agresivně a nejtišeji, jak v danou chvíli dokázala.
Když jednou na stará kolena rekapitulovala hlouposti, jichž se ve svém životě dopustila, bylo tahání se s rozzuřeným Derekem o jeho nabitou brokovnici na parkovišti motorestu někde vysoko na jejím pomyslném seznamu. Jenže co měla dělat.
„Neříkej mi idiote!“ urval se na ni a známým pohybem nabil svou poloautomatickou pumpovací krásku.
Lena jednou rukou popadla zbraň za hlaveň a druhou chytila Dereka za pravou paži. Přetahovali se. Stačil by jeden jediný Derekův prudký pohyb, Lena by skončila na zadku a on by měl volnou cestu k motorestu. Jenže to neudělal, v momentě mu povolilo obličejové svalstvo, civěl na svou ženu a byl zase klidný. Zprudka vydechl.
„Tak fajn! Bába má dneska štěstí!“ prohlásil Derek nasupeně a zajistil brokovnici.
„Vyrazíme, zlato…“ poručila Lena a zapadla za volant.
„Myslíš, že nás někdo viděl?“ zeptal se nejistě, když schovával brokovnici opět do kufru.
Lena se rozhlédla z obou postranních okýnek. Na parkovišti stálo několik kamionů, některé měly zatemněná okna. Pevně doufala, že jejich potyčku nikdo nezaregistroval.
„Jasně že ne…,“ snažila se znít sebejistě. Náznak pochybností a její manžel s klidným srdcem postřílí pár kamioňáků. „A teď už sakra zalez, jedem!“ Někdy se sama podivovala, jak dokázal Derek vůbec přežít do doby, než se seznámili.
Na zadní sedák dopadl zapalovač, krabička cigaret Lucky Strike a nakonec i Derekův holý zadek na místo spolujezdce.
„A můžeš se, prosím tě, konečně oblíct?“
„Ano, mamííí…!“
Lena nastartovala, zařadila jedničku a sešlápla plyn. Z výfuku vyšel nezdravý oblak spalin a červený oprýskaný Nissan se dal do pohybu.
Kapitola II
Autoritativním pohybem hlavně samopalu Uzi naznačil, aby upažili a nechali se poslušně prohledat.
„Sáhni mi na prdel a chcípneš, buzíku!“ oznámil Derek s umělým úsměvem jednomu z poskoků ochranky.
Stráže si vyměnili poněkud zaskočené pohledy. Dereka znali a věděli, že je naprosto nepředvídatelný. Stanovit u něj hranici mezi žertem a výhružkou bylo nemožné. Nemožné pro kohokoli kromě Leny. Vrásky jim dělal i fakt, že je Derek jedním z šéfových oblíbenců a nikdo z nich nestál o potíže. Bylo před nimi rozhodnutí plnit svoji práci a riskovat průšvih, anebo neplnit svoji práci a riskovat průšvih.
Lena si někdy autoritu vzteklého psa svého manžela vyloženě užívala. A tato chvíle rozhodně nebyla žádnou výjimkou.
Nastalo podivné půlvteřinové ticho, kdy si všichni zúčastnění vyměnili emotivní pohledy.
„Ne, víš co, buzno, měním názor. Sáhni mý ženě na prdel a ustřelím ti hlavu,“ prohlásil Derek a Lena okamžitě rozpoznala moment, kdy její manžel přestal žertovat.
Už se v tom vykoupali dost, je načase hodit záchranný kruh, usoudila.
„To si jako myslíš, že z toho ucha hned zvlhnu nebo co. Jen ať si taky jednou sáhne, chlapec.“
„Chahaá!“ vyprskl Derek. „Hej, ucho, slyšels ne?! Tak dělej!“ poroučel.
Mladík v neprůstřelné vestě, sluchátkem v uchu a tmavými brýlemi na očích se otočil směrem ke svému kolegovi se samopalem Uzi a ten mu pokynutím hlavy předal jasný signál.
„To se musíš ptát o svolení taky, když jdeš na hajzl?“ štěkl posměšně Derek.
Mladík místo odpovědi na oko a velice ledabyle prohmatal Lenu. Kdyby chtěla, taky by nějaký ten menší kvér propašovala.
„A teď mě, kamaráde.“ Derek se velmi teatrálně rozkročil do široka.
