Spěchající, hlučný dav.
Rád bych ještě přivoněl k růži. Naposledy.
Ale už ji nemám. Někdo mi ji vyrazil z ruky.
Chci ji najít. Určitě nebude nikde daleko.
Ale dav do mě naráží. Padnou první nadávky.
Rány.
Snažím se otočit v davu. Zjistit alespoň to, kudy ven. Najít cestu z tohohle mlýnku…..
Áaaaaa !
Tohle už nebyla jen rána loktem, nebo kopnutí. Ta bolest nepřestává. Pálí a hlodá v břiše. Přesně v rytmu mého srdce.
Podívám se.
Na bílé košili, je velká rudá skvrna…..
….. a všechno se zastaví.
Ležím na chodníku z pečlivě vyskládaných dlažebních kostek. Na chodníku, co se už tak často nevidí…..
Ležím sám, v kruhu lidí. Dívají se. Mlčí. Nikdo se nepohne.
Snažím se sebrat.
Nejde to. Bolest hlodá a tepe. Krev teče dál. Rudá skvrna, se stále svěšuje. Zvětšuje se kolem černé rukojeti nože. Vím, jaký nůž to je. Lesklá rukojeť z tvrdé gumy, protiskluzové mřížky….. Je to vojenský nůž. Dobře ho znám. Sám jsem kdysi používal stejný. Spolehlivý nástroj, co neselže.
Dav se dívá.
Krvácím. Snažím se to zastavit rukama, jenže to nejde.
Krev je tmavá. Skoro černá. Takže čepel, je v játrech.
To znamená, že nemám moc času.
Tak dvacet minut a bude konec.
Definitivní konec.
Ale já nechci, aby byl konec ! Nechci ! NECHCI !
Chci svou růži ! Chci ještě šanci přivonět k lásce !
Dav jen zírá. Svýma očima hltá moji bolest a krev.
Stále proudí….. Černorudá krev.
Sice vím, že to nemá cenu. Že tím ničeho nedosáhnu. Žádné pomoci se nedovolám.
Ale křičím.
Řvu.
Je to můj poslední výkřik, tak do něj vložím všechno. Všechen svůj vzdor, všechnu vášeň, všechnu sílu, všechnu touhu po svobodě. Všechnu touhu po životě……
………sbírám se z podlahy. Kobereček, co mám u postele, je celý zmuchlaný. Tričko mokré potem a na dvou místech roztržené…….
To byl zase sen.
Hlasité předčítání
