„No, to celkem chápu… Když to člověk přežene s altruismem, tak má tendence užívat si svý vlastní utrpení…“
„A přesto tu stojíš, ve tři odpoledne, v županu, na kterým máš zbytky z předvčerejšího oběda a se sebeúctou popelnice na směsnej odpad,“ skočil mi do řeči.
Chvíli jsem neměl slov. „Jenže… mě to celkem vyhovuje, protože si tak můžu užívat toho, že už na mě ani na ničem jiným nezáleží…“ pokusil jsem se neuměle vysvětlit svoje chování.
„Podívej… to je krásný krédo pro život, ale není lepšího způsobu, jak mu dostát? Uvědom si, jakou ti dává svobodu. Pochop, že jestli na ničem nezáleží, tak jsi to ty a jedině ty, kdo si může zvolit iluzi, v jaký existovat. A je tohle taková iluze? Fakt chceš, aby ti záleželo akorát na tom, že na ničem nezáleží?“
„Víš co?“
„Nevim.“
„Jdi do hajzlu.“
Už jsem to nevydržel, otočil jsem se a vyšel z obýváku zpátky do ložnice. Dveřma jsem ostentativně majznul a zbytek večera jsem strávil nad starejma elpíčkama.
Šílený, problesklo mi tehdy hlavou, ale přesto to najednou všechno začínalo postupně dávat smysl. Pomalu, ale jistě se do mě začínal vkrádat pocit neurčitý naděje k pochopení účelu chaosu, ve kterej se můj svět proměnil.
Zmizel – fakt. Na dva dny. A pak se zase objevil. Protože je člověk od přírody osobnost, a hlavně osobnost zvědavá, tak jsem konec konců ani neměl nic proti – evidentně měl co říct. A když se tak ochotně nabízel, že mě doprovodí na mý cestě do pekel…
…hergot – a proč vlastně ne.
Tak to začalo. Nekonečně dlouhý hodiny konverzací o všem a vlastně o ničem. Konečně jsem nebyl jediným trosečníkem polapeným v moři panelu – a dodávalo mi to neuvěřitelnou jistotu neodvratnosti.
„Hele, vůbec se nemusíš zaobírat svojí marností. Ty, co tu byli před tebou byly marný úplně stejně, ne-li víc. Navíc jsou marný i všichni ostatní co to tu s nima sdílíš teď. Tohle absolutně marný Jericho.“
„Jericho?“
„Ty asi moc neznáš Starej Zákon, co?“
„Vypadám na to?“
„Hm,“ vyfoukl obláček dýmu. Podíval se z okna na geometricky dokonalý panorama probouzejícího se sídliště a začal vyprávět.
„Víš, Jericho bylo kdysi velký a významný město. Nebo si to o sobě aspoň myslelo. Každej v něm si byl vědom vlastní jedinečnosti – dokonalosti a celistvosti svýho života. Podívej se-“ ukázal z okna, „můžeš říct, že tohle je jiný?“
Přikývnul jsem na souhlas, a on pokračoval.
„Ale nejde to stejně jako s tím sobectvím nikomu vyčítat. Vědomí jedinečnosti – o tom když, tak si jenom kopeš hrob. Nikdo nechce bejt ovcí ve stádě, co?“
„Asi… jo.“
„Jenže někdo tuhle odvěkou pravdu opakoval tak dlouho, až se z ní stala mantra, co začala vytvářet stádo tak dokonale odlišných ovcí, až jsou stejný.“
„Počkej… jak to myslíš…“
„Podívej se na zdi lidí na sociálních sítích… Na fotky, který ukazujou, na zájmy, podle nichž se identifikujou. Vytváří si jedinýho Boha – sebe sama – a následně ho adorujou. Vymýšlí si co kdy kde dělali a viděli ajak jsou tím dokonale jedinečný… A přitom si jsou tak zatraceně moc podobný, až se z nich stává stádo.“
Hlasité předčítání
