Kniha mě vedla, a její poselství bylo jasné – měla jsem ji donést k čaroději, aby mohl odemknout další část příběhu. Ale byla jsem opravdu připravena na to, co na mě čekalo?
5. Zrcadla bez odrazů
Přes všechen strach a pochybnosti jsem se rozhodla vyrazit. Z knihy jsem vyčetla znaky, které by mohly otevřít cestu. Položila jsem knihu zpátky na oltář a šeptem zopakovala slova, která jsem jako by znala odjakživa. Když jsem je vyslovila, jedno zrcadlo na stěně se začalo pohybovat. Nejdřív jsem ustoupila, než jsem si uvědomila, že vytvořilo bránu.
Odraz zmizel a zrcadlo se stalo průzračným, jako okno do jiného světa. Viděla jsem mlhavý les, zahalený tajemnou mlhou. Bylo to místo, které mě přitahovalo, i když bylo temné a chladné. Měla jsem pocit, že něco neznámého, něco silného, mě vede.
6. Za branou
Prošla jsem skrze průzračnou plochu zrcadla a ocitla se v lese zahaleném hustou mlhou. Chladný vzduch mě štípal do tváří a vůně vlhké země a jehličí naplnila mé plíce. Všechno kolem mě bylo tiché – ne to příjemné ticho lesa, ale něco jiného, znepokojivého. Ptáci ani zvířata se neozývali. Měla jsem pocit, že mě něco sleduje.
Znamení v mé dlani jemně pulzovalo a vedlo mě jedním směrem. Každý můj krok zanechával na zemi mělké otisky, které rychle mizely, jako by si je les nepřál uchovávat. Mlha houstla, ale jak jsem se blížila k cíli, uviděla jsem v dálce temnou siluetu věže, prorostlou stromy a listím.
Věž byla mohutná, postavená z prorostlých kmenů vysokých stromů. Její stěny byly zarostlé popínavými rostlinami a větve okolních stromů se k ní natahovaly, jako by jí vzdávaly poklonu. Vchod byl nízký, těsně ukrytý v kamenném oblouku, a u jeho prahu stála postava zahalená do dlouhého pláště.
7. Podivný čaroděj
„Čekal jsem tě,“ pronesl klidným hlasem, který zněl, jako by ho nesl sám vítr. Když jsem se přiblížila, sundal kápi, a já jsem uviděla jeho tvář. Jeho oči zářily,jako dva úpňky,hluboké a plné vědění, které mi bylo cizí.
„Proč jsi mě sem přivolal?“ Zeptala jsem se, cítíc strach i zvědavost zároveň. Kniha v mé ruce se roztřásla, jako by cítila jeho přítomnost.
„Proč? Myslím,že máme něco společného!“
Čaroděj ke mně pomalu přistoupil a pohlédl na knihu, kterou jsem stále pevně svírala. Jeho oči zkoumaly znamení v mé dlani a pak se na chvíli zamyslel, jako by hledal správná slova.
„Nejsi tu náhodou,“ řekl nakonec. Jeho hlas byl klidný, ale nesl v sobě váhu stovek příběhů. „To znamení na tvé dlani není jen zdobení nebo náhoda. Je to klíč. Klíč, který může otevřít cestu – nebo ji navždy zavřít.“
Překvapeně jsem se na něj podívala. „Cestu kam?“ Zeptala jsem se, snažíc se potlačit třes v hlase.
Čaroděj se zhluboka nadechl. „Tvá duše není celá. Část z ní zůstala uvězněná za tím zrcadlem, to už víš. Ale není to jen o tobě. Zrcadlo je portál, který spojuje tento svět s jinými. Stín, který jsi viděla, je strážce – a vězeň zároveň. Hledá ztracené části duší, aby mohl získat sílu. Tvé znamení ti umožňuje interakci s tímto světem, ale zároveň tě činí zranitelnou. Pokud se přiblížíš příliš, můžeš přijít o víc, než jen jednu část sebe.“
Hlasité předčítání
