Poklekla jsem a opatrně odsunula volné prkno. Ozvalo se zasyčení, jako když otevřete dávno zapomenutou láhev. Za prknem byla úzká chodba vedoucí do temnoty. Studený průvan mi ovanul tvář. Byl cítit starým kamením a vlhkem, ale zároveň v sobě nesl něco záhadného, něco, co mě volalo.Jakmile jsem sestoupila dolů, ocitla jsem se ve skrytém prostoru, který připomínal malou svatyni .
Byly tam další zrcadla, každý rám jiný, zdobený zvláštními symboly a runami. Ticho bylo tak hluboké, že se zdálo, jako by pohlcovalo i můj dech.Uprostřed místnosti stál podivný oltář. Na něm ležela lucerna, podobná té, kterou jsem si minule vypůjčila tam dole u Děsmana. Její světlo slabě poblikávalo, jako by ožívalo. A vedle lucerny byla kniha.Moje srdce bušilo rychleji. Protáhla jsem ruku směrem ke knize, ale když jsem se jí téměř dotkla a vzala knihu do rukou, cítila jsem, jak se místnost změnila. Vzduch kolem mě jako by zhoustl a mráz mi přeběhl po zádech. Kniha byla neobvykle těžká, téměř jako by nebyla pouhým předmětem, ale obsahovala něco živého. Runy na jejím hřbetu se slabě rozzářily a světlo lucerny na oltáři začalo divoce problikávat.Pak se ozvalo tiché, ale pronikavé šepotání. Bylo to jako tisíce hlasů, které šeptaly v jazyce, kterému jsem nerozuměla.
Cítila jsem, jak se ztrácím – nebyla jsem si jistá, jestli jsem stále ve svém světě, nebo jestli mě kniha vtahuje do něčeho, co nikdy nechci poznat.Když jsem ji konečně pustila, světlo v místnosti zhaslo. Ocitla jsem se v úplné tmě…
3. Kniha a znamení
Kniha se otevřela sama a já měla pocit, že mě volá k určitým stránkám, jako kdyby byla klíčem k něčemu důležitému. Když jsem se podívala blíž, byla na jedné stránce kresba zrcadla – přesně toho, které jsem viděla ve skrýši Děsmana. Pod obrázkem byl text v cizím jazyce, snažila jsem se tomu porozumět,ale moc se mi nedařilo-
„Spojení mezi duší, zrcadlem a znamením,“ psalo se tam. „Ten, kdo se dotkne zrcadla se znamením v dlani, otevře cestu mezi světy, ale jen tehdy, když obě části duše spolupracují.“
Zamračila jsem se. Jak by mohla spolupracovat moje „druhá já“, když byla uvězněná za zrcadlem? Cítila jsem v hlavě chaos. Co to znamenalo?
Když jsem listovala dál, objevila jsem pasáž o tajemném čaroději, který knihu napsal. Měl být klíčem k záchraně těch, jejichž duše byly roztrženy. Ale zároveň varoval před nebezpečím. Stín, který obýval zrcadlo, nebyl obyčejnou entitou – byl zhmotněním chyb a slabostí, které čekaly na každého, kdo by se odvážil přiblížit.
Najednou znamení v mé dlani pálilo a oltář pod knihou se rozsvítil jasným světlem. Svět kolem mě se začal chvět, jako kdyby se právě něco spustilo, ale co přesně, to jsem netušila.
4. Cesta za čarodějem
Světlo oltáře zesílilo a místnost kolem mě se změnila. Zrcadla na stěnách začala vydávat pohybující se odrazy, které jako by mě sledovaly, každý můj krok, každý nádech. Magie byla téměř hmatatelná, a kniha v mých rukou vibrovala – jako by mě k něčemu tlačila…
Z ničeho nic se ozvalo šepotání, ale tentokrát bylo jasné, srozumitelné. Hlas mi pověděl o místě, kam musím jít – o zelené zarostlé věži hluboko v lese, která skrývá čaroděje. Byla to věž, o které se vyprávěly legendy, o níž mluvili ti, kdo přežili, ale nikdy se nevrátili celí.
Hlasité předčítání