Lena se nemýlila, když si pomyslela, že ten kluk musí uvažovat o výpovědi. Jenže taková pozice se jen těžko opouští. Holt si práci v ochrance pro místního bosse představoval jinak. Viděl se s autoritou, drsným výrazem a kalachem v rukou…
„Ohohó, to není kvér, hochu…“ smál se Derek, když ho nováček prohmatával na vnitřní straně stehen.
Mladík zrudl v obličeji a nejistě ustoupil.
„Proboha už mám tý šaškárny dost… Padejte!“ rozhodl zpruzený hlas bodyguarda se samopalem.
„Ne! Musím se ještě na něco zeptat tady mladýho!“ rozkřikl se Derek a poplácal nováčka po rameni.
Kdyby oba členové ochranky neměli tmavé brýle, nikdo by nemohl přehlédnout mocné protočení očí v sloup staršího bodyguarda. Lena ho i přesto podvědomě zaznamenala nějakým svým ženským smyslem.
„Tak, hochu,“ Derek se lišácky usmál, obejmul mladíka pravou rukou kolem ramen a pokračoval. „Kápni božskou, co se ti líbilo víc, když jsi osahával mě anebo moji ženu? A dej si kurva pozor, co odpovíš!“
Lena správně pochopila, že se otázkou pobavil i druhý bodyguard, a tak nechal situaci volný průběh.
„No…já …teda nevím, co říct…,“ vysoukal potící se mladík, který do poslední nanosekundy doufal, že se do toho jeho kolega vloží a zachrání jej.
Derek spustil koutky úst, nevěřícně zakroutil hlavou, a pak si posměšně odfrkl. Levý ukazováček namířil mladíkovi do obličeje a úsečně pronesl: „Ty seš teplej…“
Ochranka je s určitou mírou úlevy vpustila do domu.
Když stanuli před dveřmi Edwardovy pracovny, Lena trochu znervózněla. Neměla ho ráda a on neměl rád ji. Edward si v podsvětí nechával říkat Černovous. Díky shodě křestních jmen se slavným pirátem a barvě jeho plnovousu se přezdívka uchytila velmi dobře. Jenže Lena ho tak nikdy neoslovila, a možná i proto byl jejich vztah na bodu mrazu. Edward byl přežitkem studené války a hlubokého vlivu výchovy svého otce, který jako americký patriot bojoval a padl ve válce s komunismem ve Vietnamu. Bylo tedy přirozené, že jeho vztah k Leně, ruské přistěhovalkyni, nebude nikdy láskyplný. Nebýt toho, že si po svatbě s Derekem změnila příjmení z rodného Poljakova na Whitfield, nepustil by ji ani za dveře.
Lena ho zase neměla ráda z prostého důvodu. Představoval to, co na Americe nesnášela nejvíc – patriotismus. Když jí bylo šest let, její rodiče se rozhodli to v Omsku zabalit a zkusit najít svůj americký sen ve Filadelfii. Tvrdá rána reality je udeřila velmi brzy. Bez příslušných víz a pracovních povolení prakticky otročili 12 hodin denně v místní textilce. Bezmála polovinu platu shrábla převaděčská agentura, která se sháněním a zaměstnáváním ilegálů docela obstojně živila. Po půl roce si její otec našel svůj vlastní americký sen s nějakou špinavou kurvou, jak její matka ráda říkávala, a pak už o něm nikdy neslyšela. Matka posléze sama začala s prostitucí, aby je obě uživila. Skončila na cracku, pervitinu a dál…Lena nerada vzpomínala. Nikdy proto nepochopila, co vlastně Američané na své zemi vidí tak úžasného. Zkurvený americký sen jí zničil rodinu, a když byla za mřížemi, snila o tom, jak to asi vypadá doma…v Omsku. Derek jí nakonec obrátil život o 180 stupňů.
Dveře se otevřely. Stál v nich lehce obézní Černovous se širokým falešným úsměvem. Falešným pro Lenu.
„Á, konečně vás tady máme!“ zahřímal hluboký hlas a jeho majitel elegantním nacvičeným způsobem podal ruku, obtěžkanou snad tuctem zlatých prstenů, Derekovi.
„Měl bys dát svým gorilám pořádný zbraně, ty Uzi dneska nikoho nevyděsej.“ sdělil Derek povýšeně a potřesení rukou přijal.
