Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, prokládanou bílými oky zamrzlých louží, oslepován vycházejícím sluncem mířil vstříc novému dni. Tmavohnědé brázdy nezvykle hluboké orby nestihla ještě přikrýt sněhová peřina, jen jemný stříbřitý závoj jinovatky dodával přírodě ráz zimy.
Směřoval tam, kde chce být člověk sám. Daleko od města, pryč od lidí. V jedné ruce sekeru, ve druhé vidlici na opékání masa, na zádech vak s dekou, nožem, věcmi na rozdělání ohně a termoskou silné turecké kávy. Minul stádo srn, které nezvaného hosta propichovaly nepřátelskými pohledy, než se jako když střelí, daly společně na útěk.
Skrze ostré paprsky ranního slunce, stojícího nízko nad obzorem, spatřil na horizontu před sebou zářící kouli, jež mu odlesky slunečního světla vracela do očí s dvojnásobnou intenzitou. Pomalu se k ní blížil, mhouřil oči, než zjistil, že je to prachobyčejné auto. Nejspíš myslivci, ušklíbl se, nechtíc si ničím překazit své jitřní rozjímání. Nestál o žádnou společnost, ale nebylo zbytí. Když auto míjel, mrkl zvědavě do vozu. Nebyli to myslivci. Za volantem seděl zamračený muž s očima strojeně sklopenýma do klína. Vedle něj na sedadle spolujezdce se v zimní péřové bundě choulila jakási žena. Člověk v autě dělal, jako by kolemjdoucího vůbec nezaregistroval. Žena s bolestnou grimasou v obličeji a hlavou zvrácenou dozadu k okýnku se snažila vyvolat dojem, že zaujatě pozoruje oblohu. Byl to jen kratičký záblesk, jen nepatrný chvilkový kontakt. Tři lidé, kteří se nikdy neměli potkat. Zvláště ne tady, tři sta metrů hluboko v polích. V mrazu. Jedenadvacátého prosince brzy ráno.
Muž s batohem si šel dál svou vlastní cestou. Sešel do úžlabiny, za polovnickou kazatelnou se dal doleva kolem starého vykáceného větrolamu a pak zase nahoru směrem k hájku. Na kraji lesa natrhal suchou trávu a nalámal suché podrosty mladých smrků. O hodinu později, už hřejíc se u ohně, usrkával z plecháče horké kafe. Jediným společníkem mu byl odvážně poskakující malý kulatý ptáček s rezavě červenou náprsenkou, kterého krmil drobky chleba. Rozhlížel se po krajině. Jeho pohled utkvěl na protějším kopci, kde pořád ještě nehnutě stálo zaparkované auto, které míjel cestou sem. Ten obraz mu nešel z hlavy. Pořád na něj musel myslet. Co vlastně viděl v tom voze? Jediná vteřina, kdy po nich šlehl koutkem oka a oni dělali vše pro to, aby se jejich pohledy nestřetly. Spalující napětí a bolestná grimasa ve tváři té jistě ještě ne ani tak dávno krásné ženy. Nesourodý elixír sounáležitosti, očekávání, výčitek, nenávisti a smutku. Byli to manželé? Těžko, ti nepotřebují být se svými problémy ukryti v polích. Kolegové ze zaměstnání? Snad, ale proč sedí tak dlouho zavření v autě? A proč měl ten chlap na sobě sako? proudily muži dál hlavou otázky.
Dal se do práce. Z lesa tahal suché stromy a klestí zbylé po těžbě, všechno pak společně házel na oheň. Léta neudržovaný hustý les chtěl prosvětlit, vyčistit jej od mrtvého dřeva. Miloval stromy. Žasl nad zelení jehličnanů, která v šedivé zimní přírodě zvlášť vynikala a rozsvěcovala krajinu. Obnažoval kmeny statných borovic a smrků od hustého porostu. Byla to ovšem práce zbytečná. Tady, daleko od civilizace si jí stejně nikdo nevšimne, nikdo ji neocení, nikdo se nebude kochat vyčištěným kusem panenské země mezi poli, přes kilometr vzdáleným od nejbližší cesty. Věděl to, ale měl to tady rád. Byl tu šťastný. S dětinskou láskou opečovával mladé jedle, které tu loni a předloni vysázel. Dnes se mu však ve chvílích odpočinku – netušil proč zrovna dnes – drala do hlavy pořád jedna a tatáž otázka. Neutíkám od něčeho, když trávím čas nejradši sám tady v lese? Co když se schovávám sám před sebou? Co když má ta zbytečná práce jen zaměstnat moji mysl? Vždyť bude trvat dvacet let, než ty jedle vyrostou a člověk z nich bude moct mít jakous takous radost. Nebyl bych mnohem raději někde jinde, v objetí s vášnivou hříšnou holkou? zalekl se náhle množství nezvaných otázek, na které v tom okamžiku nenacházel odpovědi. Rychle však takové myšlenky zapudil a vrhl se zpátky do práce. Ta mu dodávala vždy alespoň na pár hodin klid. Ale tu otázku ne a ne zapudit. Zůstala s ním, nikam neodcházela a tichým šepotem se mu neustále připomínala v uších.
