Zatřepala jsem hlavou, abych tyto pocity zahnala. Popadla jsem konvici a snažila se bez větší újmy zalít rozpustnou kávu. Jako vždy jsem neuspěla a pár kapek z ústí konvice minulo svůj cíl.
Ještě přidat trochu obarvené vody, kterou ráda nazývám mlékem. Zbloudilá kapka dopadla mezi ty ostatní a vpila se do nich. Vytvořila zajímavý obrazec, když se postupně vpíjela do vařící vody a hledala si cestu kamkoliv jinam. Zřejmě se jí nelíbilo, jak vypadá. Chtěla být zajímavější.
„Budeš pořád zírat na ten flek? Nebo ho konečně utřeš?“ ozval se hlas, který zazněl z rohu místnosti. Vždy se ozývá, aby mě vzpamatoval z mých až přehnaně zahloubaných myšlenek. Nelze mu to vyčítat, i když vím, že to dělá schválně, protože ho baví do všech rýpat. Leckdo by si mohl myslet, že je to jediná věc, která jej naplňuje. Je to jeho nedílná součást, bez které nevydrží ani vteřinu. Na jednu stranu mě štve, na druhou si nedokáži představit život bez něj. Byla by to nuda. Když zmizí na delší dobu, skoro se mi po něm stýská. Vlastně i s ostatními to tak je.
„Máš nějaký problém?“ odvětím s delší pauzou, při které nechávám poslední zbytek pocitů z toulání se ve své mysli doznít.
„Ani ne. Jen je hrozně otravné tě někdy pozorovat.“
„Nikdo tě k tomu nenutí,“ hledám ubrousek, kterým bych flek odstranila. Kam je dáváme? Pokaždé jsou úplně někde jinde. „Nevíš, kde jsou – …“ nestačím dopovědět a jeho ruka vystřelí v gestu, jež směřuje k odkládací poličce u stolu. „Dík,“ zamumlám ještě.
„Říkala jsi něco?“ ozval se matčin hlas z koupelny.
„Ne!“ křiknu nazpět a uslyším uchechtnutí v rohu. Otočím se tím směrem s vražedným pohledem, ale už tam nikdo není. Jak typické.
Zbytek rána tak nějak splyne v jeden celek. Snídaně, sprcha, čištění zubů, sbalení jídla do krosny, rodinná cesta autem na nádraží, čekání na vlak.
Hodinovou cestu vlakem se vždy snažím strávit čtením, ale neustálé otevírání a zavírání dveří, vedle kterých sedím, mi nedopřávají ani chvíli klidu.
„Baví tě to hodně?“ vyslala jsem myšlenky směrem k postavě, která visí ze stropu vlaku hlavou dolů a mačká čudlík, protože se očividně nudí. Při každém otevření dveří se nejblíže sedící lidé otáčí směrem k nim. Je to zvláštní reflex, který lidé pochytili léty sezení ve školních lavicích, kdy otevření dveří značilo něco velmi zajímavého. Vše bylo velmi zajímavé, pokud zrovna učitel vedl výklad. Nebo jsme možná tento nesmyslný reflex pochytili již dříve. Ve školce, kde každé otevření dveří mohlo znamenat příchod rodičů, kteří si nás odvedou domů. Otevření dveří má, zdá se, magickou moc fungující jako magnet na lidské oči. Potřebujeme vědět, proč se dveře otevřely.
„Docela jo. Je tu nuda. Přímo ubíjející. Jak tě může tento typ cestování bavit?“ „Jestli sis nevšiml, nemám zrovna k dispozici velrybu, teleportující dveře, nekonečné tunely nebo kouzelné koště.“ „Tohle je tak nudný svět.“ „Když se ti to nelíbí, můžeš zmizet. Nejlépe hned. Chci si číst.“
„Nějaká napružená. Co se děje?“ „Je ráno, to děje.“
„Fajn, fajn. Už mizím.“
Konečně. Aspoň chvíle na čtení. Sice Lucerny od Jiráska, což není něco, co bych si dobrovolně přidala na svůj sáhodlouhý seznam „Co si chci přečíst“ čítající v tuto chvíli více než tři sta knih. Ale zase není tak úmorně nudná jako byla Slávy dcera. Alespoň, co se mého názoru týče.
Hlasité předčítání
