Jak již jsem na začátku mého pojednání zcela netaktně naznačila, největším naším problémem a úskalím bývá touha přizpůsobit se neboli chameleonismus. Řada z nás se s vypětím veškerých možných sil snaží bravurně vyjít takzvaně s každým. A aniž bychom si plně včas uvědomili, zabíjíme tak svou kreativitu, vášeň a jedinečnost. Stejně se nakonec vše obrátí proti nám.
Ano, na první pohled se skutečně může jevit, že svůj autentický pohled na svět vykresluji poněkud skepticky, avšak zdání klame a jak se lidově říká: ´´Nic není tak horké, jak se uvaří´´. Stačí pouze umět číst mezi řádky. Pozoruhodné ovšem je, kolikrát za život se lidé nesprávně pochopí, aniž by si to v ten daný okamžik, zároveň v blízké a vzdálené budoucnosti privátně uvědomili.
Sám Ježíš Kristus byl považován za duševně nevyrovnaného, především svými nevlastními bratry. Než se plně naučil využívat své ´´nadpřirozené schopnosti´´, zapříčinil dokonce několik úmrtí. Ovšem, o této temné části naší historie není v BIBLI ani zmínka. Všichni se obáváme neznámého, toho, na co si nemůžeme sáhnout. Jak však Syn našeho Pána v NOVÉM ZÁKONĚ na adresu NEVĚŘÍCÍHO TOMÁŠE směruje a hlásá: ,,Blahoslavený TEN, kdo neviděl, ale uvěřil´´…
,, Úspěch je chůze od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení.´´
Chovat se tak říkajíc ´´správně´´, dle aspektů směřujíc k poznání NAŠEHO Pána není snadné, obzvlášť, když nám o život ukládá BANDA / SMEČKA UKRUTNÍKŮ, na Boha přitom nehledíc. V případě, kdy na nás Satan Ďábel již nemůže, vyšle alespoň své FALEŠNÉ PROROKY, aby nám život řádně znepříjemnili. Bůh však všechno vidí, nebojte se, doopravdy padnout Vás nikdy nenechá.
Někteří malomyslní lidé se řídí dle staré, osvědčené pravdy: ,,Když nemáte co nabídnout, musíte vždy lhát´´. ANO! ANO! ANO! Zní to jako pořádné klišé. Ale ani tuto možnost bych tak zcela striktně nezavrhovala. I to, co se může zpočátku jevit jako hanebná, jedovatá, odpudivá lež, může být v jádru jasná, průzračně vyhlížející pravda.
Právě v tento pro mě deprimující okamžik mi na mysl přivstává jeden takový rovněž deprimující, ale duchovně obohacující příběh. Chlapeček jede s maminkou vlakem, zaujmou místo hned naproti husitskému faráři. Ten se dá s chlapečkem do řeči. V malém Honzíkovi tento člověk vzbouzí velkou důvěru a začne si vylévat své srdce… Po chvíli se Jenda duchovního bázlivě zeptá: Pane faráři, můj tatínek byl zavražděn jedním ošklivým, zlým pánem… Bude za to potrestán? Farář na chlapce smířlivě pohlédne a naprosto klidným hlasem mu sdělí: ,,Víš, chlapče, my všichni jsme BOŽÍ DĚTI a NÁŠ PÁN nás má všechny stejně rád´´.
Jistě, je to pravda pravdoucí, do srdcích lidských žahnoucí, neznamená to však, že by snad Bůh tyto závažné skutečnosti ignoroval. On trestá. A tvrdě! Jedná se pouze o důsledky naší tzv. svobodné vůle, daru od Boha, který neustále zneužíváme místo toho, abychom ho využívali (tím správným směrem).
,,Ve svém životě jsem miloval, lhal, chybil, ale ze všeho nejvíce jsem se učil´´…
Hraniční porucha osobnosti… Opět velmi diskutabilní záležitost, dříve neřešitelný problém. Mnoho odborníků i laické (alespoň povrchově obeznámené) veřejnosti zastává ´´možná´´ oprávněný názor, postoj, že bychom si tuto sortu lidí neměli příliš připouštět k tělu. Já osobně znám jednu dívku / ženu, které byla tato diagnóza nedávno zjištěna / stanovena a nyní je odsouzena k životu v osamění. Celá dlouhá léta se toto děvče drželo stranou, v izolaci od všech ostatních. Jednoho dne na souvislé odborné praxi se jí však jazyk poněkud nechtěně, nekontrolovatelně rozvázal a předvedla se v tom nejhorším světle, v jakém mohla. Její psychiatr však neměl o tomto jejím ´´problému´´ žádné povědomí, musel se to dozvědět tak říkajíc z druhé ruky. Měl velice nepříjemný telefonát ze střední školy, kam tato dívka docházela. Nikdo mu však nemůže mít nic za zlé, tato porucha se právě díky osobnostní rozpolcenosti toho daného člověka rozpoznává jen velmi těžko a ještě hůře se léčí. Většina zasvěcených lidí, kteří osobě samotného hraničáře velmi imponují se obávají, aby se nestali příliš velkým objektem jeho zájmu, ale ještě více kalí jejich mysl obava nebo dokonce strach ze samotného stalkingu. A nyní přichází na řadu dvě vskutku zásadní otázky: Je lepší / snazší odolávat již po celý zbytek života touze být v kontaktu s druhými nebo se stáhnout na vždy do ústraní a pokračovat v životě poustevníka, jako tomu bylo dříve? Kde je vlastně ta hranice? Nic jiného mezi tím totiž prozatím nepopatřuji.
Hlasité předčítání
