Povídka

Modrý kufr
Četba díla zabere cca 16 min.

Situace se měnila. Bohužel k horšímu. Dřeli jsme jako blázni. Utekly asi dva měsíce. O letišti se psalo, že od nástupu nového ředitele, je o poznání svižnější a všichni si ho moc pochvalují. Teda až na zaměstnance, řekl jsem si, když jsem to ráno v kuchyni četl článek z telefonu.

Měl jsem ten týden docela smůlu. V úterý jsem to přece jen zkusil na Karin, ale dostal jsem košem. Pravda, nevybral jsem si nejlepší chvíli, protože jsme na kuřárně nebyli sami, ale byli tam i její kolegové, kteří mě obdarovali neuvěřitelným posměchem. Říkal jsem si, že já se budu smát poslední, až budou odcházet na hodinu vyhozeni. Chvíli mě napadlo, že bych je napráskal, ale nebyl bych vlastně o nic lepší než náš společný nepřítel.

Moje nesnáze mě štvala, protože to byla opravdu kočka. Jevila se, že by to semnou i prubla. Přemýšlel jsem, jak to zkusit znova, když se zavřel trup, já zahlásil, že je vše vyskládáno a odjel s vozíkem zpět do skladu. Když jsem ho zaparkoval, všiml jsem si, že jeden kufr na něm zůstal ležet. Do prdele, do prdele, do prdele, opakoval jsem, škrábal se souběžně na hlavě a na zadku a uvažoval, co dál.

Kolem šel Oliver.

„Pojď sem!“ syknul jsem.

„Co je?“ řekl tak nahlas, že by to uslyšeli až u parfémů v bezcelní.

„Ty vole, drž hubu a pojď sem!“

Přispěchal ke mně a řehnil se, protože si myslel, že zas udělám nějaký blbý vtípek, jako už milionkrát předtím. Ale tentokrát mu úsměv zmizel, když jsem poodhalil plachtu, pod níž jsem skrýval můj lístek zpátky do smradlavých fabrik. Jasně, že by na nás přišli, všechny kufry jsou olepené a tak podobně. Byl to malý tmavě modrý kufr, který měl na sobě přišitý odznak s lodičkou.

Grimasy jsem ukázal na kufr, pak směrem k dráze, načež jsem pantomimou předložil výklad o odlétajícím letadle. Mé představení Oliver se zápalem sledoval a souběžně kýval hlavou o to víc, o co víc jsem se dostával k jádru pudla, jak mi šéf o ten kufr rozbíjí hlavu.

„Jsi v prdeli,“ konstatoval místo potlesku.

„Co mám dělat?“

„Napadá mě jediná věc. Celníci nás znají. Mají k nám laxní přístup. Strhni z toho tu kokotinu, nastrč ji někam, kde se najde. Třeba u Áček. Stejně si to zaslouží. A pak s tím kufrem prostě odejdi. Dělej, že je to tvůj kufr. Těžko tě budou prohledávat.

A tak jsem poslechl. Půlky jsem měl pěkně zatnuté, když jsem nesl odtrženou letištní visačku v obědové pauze ke skladu Áček, abych to tam narafičil tak, aby to našel personál z odbavení.

Odejít s kufrem opravdu nebyl takový problém. Nasedl jsem s ním do Fordu, hodil ho ke spolujezdci a odjel. Po cestě jsem uvažoval, co s ním. Přišlo mi, jako bych se chtěl zbavit mrtvoly. Nenapadlo mě však nic jiného, než ho donést domů a podívat se do něj. Moje dobré já mi říkalo, že třeba zjistím, komu patří, protože na něm nebylo nic, co by ho identifikovalo a letištní visačku jsem pod náporem mého stresu, který byl taky vystresovaný, nikterak nezkoumal. A moje špatné já zase říkalo, že se třeba obohatím. Najdu nějaké prachy nebo něco cenného. Lidi si takové věci určitě pojišťují, takže je to zas tak moc štvát nebude.

4/5 (1)

O autorovi

Ondřej Bezstarosti

Autor píšící prózu, ve které se zaobírá mnohdy existenčními tématy. Své postavy staví do dilemat, či hran jejich životů.
Psaní se autor věnuje od chvíle, kdy napsal první milostnou báseň holce v osmé třídě.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4/5 (1)

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

          Podzimní motiv Ten onen darmošlap začal slídit hned, když m...
Útěk do neznáma a co tomu předcházelo Sny který se mi zdály od té doby, co v nich byl Bojka byl...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Já jsem Aneta Tamašková, je mi třicet tři a se svou rodinou bydlím v Brně patnáct minut cesta aut...
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza. „Copak Martine, co se stalo?“...
Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Poté, co se za Anetou zavřely dveře, tak poradkyně se podívala na klienta a on na ni. Usmívali se. ...
U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
Divný sen o vodě Byla jsem zpátky u jezera,u kterého jsem se minule rozloučila z Bojkou, venku u...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Zvonek nad dveřmi Prodávám zrcadla. Ani si už nepamatuju, jak jsem k téhle práci přišel. Děl...
...Obr Ínemak mě i Ohyna vážně vzal s sebou na oslavu k mořskému králi Moranovi! Bylo to tam mo...
Na horké lince, v místnosti je Jane a Derek:   Já dostala za úkol být s Derekem v místnos...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
(Podle skutečné události, jen lehce přibarveno)   „Tak nezapomeň, vole, dneska v sedm u mě...
Když jsem byl mladý a rozhodoval se, jestli se stanu policajtem, ještě jsem ale nevěděl, že budu m...
RICHARD SLESSMAN   Z pohledu Jane:   Nakonec jsem zůstala s Hotchem v naší provizorn...
Může za to obr? Obr Ínemak trval na tom, abych byla přítomná, když bude trénovat své zajatce ...
Všichni koukají na video nahrávku, kterou natočil student:   Gideon nás přiměl se dívat na...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
V ulici Palm Beach:   V jednom rodinném domě v ulici Palm Beach hrála televize, kde zrovna b...
Kec mi lačni „Juj, ta ja mi ci hutorila, že kebi ši ňebul pažravi, jak tvoja mac, mohol ši buc t...
,Rogas’ Když jsme s Alexem zaspali u krbu v jejich chatě,měla jsem pak moc děsivý sen ze ...
Pozvání na oslavu Když mě obr Ínemak přivedl do svého temného hradu v Temnovišti, ucítila jsem...
Zvonek nad dveřmi Prodávám zrcadla. Ani si už nepamatuju, jak jsem k téhle práci přišel. Děl...
Kandidát na senátora Ředitel základní školy v Horní Dolní u Šestákova šel z práce napru...
  Jak zachránit Bojku Rybáka? Bojka mi ležel v hlavě celý den,měla jsem pořád před ...
0