Můr pokračování.
Je nádherné ráno.
Slunko krásně svítí a hřeje. Jako o život. Fouká mírný větřík. Hezky, laškovně. Právě tak silně, aby si mohl pohrávat s listím stromů a stébla trávy se nenudila a kývala se v příjemném, trochu lenivém rytmu.
A jsou tu stromy. Vzrostlé, tak akorát, aby se hodily jako kulisa do ulice.
Jsou to sice jen městské, okrasné stromy. A trávník uvězněný mezi obrubníky. Žádná divoká, svobodná džungle. Ale cestovatel nemůže chtít všechno jen takové, jak se mu to líbí.
Prostě město.
Tohle je ovšem hezké město. Líbí se mi.
Řady měšťanských domů, ve stylu konce devatenáctého století, po obou stranách poměrně široké ulice. Vozovka. No, klasický beton, či z čeho to dělávají. Ta je oddělená tím pruhem trávy a stromořadím. Každých pět metrů, jeden listnáč. Podle tvaru listů, nějaký druh javoru.
A samozřejmě chodník, po kterém jdu. Je to ten starý typ chodníku. Dlažební kostky. Černé a bílé. Vždy bílý obdélník s tlustým černým orámováním, vysázený z těch dvou barev. Jeden za druhým, stále dál. Dělí je od sebe navzájem, jen další tenká, bílá linka, vyskládaná z drobnějších kostek. Elegantní, čistý.
Takové chodníky už nebývají moc často k vidění. Jak daleko po něm, asi ujdu, než se z něj stane obvyklý popraskaný asfaltový pruh něčeho bez stopy po dobré řemeslné práci ?
Jak ale vidím, zatím něco takového rozhodně nehrozí. Krásný kus odborné práce, šikovného dlaždiče. Bota na něm pokaždé vyloudí povzbudivé klapnutí…. Další a další úspěšný krok cesty.
A žádní lidé v dohledu. Ulice je prázdná. V tuhle hodinu ? Opravdu ani noha ?
Trochu mě to zarazí. Zastavím se, rozhlížím. Nikde nikdo.
Znovu se podivím.
Ne, že bych si stěžoval. To, že se nemusím proplétat davem, že není potřeba nikomu uhýbat, nikdo se neplete pod nohy…. To mi skvěle vyhovuje.
Další příznivá okolnost dnešního dne? Není to až moc hezké ?
Tak vyrazím dál. Užít si příjemností ulice, kterou mám v tomhle okamrku, jen sám pro sebe.
Náhle na chodníku něco upoutá mojí pozornost. Ta barva tam nepatří.
Červená.
Ta červená, je růže. Nádherná, velká, rudá s ohromným květem. Tak sytá barva….. Skoro jako plamen, který se stal srdcem květiny…..
Že by ji někdo zahodil ?
To určitě ne. Takové krásky, by se nikdo dobrovolně nezbavil.
Skloním se, abych ji zvednul. Musím být opatrný. Má spoustu velmi ostrých trnů. Přivoním. Má sladkou vůni, ze které se mi zatočí hlava. Zavřu oči a lokám tu vůniz plných plic. To nevoní jen růže. Je to esence lásky. Sladká, něžná, svobodná, dechberoucí, omamná…..
Rána.
Cože ? Co se to sakra děje ?
Otevřu oči, i když se mi tak úplně nechce.
Kde se tu ten dav vzal ??
Lidi.
Spousta lidí.
Skrumáž lidí.
Dav v pohybu.
Hlasité předčítání