„Pořádný zbraně, píšu si, kamaráde!“ zasmál se nuceně Černovous a neochotně podal ruku i Leně, dal si při tom sakra záležet, aby onu neochotu nepřehlédla.
„Á, paní Whitfieldová, jak se dneska máme?“ řekl spíše do futer než k Leně. Nikdy jí neříkal křestním jménem, protože, jak kdysi po pár sklenkách vína poznamenal, nedokázal tu hatmatilku správně vyslovit a odmítal ji oslovovat familiárně.
„Máme se fajn, Edwarde.“ odvětila. Moc dobře věděla, že oslovení pravým jménem nesnáší.
Vstoupili.
Pracovna jednoho z tehdejších velkých bossů Virginské mafie nevypadala vůbec skromně. Existují bossové, kteří rádi pracují takzvaně za oponou a příliš se na venek neprojevují. Pak jsou bossové jako Černovous, kteří jednoduše rádi exhibují a ukazují svou moc a bohatství, kdykoli je příležitost. Životnost bossů spadajících do první kategorie byla vždy nezanedbatelně delší. Jenže tím se Černovous příliš netrápil.
Zdi z dubového obložení byly překryty monstrózními obrazy s pozlacenými rámy. Při bližším pohledu bylo zcela jasné, že nejde o obrazy, nýbrž o velkorozměrové fotografie nahých žen. Celou plochu jedné ze zdí zabírala, jak jinak než obrovská americká vlajka s pět stop vysokou mramorovou soškou sochy Svobody při jejím okraji. Na žulovém barovém pultě si hovělo několik pečlivě vyleštěných sklenic čekajících na zapití podpisu nějaké oboustranně nesmírně výhodné smlouvy. Středem veškerého přepychu však byl pracovní stůl z nádherného lakovaného dřeva, mramoru a pochopitelně pravého zlata. Na první pohled bylo jasné, že jde o stůl na zakázku, každá křivka a každičké zaoblení bylo učiněným uměleckým dílem. Byl to kousek v ceně zánovního sportovního automobilu poslední generace, jehož plochu zdobilo pár amerických vlaječek a jeden luxusní stříbrný držák per. Takový krám asi v Ikei nenajdeš, prolétlo Leně hlavou.
„Líbí se ti moje fotky?“ zeptal se Černovous zvláštním slizkým způsobem směrem k Leně, když zaregistroval její zkoumavý pohled na zeď ověnčenou obrovskými fotografiemi.
Zakroutila hlavou. „Ani moc ne,“ ohradila s kyselým úšklebkem.
Ukázal prstem na první fotografii: „Clara, šestadvacet let, učitelka,“ přejel prstem k další: „Elisa, ani nevím, co dělá, jestli ještě žije, nejspíš se válí sjetá někde ve škarpě, tehdy devatenáct let,“ jeho prst sklouzl k poslední fotografii. „Á, má oblíbená Sharon, tehdy studentka antropologie z Colorada, na fotce čerstvě po návratu z Jižní Ameriky, kde nachytala překrásný bronz.“ Toužebně se zahleděl na poslední fotografii.
Lena si v nastalé chvíli ticha vyměnila pohrdavý úšklebek s Derekem, který se očividně začínal nudit. Na cizí ženské on moc nebyl a Lena si díky tomu vždycky připadala výjimečná.
„Můžu ti taky jednu udělat, jestli chceš. Snad ti bude vyhovovat místečko támhle…,“ vyřkl Černovous uraženě, jakmile zaznamenal její pohrdavý pohled a ukázal směrem k volnému kousku plochy v koutě místnosti.
Lena měla chuť vztyčit na něj prostředníček, ale neudělala nic.
„Můžu si zapálit?“ vyznělo spíše jako oznámení od Dereka, který se právě uvelebil v až nepohodlně měkkém koženém křesle.
Černovous se zarazil. „No tady rozhodně ne!“
„To jako vážně?“ odsekl Derek jako uražený puberťák, kterému matka zakázala vyrazit s kamarády na kalbu. „Tak já jdu ven…!“ prskl. Za vynaložení určitého úsilí se opět vysoukal z křesla, které by absorbovalo snad i vystřelenou dělovou kouli.
Černovous zakroutil hlavou. „Budeme struční…“
„Ale když si nezapálím, jsem kurva náladovej!“
Mafiánský boss znejistil a polkl na prázdno. To to s ním může být ještě horší?
