Co nás samé definuje vzhledem k mnoha opakujícím se kosmickým zrozením a věčným návratům do hmotné existence? Jsou to například definice vztahující se k tématu, co je to duše? Lidé mají povětšinou představu „inkarnace duší“ spojenou pouze s planetou Zemí. Mluvíme-li o duši, tak máme představu, že duše je něco víc než jen lidská mysl, že je něco víc než vědomí uzavřené v trojrozměrném světě. Dost dobře si nedovedeme v rámci matrixové reality představit, že duše, v současné době vtělená na úrovni pozemské dimenze, vlastně neexistuje nezávisle na mysli, na programovém systému lidské mysli. Duše současných lidských bytostí existují v návaznosti na (systémové) produkci myšlenek a pocitů. Jsou součástí systému Matrix neboli složitého komplexu systémů a programů pro cílené potlačení rozvinutí lidské duše, která je ve své podstatě kosmickou – vesmírnou identitou, schopnou dokonale průzračného bytí jak na hmotné, tak i na nehmotné úrovni.
Teprve duše zbavená existenciální návaznosti na ovládací programy se promění – rozkvete – v bytost multidimenzionální
Rozkvete v bytost, která si uvědomuje esence Prvotního Zdroje nejen v třídimenzionálním lidském projevu. Touto esencí je myšlena frekvence živosti existující napříč multidimenzionálním vesmírem. Naladit se na tyto sjednocující frekvence znamená sjednocení v pravdě a rovnosti. Portály propojující všechny dimenze nese každý člověk sám v sobě. Pokud mluvíme v rámci Transformace Vědomí o otevírání různých portálů, přístupových cest k rozvinutí duše, mluvíme o vnitřním prostoru lidské bytosti, o vyšších frekvencích vědomí, na které se můžeme ze svého vnitřního prostoru naladit.
Pravou, nekonečnou podstatu lidské bytosti můžeme definovat slovem rovnost. Rovnost v tomto případě znamená, že všechny lidské bytosti jsou ve stavu otevřeného vědomí, které není podmíněné hmotným tělem, rovnocenným spolu tvořícím prvkem či esencí Vesmírného Vědomí. Každý jedinec je sám o sobě Hvězdnou Bránou, bránou, do které je možné vstupovat zas a znova, tak dlouho, dokud se nestane naší neodmyslitelnou vědomou součástí. V nitru každého jedince se nachází přístupový bod, jakýsi odrazový můstek, vedoucí do všech mezi-dimenzionálních světů či stavů mysli. Nekonečná lidská podstata je realizována v okamžiku, kdy je hmotné tělo „odstraněno“, nikoliv pouze ve formě fyzické smrti, ale formou otevření se vnitřním portálům a postupnou aktivací rovnosti neboli rovnocennosti na úrovni Vesmírného Vědomí.
Objevení Hvězdné Brány v lidském nitru znamená deaktivaci lidstvo ovládající systémové matrice, deaktivaci takzvaného Matrixu. Je to velké dilema, shodnout se na tom, jak systém Matrixu vznikl, to nikdo z nás nevíme s jistotou. Zda osudová příčinnost vzniku ovládacích programů tkví pouze v myšlení, cítění a jednání člověka, vlivem měnícího se kosmického prostředí, anebo je navíc ještě realizována z vnějšího vesmírného prostoru vyspělejšími mimozemskými bytostmi. Jisté ale je, že tento systém byl uchopen (nenasytnými) elitami a lidské duše jsou v tomto systému uvězněny po tisíce let pozemského času. Takže není přesné tvrzení, že lidská duše je uvězněna v hmotném těle, hmotné tělo není překážkou pro harmonický pozemský život nebo pro rozvinutí duše napříč vesmírnými dimenzemi. Člověk je naprogramován tak, aby vnímal a viděl projekce lidské mysli a neuvědomoval si systémy omezení mysli.
