Slyším šepot a když se otočím k parketu, vidím, že figuríny přestaly tančit a nyní jsou všechny otočené ke mně. Něco si šuškají a pomalu ke mně přicházejí.
„Zůstaň. Zůstaň navždy,“ šeptají a já z nich začínám mít strach. Strach? Co je to vlastně strach? Už si nevzpomínám. Cítím, jak mě cosi chladného bere za ruku a přitahuje k sobě. Něco se mnou vláčí a točí dokola. Vše kolem splývá ve změť barev a čar. Necítím, nemyslím, nehledám, netoužím, nevím, nechci znát … a pak se z toho oparu vzpamatuji. Vždyť já tu nesmím zůstat. Musím jít dál. Daleko a přitom blízko. Najít ztracené a přitom dávno nalezené.
Vytrhnu se z chladné náruče a rozeběhnu se ke dveřím. Klika na nich je. Jak to, že jsem ji předtím neviděla? Jak se tu objevila? Než se mi však podaří je otevřít, odláká mě ze snu vzdálená, povědomá, nepříjemná melodie linoucí se z neznáma. Zaposlouchám se do ní a náhle cítím dotek neviditelných rukou, jiný než chladný dotek figurín. Neviditelné ruce mě táhnou pryč od dveří. Táhnou mě dál a dál, dokud se vše neschová v bílé mlze…
„Vstávej…“ ozve se šepot u mého ucha.
Rozlepím oči a mžourám do svého pokoje. Konečně mi pomalu dochází původ oné otravné melodie, již jsem si nastavila místo obvyklého drnčivého zvonění budíku, který ze snů vytrhává nemilostně, neúprosně ba dokonce až drasticky. Ještě chvíli poslouchám ten příšerný zvuk a hledím na strop posetý fosforeskujícími hvězdami, než se konečně odhodlám vstát.
Dojdu k oknu a roztáhnu žaluzie, jež celou noc bránily světu tam venku zhlédnout můj spánek. Pozoruji, jak vše s východem slunce ožívá. Mírný vánek čechrá žloutnoucí koruny stromů, modrá škodovka vyjíždějící z protějšího pozemku vydává škytavý zvuk. Slyšela jsem, jak si soused nedávno stěžoval mému otci, že ten šrot drží pohromadě pouhou silou vůle. Jenže co naplat, když se vám nechce investovat do opravy a na nové věci si těžko zvykáte?
„Profesor dějepisu lpí na minulosti,“ musím se pousmát nad touto myšlenkou, jež mi zničehožnic vyvstala na mysl.
Jako každé ráno se vydávám do kuchyně postavit vodu na kávu. Nenávidím kávu. Její chuť mě nutí šklebit se a ani velké množství cukru s mlékem ji nepřebije. Přesto je to jediná věc, co mě dokáže po ránu postavit na nohy. Na zelený čaj potřebuji čas k vychutnávání. Čaj se nedá jen tak kopnout na ex. Chce to čas, po malých doušcích vychutnávat to tekuté štěstí. A přestože s oblibou říkám: „Vždy je čas na čaj!“ toho času moc nemám. Hlavně ne ráno.
V ledničce se marně snažím najít něco, co by splňovalo nebo alespoň vzdáleně připomínalo můj ideál snídaně. Po době, která se zdá neskutečně vlekoucí, konečně objevím poslední jogurt. Mám štěstí. Dneska mu končí datum spotřeby. Odlepím náhražku víčka a seškrábnu z ní jogurt do kelímku. Příčí se mi to olizovat. Vždycky mi to připadalo nechutné.
Rychlovarná konvice s typickým cvaknutím oznámí bod varu. Nádherný zvuk bublající vody mi připomene dávno zapomenutou událost. Jen tak se mi promítla v mysli a zase rychle zmizela. Zůstal po ní jen prazvláštní pocit uvědomění a deja vu. Jen její podstatu jsem nedokázala uchopit. Byl to jen krátký okamžik, ale přesto to ve mně zanechalo pocit, jako když se vznášíte vysoko nad zemí. Podivný pocit kolem žaludku, studený vzduch v plicích a nenadálá lehkost končetin.
Hlasité předčítání