Hnědé oční panenky Leny se vydaly na známou cestu vstříc jejímu obočí. „Zkrátíme to divadlo…“ Neměla chuť tvrdnout u Edwarda, než si její manžel milostivě zakouří.
Rázně nakráčela k přepychovému stolu a prudce práskla keramickou kočkou do jeho desky. Černovous sebou škubl, jakoby strčil vidličku do elektrické zásuvky. Derek obdaroval svou ženu obdivným pohledem.
„Tady to máš, teď naval prachy!“ Povzbuzena manželovým bezeslovným uznáním se Lena dostávala do ráže.
„Co to do tebe vjelo, ty krávo blbá! Žádná Putinova naplavenina mi nebude mlátit do stolu!“
Derek vystřelil, aby zaujal místo po boku Leny.
„Tak to, kurva, prrr kamaráde!! Takhle s mojí ženou mluvit nebudeš!“ zahřímal Derek a namířil ukazováčkem Černovousovi přímo do obličeje, boss neboss.
„Nebo co?!“ Edward neměl ve zvyku se nechat zastrašovat. Při své profesi se dostával do riskantních situací skoro na denním pořádku.
Derek neodpověděl. Místo toho bez mrknutí oka a se zatnutými čelistmi upřeně hleděl Edwardovi přímo do očí a zlehka funěl. Upřený pohled trval tak dlouho, že to i Edwarda nakonec rozhodilo a začal se cítit nesvůj. Lena podobné vypjaté situace nesnášela, vryly se jí do paměti hádky její matky s pasákem, a v takových chvílích cítila, že musí pryč.
Černovous se zhluboka nadechl a zase vydechl tak, jako to míval ve zvyku, když potřeboval zklidnit nervy a zapojit mozek.
„Myslím, že jsme to vzali za špatný konec. Zase se zklidníme. Posaďte se, prosím, ano?“ Kdyby neuměl vyjednávat, nikdy by to v businessu nedotáhl tak daleko.
Lena poslechla a zapadla do jednoho z křesel.
Derek dál upřeně civěl, jako hlídací pes, který zaregistroval kolemjdoucího nebezpečně blízko svého plotu. Div sám nezačal štěkat.
„Zlato…Prosím, můžeš si sednout?“ pokusila se o vlídný tón.
Derek s nevolí poslechl a líně se a usadil v křesle. „Prachy,“ řekl a pozvolna uvolnil zatnuté čelisti.
„Napřed se podíváme, co jste přinesli…,“ oznámil Černovous svým vyjednavačským tónem a za tiché modlitbičky zvedl kočku ze svého stolu. Přání bylo vyslyšeno, deska jeho pracovního skvostu nebyla poškozena a všem v místnosti se citelně ulevilo. Položil kočku opět na stůl.
Edward se velice uměle pousmál. Derek si dál navenek zachovával svůj poker face. Uvnitř Leny byla malá dušička, kterou nedokázala schovat. Rozhodně by nebyla dobrou pokerovou hráčkou. Neměla ani tak strach z Černovouse, jako ji spíše rozhodil krátký, ale zato intenzivní konflikt. Rázem byla ráda, že u sebe neměli žádné zbraně, a především, že Derek neměl zbraň.
Trochu jí zatrnulo, když Černovous vytáhl z první zásuvky stolu pozlacenou legendární pistoli Desert Eagle.
„Buďte v klidu, paní Whitfieldová…,“ pronesl klidným tónem, když si všiml, že Lena zase o něco více znervózněla.
Derek zbystřil, ale jeho poker face ho neopouštěl.
Edward si dával záležet, aby jeho úmysl se zbraní byl zcela očividný. Uchopil ji za hlaveň a prudkým úderem rukojeti rozbil keramickou kočku zhruba na tři velké díly a několik malých střepů.
Na desce stolu se ve změti střepů objevil malý plastový sáček s paměťovou kartou, naditá obálka, mobilní telefon Apple a nějaký bloček s ručně psanými poznámkami. A jako bonus pytlík tak s librou kokainu. Možná se ty materiály prostě nedají prohlížet za střízliva…, napadlo Lenu čistě z praktického hlediska. Bůhví, co tam bylo. Měla radost, že nic nekontrolovala.
