Spěchající, hlučný dav.
Rád bych ještě přivoněl k růži. Naposledy.
Ale už ji nemám. Někdo mi ji vyrazil z ruky.
Chci ji najít. Určitě nebude daleko.
Ale dav do mě naráží. Padnou první nadávky.
Rány.
Snažím se otočit v tom davu. Zjistit alespoň to, kudy ven. Najít cestu z tohohle mlýnku…..
Áaaaaa !
Tohle už nebyla jen rána loktem, nebo kopnutí. Ta bolest nepřestává. Pálí a hlodá v břiše. Přesně v rytmu mého srdce.
Podívám se.
Na bílé košili, je velká rudá skvrna…..
….. a všechno se zastaví.
Ležím na chodníku z pečlivě vyskládaných dlažebních kostek. Na chodníku, co se už tak často nevidí.
Ležím v kruhu lidí. Sám. Dívají se. Mlčí. Nikdo se nepohne.
Snažím se sebrat.
Nejde to. Bolest hlodá a tepe. Krev teče dál. Rudá skvrna, se stále zvětšuje. Zvětšuje se kolem černé rukojeti nože. Je to vojenský nůž. Spolehlivý nástroj, co neselže.
Dav se dívá.
Krvácím. Snažím se proud zastavit rukama, jenže to nejde.
Krev je tmavá. Skoro černá. Takže čepel, je v játrech.
To znamená, že nemám moc času.
Tak deset minut a bude konec.
Definitivní konec.
Ale já nechci, aby byl konec ! Nechci ! NECHCI !
Chci svou růži ! Chci ještě šanci přivonět k lásce !
Dav jen zírá. Svýma očima hltá moji bolest a krev.
Stále proudí….. Černorudá krev.
Sice vím, že to nemá cenu. Že tím ničeho nedosáhnu. Žádné pomoci se nedovolám.
Ale křičím.
Je to můj poslední výkřik, tak do něj vložím všechno. Všechen svůj vzdor. Všechnu sílu. Všechnu touhu po svobodě. Všechnu touhu po životě……
………sbírám se z podlahy.
Kobereček, co mívám u postele, je celý zmuchlaný. Tričko roztržené……. Jen pomalu mi dochází, že se nic zvláštního nestalo.
To byl zase sen.
Hlasité předčítání