„Co to bylo za chlapa? Nemohl si nás všimnout?“ přerušila tísnivé ticho v autě žena na spolujezdcově sedadle.
„Tak viděl nás určitě, ale neznám ho. Vypadal trochu jako bezdomovec,“ odvětil muž za volantem.
„Spíš jako nějaký asketa. Teď si tam vzadu dělá oheň. Chtěl bys jednou takhle dopadnout?“
„Jak to myslíš?“
„No tak, že už je s tím chlapem asi amen, když takto utíká od lidí. Vždyť viděls, jak vypadal. Ošuntělý kabát, bagančata, k tomu ta směšná čepice Chicago Bulls – ti už snad ani neexistují, ne? Zarostlý, neupravený, přitom mu nejspíš nebylo ani čtyřicet,“ vypočítávala žena.
„Asi máš pravdu, chlap by neměl rezignovat na život,“ přitakal jí pokorně řidič. Uvnitř však přitom tomu člověku tiše záviděl. Jak rád by teď vystoupil z auta a svobodně se rozběhl do polí. Pryč odsud, kamkoli, jen aby už to měl rychle za sebou. Ba co víc, aby se nic z toho nikdy nestalo a on mohl žít jako předtím svým poklidným a nudným, stereotypním životem. Zakřičet stop, vyhodit záchrannou kotvu, skončit ten chaos, připoutat se ke stěžni a v rozbouřeném oceánu najít zase trochu ztracené stability.
Zkoumavě si prohlížel její ztrápený obličej, měl ho za celý ten čas už důkladně nastudovaný. Až moc dobře vnímal, jak se mění, jak z ní vyprchává ta živočišná energie a bezbřehá živelnost. Nejvíc ho skličovalo vědomí, že to vše má na svědomí on. Že ji zabíjí. Tu dívku, která snila o Nepálu. Dívku, jejíž duše přes den voněla dobrotou a po půlnoci explodovala v záchvatech šílenství. Holku, co milovala svět a mangovou zmrzlinu. Není v té holce Bůh? ptával se kolikrát sám sebe. Jenže on poprvé ve svém životě nevěděl, co si počít.
„Co tady vlastně děláme?“ zareagovala na jeho další dlouhé mlčení dívka.
„Cože?“
„Podívej, co z nás zbylo. Bojíme se říkat si pravdu, tak spolu radši nemluvíme vůbec. Jen potichu sedíme vedle sebe s obličeji zkřivenými bolestí. Tak blízko, a přitom tak daleko od sebe. Nedokážeme se sami sobě podívat do očí, dokonce klopíme zrak už i před nějakým místním šramanou,“ nedopověděla větu a do očí se jí při vzpomínce na ranní zážitek vedraly slzy. Ten jeden jediný vyčítavý pohled se jí zabodl do srdce jako jedovatý šíp.
Když zvedla hlavu z dlaní, dlouze se na něj zadívala uslzeným pohledem. Neměla už co ztratit, ocitla se na pokraji svých sil. Bolest byla všudypřítomná, visela ve vzduchu. Nebyla si jistá, jestli ještě pořád věří v sílu vesmíru, který slíbil splnit všechna její přání. Kdo je vlastně ten chlap, co tu nečinně sedí vedle mě? A kdo byl ráno ten muž se sekyrou a batohem, že jsem se mu styděla pohlédnout do očí? Co jsem provedla, že se musím stydět a schovávat? Hlava jí znovu bezvládně klesla do dlaní.
Dnes muž zanechal práce dřív. Pospíchal na podvečerní slavnost slunovratu. Stejně mu práce tentokrát nepřinášela tolik radosti jako jindy. Neuměl si vysvětlit proč. Bez nálady, jako tělo bez duše se sklesle šoural cestou k domovu. V šeru v dálce za ním dohasínal rudě planoucí oheň. Co se s ním stalo? Ještě ráno se cítil vyrovnaný a řekl by, že v rámci možností snad i šťastný, teď v něm však hlodaly pochybnosti.
V polích začínalo sněžit. Vzduchem poletovaly první sněhové vločky. Na horizontu pořád ještě nehybně stál automobil. Muž se k němu nezadržitelně blížil. Když byl jen pár kroků od něj, motor nastartoval a auto se pomalu dalo do pohybu. Po nejkratším dni v roce přicházela nejdelší noc.
Hlasité předčítání