Mezi Černovousovi obory podnikání patřila politika a s ní spojená lobby, vydírání, nějaké ty drogy, zbraně, developerství a spousta částečně či naprosto legálně podnikajících firem. Byl veřejně známá osobnost, vliv a oblibu veřejnosti kupoval srze charitu. Veškeré zisky vykazoval na legální podniky a všechno si jak se patří, užíval. Sám však do politiky nikdy přímo nevstoupil, protože nebyl úplný hlupák, a věděl, že by to mohlo vrhnout světlo i tam, kde by si pozornost nepřál. On nepotřeboval být politik, jemu stačilo, když politika pracovala pro něj. Takový byl Edward Davidson řečený Černovous.
Jako první sáhl po obálce. Vysypal do ruky hromadu fotografií a zběžně si je prošel. Na tvářích se mu vyrýsoval nefalšovaný úsměv. Pokýval hlavou. Další přesvědčování nepotřeboval. Uschoval veškeré nově nabyté předměty do první zásuvky stolu. Z další postupně vytáhl 60 000 dolarů v šesti pečlivě svázaných balíčcích po 10 000. Leně i Derekovi se rozzářily oči. Jackpot. Všichni byli spokojeni. Kdyby si měl Edward najmout profesionálního zabijáka na akci proti nejméně čtyřem ozbrojeným lidem, vyšlo by ho to zhruba na dvojnásobek. A byl tady ten jeden nepříjemný háček, kvůli kterému na tuhle práci nemohl poslat nikoho ze zaběhnutých profesionálů či vlastních lidí… Derek byl koneckonců jediný šílenec z venku, kterému alespoň trochu důvěřoval. Yelena byla holt nutné zlo.
„No tak berte,“ zaznělo lehce povýšeně zpoza přepychového stolu.
„To jako do trička, nebo si to mám narvat třeba do trenek?“ Derek sarkasmus obyčejně nepoužíval, protože mu příliš nerozuměl, a o to více Lenu překvapil.
Edward předvedl opovržlivý protáhlý výraz, za který by normálně zasloužil ránu do obličeje. „Ó, tak pardón!“
Byla to hra, kdo dokáže být více protivný. Lena jich obou měla tak akorát dost, jenže nebyla s to se opět projevit.
Černovous shrbeně ze svého křesla prohrabal malý koš pod stolem. „Á, tady to máme,“ zajásal hlasitě, když se zase narovnal.
Zamával rukou ve vzduchu a zmuchlaná bílá poloprůhledná igelitka z Walmartu nabyla svůj objem. Naládoval do ní peníze pěkně postupně po jednom svazku, jako když se hází polena do kotle.
„Tak prosím!“ pobídl hlasitě a otevřenou dlaní ukázal na tašku s penězi.
Derek vstal, svým líným teatrálním způsobem přistoupil ke stolu, hrábl do tašky, vytáhl jeden svazek bankovek a s unaveným výrazem v obličeji jej zběžně prolistoval.
Edward se usmíval širokým falešným úsměvem se sevřenými rty od ucha až k uchu. Lena ve svém životě věru neviděla obličej, který by více zasluhoval ránu pěstí.
„Nuže? Nechcete už jít do prdele?“
Nikdo z přítomných ani netušil, kdy nebo jak se atmosféra vlastně zvrtla. Nejspíš to bylo Derekem a jeho psychickým vypětím způsobeným absencí nikotinu.
Igelitka zašustila pod nárazem balíčku bankovek. Derek ji sroloval jako pytlík se svačinou a stiskl v podpaží. „Vypadneme,“ houkl k Leně a odkráčel ke dveřím.
Lena ho následovala.
„Hej…! Ještě moment, kamaráde.“ zvolal Černovous najednou o něco přátelštějším tónem.
Derek se otočil ode dveří: „Hm?!“
Ruka s prsteny prohmatala vnitřek šuplíku, popadla liberní pytlík kokainu a mrštila ho směrem ke dveřím.
„Ber, to je bonus za námahu…“
Sáček s penězi upadl na zem, když Derekovi ruce efektně zachytily letící kokain.
Lena otráveně sebrala peníze. Nesnášela, když bral Derek drogy, býval vždycky až příliš euforický a později zase depresivní. A vůbec nesnášela drogy obecně poté, co jí zničily matku.
„Tak dík!“ ozvalo se nadšeně.
