Osud svůj si řídíme sami. Všechny rozhodnutí jsou jenom na nás. Chceš něco dělat? Tak to dělej. Jenom mluvit o tom, co bys mohl, a jaké by to bylo, nestačí. Ani uvažovat nestačí. Musíš to prostě dělat. Což bylo pro mě těžko, protože já ještě pořádně nezjistil, co je ta věc, kterou bych chtěl.
Naházeli jsme kufry na pás z dalšího letadla, když si mě šéf přivolal vysílačkou.
„Opravdu já?“ Ptal jsem se se špatným pocitem a roztřepaným hlasem Olivera. Nechtělo se mi zvykat na novou práci. Nechtělo se mi zase úzkostlivě hledat útočiště v mizerné fabrice.
„Opravdu ty.“
„Co mi chce?“ sundal jsem si rukavice.
„To já nevím.“
„Jak zněl?“
„To já nevím. Nemluvil jsem s ním. Ohlásila mi to Karin.“
„Jaká zas Karin?“
„No ta z kanclu. Tak už běž, ty vole jeden!“
A tak jsem se odšoural skrze halu až do kanceláří. Kartu, kterou jsem měl pro pohyb na letišti dveřmi pro letecký personál nefungovala, a tak jsem musel na ty kancelářské zazvonit. Za chvilku ke mně přišla mladá holčina oblečená v přilnavé sukni, a ještě přilnavější halence. Zpoza obrouček svých brýlí si mě změřila. Připadal jsem si v těch zelených montérkách jako pitomec.
„Co si přejete?“
„Mám se dostavit za panem Holzmannem.“
„Jo to jste vy. Tak pojďte zamnou,“ otočila se a dala se do chůze.
Nejprve jsem sledoval její pohupující se boky. Obdivoval jsem, s jakou lehkostí dokáže chodit na tak tenkých podpatcích. Vzpomněl jsem si, jak jsem doma ze srandy zkoušel ty od své matky, až jsem si nakonec vymknul kotník a rozbil si hubu. Ostatním ve škole jsem nakecal, že je to následek fotbalového klání, což mi sežrali i s navijákem, protože jsem byl na sporty pověstný osel.
Když mě přestaly bavit boky, rozhlédl jsem se kolem sebe a všiml si, že lidé sedící za počítačem si mě prohlíží jako novou rybu v akváriu, která se do potravinového žebříčku hodí tak možná až na úplný konec.
Jedna zrzavá se na mě usmála a pokývla na mě. Odtušil jsem, že to byla Karin. Už jsem si vzpomněl, odkud ji znám, protože jsme se potkávali na kuřárně. Byla docela fajn. Pěkně sprostá, ale zároveň inteligentní. Napadlo mě, že jestli se z tohohle dostanu, zkusím ji někam pozvat.
Každý ví, kdy se rozbily baterky a hodiny se zastavily. A mě se zastavovalo srdce, když mě slečna sekretářka uvedla do proskleného kanclu s velkým stolem a gaučem, obrazem rozbouřené řeky na stěně, a vzápětí zmizela.
Holzmann stál u velkých oken a sledoval letištní plochu. Ani se neotočil.
„Jen se pojďte podívat,“ řekl.
Přistoupil jsem vedle něj.
„Bez vás by to nešlo. Vidíte, jak támhle ti dva dřou?“ ukázal na stranu, kde parkovaly většinou Airbusy, a podal mi dalekohled.
Zadíval jsem se tím směrem a viděl kluky z Áčka, jak opatrně a s důvtipem nakládají kufry jeden za druhým.
„Jsou šikovní.“
„Víte. Když chcete něco vybudovat, nemůžete začínat od střechy. Musíte začít od základů. A základ jste vy. Časy stojí na vás. Na tom, jak rychle natankujete, jak rychle naházíte kufry, jak rychle zkontrolujete, jestli je všechno v pořádku. Jak nejrychleji dopravíte lidi ke svým letadlům. Letiště je totiž rychlost, víme?“ otočil se na mě.
Hlasité předčítání
