Situace se měnila. Bohužel k horšímu. Dřeli jsme jako blázni. Utekly asi dva měsíce. O letišti se psalo, že od nástupu nového ředitele, je o poznání svižnější a všichni si ho moc pochvalují. Teda až na zaměstnance, řekl jsem si, když jsem to ráno v kuchyni četl článek z telefonu.
Měl jsem ten týden docela smůlu. V úterý jsem to přece jen zkusil na Karin, ale dostal jsem košem. Pravda, nevybral jsem si nejlepší chvíli, protože jsme na kuřárně nebyli sami, ale byli tam i její kolegové, kteří mě obdarovali neuvěřitelným posměchem. Říkal jsem si, že já se budu smát poslední, až budou odcházet na hodinu vyhozeni. Chvíli mě napadlo, že bych je napráskal, ale nebyl bych vlastně o nic lepší než náš společný nepřítel.
Moje nesnáze mě štvala, protože to byla opravdu kočka. Jevila se, že by to semnou i prubla. Přemýšlel jsem, jak to zkusit znova, když se zavřel trup, já zahlásil, že je vše vyskládáno a odjel s vozíkem zpět do skladu. Když jsem ho zaparkoval, všiml jsem si, že jeden kufr na něm zůstal ležet. Do prdele, do prdele, do prdele, opakoval jsem, škrábal se souběžně na hlavě a na zadku a uvažoval, co dál.
Kolem šel Oliver.
„Pojď sem!“ syknul jsem.
„Co je?“ řekl tak nahlas, že by to uslyšeli až u parfémů v bezcelní.
„Ty vole, drž hubu a pojď sem!“
Přispěchal ke mně a řehnil se, protože si myslel, že zas udělám nějaký blbý vtípek, jako už milionkrát předtím. Ale tentokrát mu úsměv zmizel, když jsem poodhalil plachtu, pod níž jsem skrýval můj lístek zpátky do smradlavých fabrik. Jasně, že by na nás přišli, všechny kufry jsou olepené a tak podobně. Byl to malý tmavě modrý kufr, který měl na sobě přišitý odznak s lodičkou.
Grimasy jsem ukázal na kufr, pak směrem k dráze, načež jsem pantomimou předložil výklad o odlétajícím letadle. Mé představení Oliver se zápalem sledoval a souběžně kýval hlavou o to víc, o co víc jsem se dostával k jádru pudla, jak mi šéf o ten kufr rozbíjí hlavu.
„Jsi v prdeli,“ konstatoval místo potlesku.
„Co mám dělat?“
„Napadá mě jediná věc. Celníci nás znají. Mají k nám laxní přístup. Strhni z toho tu kokotinu, nastrč ji někam, kde se najde. Třeba u Áček. Stejně si to zaslouží. A pak s tím kufrem prostě odejdi. Dělej, že je to tvůj kufr. Těžko tě budou prohledávat.
A tak jsem poslechl. Půlky jsem měl pěkně zatnuté, když jsem nesl odtrženou letištní visačku v obědové pauze ke skladu Áček, abych to tam narafičil tak, aby to našel personál z odbavení.
Odejít s kufrem opravdu nebyl takový problém. Nasedl jsem s ním do Fordu, hodil ho ke spolujezdci a odjel. Po cestě jsem uvažoval, co s ním. Přišlo mi, jako bych se chtěl zbavit mrtvoly. Nenapadlo mě však nic jiného, než ho donést domů a podívat se do něj. Moje dobré já mi říkalo, že třeba zjistím, komu patří, protože na něm nebylo nic, co by ho identifikovalo a letištní visačku jsem pod náporem mého stresu, který byl taky vystresovaný, nikterak nezkoumal. A moje špatné já zase říkalo, že se třeba obohatím. Najdu nějaké prachy nebo něco cenného. Lidi si takové věci určitě pojišťují, takže je to zas tak moc štvát nebude.
Hlasité předčítání