Jakmile vycházeli dveřmi domu, Derek si neodpustil znepokojivé rozcuchání vlasů mladého bodyguarda, který je předtím prohledával. Kdyby bývali spolužáci ve škole, jistě by mu dával pořádně zabrat.
Konečně odtamtud vypadli a ocitli se opět ve známém příjemném prostoru auta. Interiér sice nebyl zdaleka tak přepychový, jako pracovna mafiánského bosse, ale Lena se v něm cítila daleko pohodlněji. Derek si okamžitě šňupnul kokainu.
„Možná jsem to trochu přehnala…,“ ulevila si.
„Neřeš, je to rasistickej čůrák,“ na chvíli se zamyslel, „Čůrovous!“ zajásal náhle. „Prachy máme, tak jeď.“ Šňupl si další dávku.
Lena se usmála a nastartovala. Byla před nimi zhruba dvouhodinová cesta z Roanoke ve Virginii do Greensboro v Severní Karolíně, kde měl Derek jeden ze svých malých tajných bytů. Už se kolem mafie a práce pro ni motal pár let, přestože ho nikdy oficiálně nepřijali mezi sebe. Vícero bytů a žádný skutečný domov mu v takové branži dosti usnadňoval život.
Sjeli z dálnice poblíž Sydnorsville, aby si udělali zastávku na jídlo v jednom oblíbeném podniku Pit Stop Market & Deli, což bylo skoro v půli jejich cesty. Již se stmívalo, když po vydatném jídle znovu nasedli do auta, aby pokračovali dál. Lena vyjela z parkoviště a namířila si to na místní okresku, která se napojovala na dálnici.
Neujeli ani půl míle, když Derek náhle znervózněl. Vytáhl cigaretu, zapálil si a nespouštěl oči ze zpětného zrcátka.
Lena poznala, že se něco děje. „Co je?“ zeptala se.
„Ten kokot za náma. Myslím, že jsem ho zahlídl cestou sem, pak na parkovišti a teď zase odjíždí ve stejnou chvíli jako my.“ Derek si dlouze potáhl z cigarety.
Lenu přejel nepříjemný mráz od páteře až ke konečkům prstů.
„To jako myslíš…“
„Nevím!“
Sešlápla plyn.
Reflektory tmavého sportovního auta se od nich příliš nevzdálily. Vzduch uvnitř Nissanu byl rázem o cosi hustší a nebylo to jen cigaretovým kouřem.
„Kurva oni přidali!“ zahulákal Derek přes cigaretu v pravém koutku úst.
Lena náhle odbočila bez blinkru a sjela z hlavní cesty. Prudká zatáčka hodila Dereka na dveře spolujezdce.
„Ty ses úplně posrala?! Kam jedeš do prdele!“ rozkřikl se.
Viděla to ve filmech. Když máte podezření, že vás někdo sleduje, musíte to přeci ověřit a nečekaně odbočit. Pohlédla do zpětného zrcátka, sportovní vůz projel smykem zatáčku a řítil se za nimi.
„Takže nás fakt sledují…,“ oznámila opatrně.
„Jasně že nás sledují, do hajzlu! Měli jsme se držet hlavních silnic, teď jsme pěkně v píči!“ Obvykle to byla Lena, kdo racionálně uvažoval, jenže tahle situace byla jiná, příliš vypjatá a došlo jí, že možná udělala naprosto fatální chybu.
Jejich ubohý starší Nissan Primera měl proti Chavroletu Camaro pramalou šanci. Pronásledovatelé zrychlili. Lena sevřela pedál plynu mezi podlahou a svou podrážkou. Tlačila vůz i očima. Šeptem ho prosila.
Marná snaha, kapota Chevroletu dohnala kufr Nissanu.
„Mají kvéry!“ zahulákal Derek, když zahlédl hlaveň samopalu skrze zadní okénko Nissanu a čelní sklo Chevroletu.
Všechno se rázem jakoby zpomalilo. Lena cítila zběsilý tep svého srdce. Tlak pod podrážkou na plynovém pedálu. Pot v dlaních. Možná právě tady za chvíli zemře.
Mrknutím oka předupala pedály. Bum, bum, bum – uvolnit pedál plynu, spojka, brzda. Žádný posraný automat si na ni nepřijde. Pneumatiky zoufale zakvílely.
Bezpečnostní pásy odvedly svou práci. Derekova cigareta se vydala na let proti čelnímu sklu. Camaro prosvištělo kolem.
