„Naprosto chápu,“ řekl jsem, protože mě nenapadlo nic jiného, ačkoliv jsem nechápal ani prd.
„Tak mi teda vysvětlete, jak je možné tohle,“ ukázal směrem k Béčku, do kterého jsem patřil, jak se dva opírají o kolo podvozku, smějí se až do kolen, a jak Oliver mezitím nahazuje kufry sám. Jak jsem ho, tak znal, byl by tam stál s nimi, kdyby nebyl prozíravý a nevšiml si, že je pod dozorem. Dělali to tak ale všichni. Věděly se časy odletu, a tak se člověk prostě zbytečně nenadřel.
„Domluvím jim.“
„Nemusíte. Skončili tady,“ řekl, odešel za svůj stolek, hodil dalekohled do šuplíku a s třísknutím jej zavřel, až to semnou škublo.
„Můžu se na něco zeptat?“
„Možná vás zajímá, proč jste tady. Tak já vám to teda povím!“ zvýšil hlas a opět vstal. V tom svým obleku, výrazem nadřazeného čtyřicátníka a lesknoucí se pleší vypadal vtipně. Málem jsem se začal smát.
„Poslouchám,“ řekl jsem tiše a rozhlížel se, čím se ubráním, kdyby mi chtěl dát přes držku, protože přesně takhle se jevil.
„Viděl jsem vás, jak se kocháte oblaky a nesoustředíte se.“
„Ani jednou na mě nebyla stížnost. Dokonce jsem byl jednou pracovník měsíce,“ zalhal jsem.
„To je taky jediné, co vás šlechtí! Ještě jednou uvidím tu vaši sebranku, jak se fláká místo toho, aby makala, tak vás vyrazím všechny do jednoho! Však na ty vaše místečka se třepe tolik lidí, že nebude problém vás v mžiku nahradit!“ ječel, načež jsem kýval a couval směrem ke dveřím.
Aniž by mi to oznámil, vytušil jsem, že je třeba odejít. Měl jsem pěkně nahnáno. Karin na mě jen soucitně mrkla, načež ostatní ani necekli a mlátili do svých klávesnic, jako bych se ocitnul v nějakém španělském týdeníku.
„Tak co?“ vyzvídal Oliver.
„Dělejte, makejte. Jsme pod dozorem!“ zařval jsem na ty dva u kol, i když to už vlastně bylo úplně jedno.
„Ty nám tak budeš poroučet,“ zasmáli se.
„Starý vás sleduje. Je pěkně nasraný. Zrovna jdu od něj,“ zařval jsem a bál se otočit se k letišti, ke kterému jsem stál zády. Ale vzhledem k tomu, jaké tempo najednou nabrali, bylo jasné, že tam Holzmann zase stojí a špehuje.
„Je to v prdeli. Musíme makat co to dá. Měl jsem štěstí.“
„Ty vole, to teda začínají pěkně krušné časy.“
„Ale stejně,“ oddechl jsem, protože jsem narazil na pěkně těžký kufr, „je to lepší než makat někde za pásem.“
„No to teda jo,“ řekl Oliver a s kufrem mi pomáhal.
Kolega, který je skládal v trupu letadla vylezl a zívnul.
„Co vám je? Vychlastali jste moc kávy? Co tak najednou takový nápor? Brzděte!“
„Ty vole makej! Starý nás špehuje!“ zaječel Oliver, kterému jsem poděkoval, protože mě nebaví se pořád opakovat.
Chlap si upravil vestu a začal to do trupu sázet jedno po druhým.
O pauze jsme rozebírali, jestli existuje cesta, jak s tím jeho špehováním vydrbat, ale naše místo se nacházelo zrovna tak idiotsky, že nás měl vždycky jako na dlani. Na kuřárně Karin vyzvídala. Byla nervózní, protože až nás vycepuje, budou na řadě oni. Bylo prý úplně jasné, že až se dozví, že tam polovina akorát většinu svého času lustruje internet, nastanou velké změny. Típla ze strachu půlku cigára, rozloučila se a odcupitala pryč.
Hlasité předčítání