Dokonce i posmrtný systém Matrixu, ačkoliv existuje na vyšší úrovni, stále drží lidské bytosti v iluzích
Podle posmrtného systému Matrixu posmrtné vědomí jednak simuluje opravy chyb právě uplynulého života, využívá možnost znovu prožít různé epizody pozemského života, hodnotí zkušenosti, připravuje se na reinkarnaci, nastavuje pravidla „karmy“. Právě vinou programového systému Matrixu je duše držena v podsystému posmrtné (astrální) říše patřící pouze ke sféře pozemského bytí, je omezena frekvenční sférou související s programovým systémem lidské mysli. Tento systém nám už ale neříká, že fyzická existence v planetární sféře, nefyzická existence v planetární sféře, nebo existence v odlišných fyzických i nefyzických dimenzích, jsou nedílnou součástí cyklů zrození a smrti. Neříká nám ani, že žádný z životních cyklů není „první ani poslední“. Takto posmrtný systém Matrixu deaktivuje paměťové záznamy každé lidské bytosti – osobnosti duše, paměťové záznamy, které přesahují zkušenosti bytí na pozemské úrovni a dosahují různých úrovní multidimenzionálního vesmíru. Právě vlivem obtížnosti překonání posmrtného systému Matrixu nirvána ještě neznamená dosažení kosmického vědomí, ani osvícení, ani různé stavy extáze, dokonce ani posmrtná fáze vědomí není vždy korunována úspěchem v podobě opuštění vnitřní domény programování lidské mysli. Pod vlivem programu strachu ze smrti jsou lidské bytosti schopny podvolit se jakémukoliv, i nenápadně se plížícímu, psychickému ovládání a manipulaci.
Nejen posmrtný nebo karmický program, jehož součástí je vymazání paměťových záznamů osobnosti duše v souvislosti s (pro duši naprosto běžným) překonáním mezi-dimenzionální vesmírné struktury, je součástí systému Matrix. Pokud budeme Matrix definovat jako vězení řízené klamy, iluzemi a podvody, tak nejdůležitějším programem Matrixu je systém ovládání lidské mysli, (sevření lidského vědomí a individuální duše v naprogramované mysli). Některé manipulační programy Matrixu jsou natolik devastující, pro lidský rod, že cíleně ovlivňují, zdánlivě přírodní cestou přepisují genetiku člověka, lidský genetický potenciál. Mezi tyto programy patří síťové systémy ovládání strachem. Program strachu ze smrti, v souvislosti s tím, že jako vědomé bytosti jsme schopni reflektovat vztah ke svému bytí a svou smrtelnost si uvědomujeme, je jeden z těch nejvíce devastujících kvalitu lidského vědomí a potenciál lidských možností. Ovládající program „Bůh, duše, Duch“ také svým způsobem patří do sítě ovládání strachem. Z mnoha dalších můžeme zmínit program polarity, program peníze = moc, program navigace do „Jednoty“ vyzdvihováním všemocného „světla“ a popíráním „temnoty“. V posledně zmíněném programu, jehož aplikace může vést až ke zničení osobitosti příliš důvěřivých bytostí, jde o skutečnost, že víra v léčivé světlo není nikdy na škodu, ovšem pokud tato víra není na nikom/ničem závislá – na žádné formě systémového, spasitelského programu. Léčivé světlo je v každém z nás, uvolnění tohoto vnitřního světla, na úrovni osobního života, posiluje celkovou proměnu světa. My jsme ta změna, respektive potenciál změny, kterou si ve světě přejeme, je skrytý v nás, v každém jednotlivci.
Systémové programy pro oddělenost, pro pocit oddělenosti od celku, podporují rozdílná náboženská vyznání, jazykové bariéry, rozdílnost rasová, názorová (například ve smyslu jaká duchovní stezka nebo jaký životní styl je nejlepší). Lidská touha stát se mistrem v určitém duchovním oboru podněcuje k duchovnímu růstu, k učení druhých například jak dosáhnout nirvány a blaženosti. Tato lidská touha, která nezřídka kdy souvisí s programem „spasitele světa“, nevylučuje nabytí velké moudrosti, nevylučuje vyzařování vnitřního světla, ale také nezajišťuje skutečné vystoupení z celkového důmyslného programu Matrixu, který je založen na tom, jak co nejvíce omezit a ochromit lidskou mysl. Člověk, který si nepřeje být pasivním účastníkem systému Matrixu, sice vlastní snahou dosáhne seberealizace, přesto povětšinou zůstane i nadále zcela nebo částečně uvězněn v programech, v pozemských systémech, jejichž potenciál pro omezení jedinečné lidské individuality je obrovský. Systémové projekce jako vzory bytí ne každému vyhovují, daný jedinec může být vnímán jako nepřizpůsobivý v rámci běžné (normální) společnosti. Zklamaný jedinec, jdoucí mimo rámec vnucených projekcí bytí, se může izolovat od společnosti, pokud se nedovede vypořádat s tím, že i přes veškerou snahu je spoután systémem lidské mysli, že nedovede překročit tyto hranice. Někdo může v takovém způsobu života najít uspokojení, ale ne každý se dokáže zcela abstrahovat od společenského života, což pro plnohodnotný způsob života ani není žádoucí. Systémy Matrixu, které všemi možnými prostředky zastírají, že každá osobnost je svým vlastním mistrem, učitelem, tvůrcem – skrytým v nitru, z jejichž zajetí je možné povstat (osvobodit se) a vzepřít se, to ne každému jedinci dovolují. Systémy profitující z oddělenosti se několik posledních desetiletí prohlubují – oddělenost od rodiny, muže od ženy, dětí od rodičů, nebo člověka od přírody nebyla nikdy dříve tak propracovaná a nenápadně propagovaná jako je tomu v čase globalizace, která navzdory svému označení prohlubuje oddělenost.