„Děleeej!“ křikl Derek, když se vzpamatoval. Ve vteřině odepl pás sobě i Leně, otevřel dveře spolujezdce a vyskočil ven.
Lena skokem antilopy se lvicí v zádech překonala ruční brzdu i řadicí páku. Vypadla z auta a dopadla na Dereka v příkopě.
Camaro se mezitím neobratně otočilo a řítilo se zpět. U Nissanu zpomalilo na rychlost chůze.
Lena stiskla Dereka za ruku. Hrozivý zvuk natahování zbraně.
Prásk, prásk, prásk, prásk…!
Navzdory množství hollywoodských filmů je karoserie auta naprosto žalostným krytím před střelbou.
Sklo se tříštilo a sedadla vybuchovala do spršek molitanu. Střepy, kusy laku a výplně sedadel pršely na Lenu. Na Dereka padaly šrapnely v podobě hlíny a plevele, když kulky končily svou ničivou cestu nad jeho hlavou v travnatém břehu příkopu.
Nastalo vteřinové ticho. Lena nehlasně plakala a tiskla ruku svého manžela nadlidskou silou.
Cvaknutí. Výměna zásobníku.
Tak takhle skončí. Rozstřílená na sračky v nějakém příkopě u silnice. Snažila se až do této chvíle žít na plno, jak to jen šlo, jenže ji rázem přepadl silný pocit, že to ještě nebylo všechno, ještě nebyla s koncem smířená. Jednou chce mít rodinu. Slzy stékaly po tvářích, třásla se. Stačí jedna jediná kulka a všechno může skončit tady a teď. Prosím, ještě ne.
Andělská záře. V danou chvíli to nemohlo být nic jiného. Kužel světla z ničeho nic ozářil oba vozy na silnici. Camaro protočilo kola a zmizelo ve tmě.
Lena se nemohla hýbat.
Na silnici zastavilo další auto. Řidič vyskočil a začal zmateně pobíhat okolo Nissanu. V následující vteřině vytáhl mobil. Derek se vzpamatoval, odsunul Lenu a vyrazil vstříc zachránci.
Lena se následně apaticky vyškrábala na silnici a začala nepřítomně přejíždět dlaní po svém rozstříleném autě. Absolutně nevnímala, co se kolem ní dělo.
„C – co se tady stalo? Jste v pořádku? Volám 911,“ zahlaholil zmatený řidič – zachránce.
„Neee!“ vřískl Derek, „nikoho nevolej!“
Řidič nechápal. Jeho obličej se najednou přeformoval do zděšeného podezřívavého výrazu. Bleskově přejel palcem na displeji telefonu k řádce tísňové volání.
To už se ale otevřel prostřílený kufr Nissanu a Derek držel v rukou svou brokovnici. Lena dál naprosto nepřítomně bloumala okolo auta a hladila ho roztřesenou dlaní.
„Není to jako ve filmech. Není to jako ve filmech…,“ mumlala.
Muži, který se náhodou přichomýtl k této scéně, vypadl mobilní telefon z ruky, když pohlédl do hlavně pumpovací brokovnice.
„Kurva, nikoho nevolej!“ zahřímal Derek a zatnul obličejové svalstvo.
Zděšený řidič zatřásl hlavou zleva doprava a zvedl prázdné dlaně ve snaze ukázat, že se vzdává.
„Vypadni! Jeď kurva, zmiz!“ To málo empatie, co ještě v Derekovi po jeho zničeném dětství zůstalo, křičelo, aby nezabíjel nevinného člověka, jenž je právě zachránil.
Řidič přikývl a pomalými šouravými kroky vyrazil ke svému vozu.
„Počkej…,“ pokusil se Derek o vlídnější tón.
Muž zkameněl.
Derek vyhrabal z Nissanu balíček bankovek s ustřeleným rohem a hodil ho k nohám zachránce.
„Ber a děkuju…,“ bylo pro něj velmi nepřirozené vyjadřovat upřímný vděk. Než potkal Lenu, nikdy pro něj nikdo nic neudělal a on to zkrátka neuměl.
Následovala podivná chvíle ticha a nečinnosti všech. Derek se cítil nesvůj, nervním pokynutím hlavně vyslal signál, aby si muž sbalil prachy a vypadl. Netrvalo dlouho a nezbylo po něm nic než mizící světla v dálce a mobilní telefon s rozbitým displejem na silnici.
