Snažila jsem se v jeho slovech najít odpověď na své otázky. „Promiň,ale nerozumím tomu,mužeš mi to líp vysvětlit,proč tohle všechno a co s tím mám já?“ Zašeptala jsem.
Jeho pohled byl nyní téměř smutný. „No,nejsi první, ani poslední. To znamení je spíš prokletí. Bezejmenná už asi nezvládala nést tohle prokletí, tak ho předala tobě, z důvodu, který možná nikdy plně nepochopíš. Ale důležité je, co s tím uděláš. Kniha, kterou držíš, obsahuje možné odpovědi, ale také otázky, které si budeš muset položit. Pokud chceš získat zpět část své duše, musíš projít zkouškami, které tě nejen vyčerpají, ale také změní.“
Na chvíli se odmlčel, než dodal: „Tvá druhá část, která zůstala za zrcadlem, čeká. Ale otázkou je, zda ji dokážeš osvobodit, aniž bys ztratila zbytek sebe.“
Čaroděj zůstal na chvíli mlčky stát, jeho oči se upíraly na knihu, která se mi chvěla v rukách. Pak jeho pohled sklouzl k mé levé dlani, kde znamení dál slabě zářilo. Jeho výraz ztvrdl, jako by si uvědomoval něco, co jsem ještě nedokázala pochopit.
8. Něco a nic o Vičce
„Vička,“ pronesl tiše, téměř neslyšně, ale jeho hlas se nesl lesem jako ozvěna. „To jméno jsi jí dala ty. Jinak se nikdo před tím neodvážil pojmenovat bezejmennou.“
Zeptala jsem se: „Ty znáš Vičku?“
Čaroděj přikývl, ale jeho pohled byl plný opatrnosti. „Ano, znám ji. Ta, co nemohla promluvit, ale její mlčení neslo větší váhu, než by kdy dokázala slova. Znamení, které ti zanechala, je staré a mocné.“
Čaroděj si těžce povzdechl. „Tou sí… to slovo, které slyšíš od duchů, není jen zvuk. Je to starobylé označení pro přechod, pro bránu mezi světy. Je voláním těch, kteří zůstali mezi – ani tady, ani tam. A ty možná máš ten klíč, kterým je můžeš dostat tam, kam touží jít!“
Jeho slova mnou otřásla. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. „Ale co s tím můžu dělat? Jak to všechno napravím?“
Čaroděj ke mně přistoupil blíž a položil mi ruku na rameno. „Pravdu nemůžeš najít, pokud ji sama nehledáš. Kniha, kterou držíš, ti odhalí stopy. Ale odpovědi nenajdeš jen v ní. Musíš se vrátit zpět – nejen do domu, ale do samotného zrcadla. Tam začíná cesta.“
9. Tajemství knihy
Sedla jsem si na chladnou kamennou podlahu věže, knihu položila na kolena a opatrně ji otevřela. Stránky se zdály staré, ale přesto pevné, jako by byly chráněny nějakou magickou silou. Ilustrace a texty na nich byly psány tím zvláštním, archaickým jazykem, který jsem najednou dokázala chápat.Na jedné ze stran byla podrobná kresba ženy – těhotné, jak stojí vedle zrcadla. Její tvář byla povědomá, jako by odrážela část mě samé.
Popisky na straně hovořily o nové„Strážkyni brány“ a o oběti, kterou musela podstoupit, aby chránila svůj svět. Byla to ona… ta z minula, která zmizela při požáru v podkroví.Text dále popisoval, že Strážkyně, když čelí nebezpečí, může být nucena rozdělit svou duši mezi světy, aby zůstala brána zavřená. Ale zároveň varoval, že část její duše může být pohlcena – a právě slovo „Tou sí“ bylo opakováno několikrát jako klíč k pochopení jejího osudu.Stránky začaly poblikávat zvláštním světlem, když jsem přejela prstem přes jméno „Tou sí“.
Hlasité předčítání
