II
noci k životu spánek
však není! –
náhle cvrčci ožívají.
cvrlikají.
místy sovy hůlákají
a z houštin tmy
výkřik kachen
ozývá
se!
se srdcem bušícím zbystřil!
– pár výkřiků.
křídel máchnutí.
– řev utichá –
žije šelma noci dál
však kořist ráno
nečeká… –
jak ta kachna
plachá
je sám
v temnu a
noci.
stíhá
jej tíha
strachu.
rodí se
stesk.
– daleko je domov.
i nejdražší
jež máme.
‘ni lidské bytosti cizí
nablízku není.
zranitelnosti své
vědomí
do uší mu
proniká.
každé prasknutí
větvičky
smysly zbystřuje.
tep
zrychluje.
a z země tvrdé
studené
chlad do kostí
proniká.
– mrtví úplňku
jasný svit
nedá člověku
spát…
oči otevřel
‘by bytí své
v realitě si
zpřítomnil
– spatřil tu ponurost
noci živoucí
– mezi stromy
temnotu
kam ‘ni úplňku svitu
‘ni nebe jasného
nepronikne –
a ty černé hrubé skály
co do nebe s
lunou se
zabodávají
z života
maso vytrhávají.
– kéž spáti by mohl!
– na mysl chmury přicházejí –
kéž mohl by spát!
– jak lidé
v domova teple
spící
temnotu noci
přežívající.
tak
v mechu na břehu
leží dál.
bledý.
nespí.
přemítá
– „co za stěnou houštin se skrývá?
a dál za lesů hlubinou?
nad kopci a výše ke hvězdám?
za slunci
a hvězdokupami?
co je za temnou
prázdnotou vesmírnou?
tak malí jsme!
bezvýznamní.
opuštění..
malichernostmi se třesoucí…
nekonečnem se
vlekoucí…!“
a v slzách umírá ten
člověk – nikdo…
Hlasité předčítání