Derek objal svou ženu okolo ramen a sedl si s ní na vozovku. Po prvé ve svém životě chápal pocity někoho jiného a vůbec se mu to nelíbilo. Pro něj bylo daleko snazší vybudovat kolem svého svědomí temný betonový bunkr a jednoduše přežívat za každou cenu v příšerném světě, do kterého se narodil. Důkazem toho, že chápe její pocity, byla malá kulatá jizva po kulce v jeho pravém boku, kolem které si nechal vytetovat děsivý mrkající škleb. Ta kulka, kterou tenkrát vystřelil jeho skutečný otec, ho málem zabila. Největší zlom v jeho psychice však nastal tehdy, když se svěřil matce, že ho znásilnil jeho všemi oblíbený třídní učitel. K jeho neskutečnému zklamání, bylo její největší starostí, aby o tom hlavně nikde nemluvil… Nakonec vše řekla i jeho otci a ten ho pro jistotu zmlátil, aby se ujistil, že bude držet jazyk za zuby. V tu chvíli se Derekovi zhroutil celý svět od základu. Od té doby pro něj neexistovalo dobro, zlo nebo spravedlnost, byl jenom on, jeho zájmy a okolní svět.
Nakonec právě tahle emotivní chvíle s Lenou v objetí byla prvním krůčkem na dlouhé cestě k jeho mentální vyspělosti.
„Zapálíme to a mizíme,“ bylo první, co Lena řekla, když se ještě celá rozechvělá a bílá jako stěna dala jakž takž dohromady. Derek byl v celku ohromen.
Lena si prvně uvědomila, co zažívali ti muži předtím, než je kvůli té zatracené keramické kočce postříleli. Bude potřebovat větší pomyslný kumbál.
Derek neotálel, vylovil děravou igelitku s penězi a hodil ji Leně. Otevřel nádrž, namočil v ní hadr, co používali na zamlžená okna a tasil svůj oblíbený zapalovač.
„A co zbraně?“ zeptala se náhle.
„Ser na ně, koupíme nové,“ odvětil.
„Ježiši! Nemůžeš nechat kvéry, se kterými si sejmul čtyři lidi v mým prostříleným autě někde jen tak u silnice!“ Alespoň jí to dávalo smysl.
Derek se krátce zamyslel. „Když to řekneš takhle…,“ sebral pistoli i brokovnici a obalil je prostřílenou dekou ze zadních sedadel. Výsledný balík nevypadal příliš nenápadně.
„To je v prdeli, jestli nás takhle někdo uvidí…,“ okomentoval pohled na zabalené zbraně a děravou poloprůhlednou igelitku s 50 000 dolary.
Lena zvedla zrak od svého telefonu. „Necelé tři míle odsud je nějaké jezírko. Jones Pond,“ oznámila vítězně, jakoby právě trefila jackpot.
Derek vzdechl. „Zlato, já vím, že jsi v šoku a tak, ale já teď fakt nemám náladu na nějakou koupačku…“
„Ty zbraně do prdele! Zbavíme se jich,“ vyjela na něj. Myšlenkové pochody manžela byly pro ni občas velkou neznámou.
Derek měl chuť se vzteknout, ale pro jednou to vydržel. Místo toho se zachoval zodpovědně a vhodil mobilní telefon jejich zachránce do auta. Čímž právě udělal druhý krůček ke své mentální zralosti.
Lena sundala registrační značky, strčila je k penězům a celou igelitku obalila vlastní mikinou, která jako zázrakem nebyla střelbou zasažena.
„To je asi všechno…,“ zhodnotila s pohřebním nádechem nad pozůstatky svého milovaného auta.
Nacucaný hadr visící z nádrže políbily plameny. Tentokráte však bez citace nápisu ze zapalovače.
***
…Horká oranžová záře v dálce vrhala dlouhé stíny dvou postav kráčejících při okraji silnice.
„Potřebujem nový auto,“ řekla jedna z nich.
„Já hlavně novou bundu,“ odvětila ta druhá.
***
________________________________________________________________________________
Pilotní díl Leny je zdarma ke stažení na Google Play: https://play.google.com/store/books/details/Petr_Glabaz%C5%88a_Lena?id=9Y3zDwAAQBAJ
Hlasité předčítání
