„No, to je jenom taková metafora. Podobenství. Já ti koneckonců cestu ven klidně ukážu, ale nebude se ti to líbit. Nebo možná bude – v tomhle stavu už určitě.“
Nedalo mi to a musel jsem se zasmát, „ne, díky, zatím se mi líbí žít jenom na kraji apokalypsy.“
„Oukej. Ale kdyby se ti někdy chtělo, tak řekni a uvidíme, co se dá dělat,“ řekl a zmizel.
Nebudu vás napínat – proletělo kolem pár dalších měsíců a já začal zjišťovat, že tenhle svět pro mě fakt není. Nikdy mi nešlo věřit tomu, co si o sobě myslím a jakmile něčemu takovýmu nevěřím, tak nejsem schopnej sám sebe prodat. A ať si říká kdo chce, co chce: kapitalismus funguje jenom kvůli tomu, že je v člověku bytostně zakořeněnej. Začíná to u mezilidskejch vztahů. Když vám někdo nemá co dát, tak se pro vás stane nezajímavým a postupně ho vytěsníte. Koneckonců nabídka je pořád větší a větší. A já došel k tomu, že není, co bych vám ještě moh dát jinýho, než to, co jsem vám už dal. Tak jsem počkal, až se Lucifer zase objeví a řekl mu, že to ten jeho návrh beru.
„Fajn, tak pojď,“ odpověděl.
A já šel.
Policie našla tři týdny potom v mým prázdným bytě jenom lístek se vzkazem:
„Nepokoušejte se mě hledat. Nenajdete mě dřív, než budu sám chtít. Tak se radši soustřeďte na něco důležitějšího.
Váš Karel“
Oficiální verze zní, že jsem zdrhnul do Ameriky. Ale ne, kdepak, žádný takový. Jsem pořád tady a všechny vás sleduju. Každou jednotlivou hru a hříčku, co spolu hrajete. Každou pravdu i každou lež. Nesoudím, snažím se pochopit. A třeba se jednou zase objevím. Kdo vlastně ví?
V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. A já jsem jedním z nich.
Hlasité předčítání
