Povídka

Modrý kufr
Četba díla zabere cca 16 min.

Situace se měnila. Bohužel k horšímu. Dřeli jsme jako blázni. Utekly asi dva měsíce. O letišti se psalo, že od nástupu nového ředitele, je o poznání svižnější a všichni si ho moc pochvalují. Teda až na zaměstnance, řekl jsem si, když jsem to ráno v kuchyni četl článek z telefonu.

Měl jsem ten týden docela smůlu. V úterý jsem to přece jen zkusil na Karin, ale dostal jsem košem. Pravda, nevybral jsem si nejlepší chvíli, protože jsme na kuřárně nebyli sami, ale byli tam i její kolegové, kteří mě obdarovali neuvěřitelným posměchem. Říkal jsem si, že já se budu smát poslední, až budou odcházet na hodinu vyhozeni. Chvíli mě napadlo, že bych je napráskal, ale nebyl bych vlastně o nic lepší než náš společný nepřítel.

Moje nesnáze mě štvala, protože to byla opravdu kočka. Jevila se, že by to semnou i prubla. Přemýšlel jsem, jak to zkusit znova, když se zavřel trup, já zahlásil, že je vše vyskládáno a odjel s vozíkem zpět do skladu. Když jsem ho zaparkoval, všiml jsem si, že jeden kufr na něm zůstal ležet. Do prdele, do prdele, do prdele, opakoval jsem, škrábal se souběžně na hlavě a na zadku a uvažoval, co dál.

Kolem šel Oliver.

„Pojď sem!“ syknul jsem.

„Co je?“ řekl tak nahlas, že by to uslyšeli až u parfémů v bezcelní.

„Ty vole, drž hubu a pojď sem!“

Přispěchal ke mně a řehnil se, protože si myslel, že zas udělám nějaký blbý vtípek, jako už milionkrát předtím. Ale tentokrát mu úsměv zmizel, když jsem poodhalil plachtu, pod níž jsem skrýval můj lístek zpátky do smradlavých fabrik. Jasně, že by na nás přišli, všechny kufry jsou olepené a tak podobně. Byl to malý tmavě modrý kufr, který měl na sobě přišitý odznak s lodičkou.

Grimasy jsem ukázal na kufr, pak směrem k dráze, načež jsem pantomimou předložil výklad o odlétajícím letadle. Mé představení Oliver se zápalem sledoval a souběžně kýval hlavou o to víc, o co víc jsem se dostával k jádru pudla, jak mi šéf o ten kufr rozbíjí hlavu.

„Jsi v prdeli,“ konstatoval místo potlesku.

„Co mám dělat?“

„Napadá mě jediná věc. Celníci nás znají. Mají k nám laxní přístup. Strhni z toho tu kokotinu, nastrč ji někam, kde se najde. Třeba u Áček. Stejně si to zaslouží. A pak s tím kufrem prostě odejdi. Dělej, že je to tvůj kufr. Těžko tě budou prohledávat.

A tak jsem poslechl. Půlky jsem měl pěkně zatnuté, když jsem nesl odtrženou letištní visačku v obědové pauze ke skladu Áček, abych to tam narafičil tak, aby to našel personál z odbavení.

Odejít s kufrem opravdu nebyl takový problém. Nasedl jsem s ním do Fordu, hodil ho ke spolujezdci a odjel. Po cestě jsem uvažoval, co s ním. Přišlo mi, jako bych se chtěl zbavit mrtvoly. Nenapadlo mě však nic jiného, než ho donést domů a podívat se do něj. Moje dobré já mi říkalo, že třeba zjistím, komu patří, protože na něm nebylo nic, co by ho identifikovalo a letištní visačku jsem pod náporem mého stresu, který byl taky vystresovaný, nikterak nezkoumal. A moje špatné já zase říkalo, že se třeba obohatím. Najdu nějaké prachy nebo něco cenného. Lidi si takové věci určitě pojišťují, takže je to zas tak moc štvát nebude.

4/5 (1)

O autorovi

Ondřej Bezstarosti

Autor píšící prózu, ve které se zaobírá mnohdy existenčními tématy. Své postavy staví do dilemat, či hran jejich životů.
Psaní se autor věnuje od chvíle, kdy napsal první milostnou báseň holce v osmé třídě.

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4/5 (1)

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

person standing beside black weights
Klípek fitnessový. „…..nás opouštíš, pane vedoucí ?“ „Padla devátá, ty lezeš na d...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
Stín nad Alexem ,,Nechci se s tebou nikdy rozloučit!" vzlykala jsem Alexovi na rameni. Alex mě je...
Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
Předsvatební oslava U Morana v jeho paláci probíhaly přípravy na velkou svatbu. Moran pozval obr...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Pravá láska je  jako pohádka ...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Po tom,co Moranovi zemřela jeho královna Lucinda, se Moran v Temnovišti u obra dlouhou dobu neukázal,...
Poté, co se za Anetou zavřely dveře, tak poradkyně se podívala na klienta a on na ni. Usmívali se. ...
V dalším příběhu ze snů jsem byla znovu v tom domě,ale tentokrát jsem nikoho nevyděsila,procház...
Když jsem byl mladý a rozhodoval se, jestli se stanu policajtem, ještě jsem ale nevěděl, že budu m...
Spojeni stínem minulosti Další sny mě znovu a znovu vracely do minulosti toho domu. Ani na chvíli ...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Spojeni stínem minulosti Další sny mě znovu a znovu vracely do minulosti toho domu. Ani na chvíli ...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
Nové dobrodružství ze snů Rogas se zlobí Byl chladný večer, když jsem se objevila na prahu ...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Stín nad Alexem ,,Nechci se s tebou nikdy rozloučit!" vzlykala jsem Alexovi na rameni. Alex mě je...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
Tamhle svítí sjezdovka! Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vla...
6. 2024 Ahoj, jestli si tohle čtete, tak už jsem asi mrtvej. Hm, blbý no, ale vezmu to pěkně...
,Rogas’ Když jsme s Alexem zaspali u krbu v jejich chatě,měla jsem pak moc děsivý sen ze ...
Zpátky u Děsmana Zdálo se, že tady se čas zastavil. U Děsmana v jeho skrýši vypadalo všechno st...
Kandidát na senátora Ředitel základní školy v Horní Dolní u Šestákova šel z práce napru...
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
0