Základní vzorce lidského myšlení, (to, čemu jedinec věří, nebo to, čemu věří většina), pochází z oblasti (uspořádaných struktur) podvědomí jednotlivce a genetické mysli na úrovni kolektivního vědomí/nevědomí. V souvislosti s prostorovou pamětí, se zemskou noosférou, můžeme uspořádání těchto struktur, mimo jiné, považovat za ekvivalent pozemské matriky v kvantové podobě neboli za úložiště dat skutečné historie lidského pokolení. Sebe sama charakterizujeme jako „kopie“ svých rodičů, své životy vnímáme jako „kopie“ vlastního rodu. V tom smyslu, že matrixový program inkarnace před narozením budoucího člověka kopíruje do vědomí budoucí osobnosti data podvědomí rodinných pokrevních linií, tedy stále se opakující vzory (sebedestrukce). Během života jedinec aktivuje jen některé z těchto vzorů v návaznosti na realitní matrici času a místo narození, v rámci sociální a kulturní projekce.
Autentické hledání božského původu člověka vychází z víry v celistvost a z matných vzpomínek na rozhodnutí prvotních bytostí sestoupit do hmotných (pozemských) těl
Vědomí prvotních jemnohmotných bytostí se rozvíjelo na úrovni nehmotných dimenzí, existujících v kvantových podmínkách neboli kvantových úrovních času a prostoru. Vědomí jemnohmotných bytostí postupně expandovalo a současně s touto expanzí (tvoření) rostla hustota projekce takzvané třetí dimenze. Bytosti zcela individualizované na jemnohmotné úrovni se podílely na vzniku dimenze odlišné hustoty, kde bylo možné dále expandovat a tvořit již ve hmotném těle. Teprve projevené bytí ve hmotném těle dalo vzniknout evolučnímu vývoji systému lidské mysli tak, jak se měnily podmínky lidské existence. Se vstupem do fyzického světa a hmotného těla souvisí emoce, jakožto další nástroj tvoření společně s Dechem, nádechem a výdechem. Prvotní jemnohmotné bytosti, které dnes definujeme jako inkarnující se duše, postupně ztratily schopnost vyjádřit svou „božskou“ přirozenost a vnímat moudrost hmotného těla. Vnímání, že život i smrt je součástí jednoho jediného kontinua, a že životní energie je jednotná energie, kterou nelze rozdělit, zastřelo soustředění se na vnější lákadla, příkrasy a opiáty života. Uzavřenost v mysli, oddělenost individuální mysli od celku a existence v polaritách, například to, jak se vztahujeme k druhým lidem, se stala součástí projektování lidstva, dějin lidského rodu.
Ale abychom z ovládajících, lidstvo hypnotizujících programů neobviňovali pouze Matrix, vesmírné bytosti „neznámého“ původu, lidstvu vládnoucí elity, bude dobré na závěr připomenout, že člověk může ve svém nitru kromě různých pokladů objevit také osobního, někdy dokonce velmi nekompromisního „hypnotizéra“, skrytého „autohypnotického tyrana“, který nám podsouvá různé osobní, život omezující programy. Ne vždy totiž sto procentně platí, že sami sebe známe lépe než kdokoliv jiný 🙂.
Autor: Rebeka Sprinncová, Webové stránky: Psychologie chaosu
Hlasité předčítání
