Po večeři (k níž v kompletní čtveřici zasedly hned, jakmile se vrátily z odpolední vycházky, a která se družnou konverzací protáhla do tmy) odešly Jarmilka s paní R do svého pokoje s úmyslem nevytáhnout do rána paty. Chtěly se vykoupat a před spaním posedět chvíli s nohama nahoře u televize. Místo toho se daly do řeči poté, co zrak starší ženy se zalíbením spočinul na bezmála svlečené družce.
„Připomínáš mi mládí,“ vzdychla s neskrývanou nostalgií.
Nyní už nahá Jarmila na ni rozpačitě pohlédla – Neodvážila se vyslovit mínění, že chátrání paní R zdaleka nepokročilo tak, jak by v jejím věku a při jejích starostech mohlo. Měla stejně starou matku, která vypadala o poznání hůř, a lépe na tom nebyla ani tchýně, neochvějně přesvědčená o svém půvabu pěstěné matrony.
„Smím si na tebe sáhnout?“
Jarmila poddajně přistoupila ke spolubydlící, sedící na kraji lůžka a po nepatrném zaváhání před ní poklekla. Paní R vztáhla ruce, pohladila mladé ženě ramena a velmi opatrně obkroužila ňadra.
„Jsi vážně krásná,“ promlouvala při tom tiše. „Tvůj muž je šťastný člověk … Nezlobíš se, že se tě dotýkám? Mám vlastní dcery, ale vůči nim si takovou smyslnost nemohu dovolit … Bože! Jsem to ale nemrava!“
„Můžeme se spolu vykoupat,“ navrhla Jarmila, v níž se vedle náhle odhalené sympatie začalo probouzet i rozechvění. „Vás trocha smyslnosti potěší, a mně neuškodí…“
„Dovoluju si příliš…“
„Proč by ne? Bude to jen mezi námi.“
Neuplynuly ani dvě minutky a už se obě cachtaly ve sprše. Omývaly jedna druhou zpočátku ostýchavě, záhy však stále odvážněji, až si nakonec troufly i na partie nejintimnější.
Osušené, s pečlivě vyfoukanými vlasy a navoněné se pak zahaleny do župánků uvelebily v jedné z postelí, mladší s hlavou důvěrně položenou do klína té starší. Místo sledování televize začaly rozmlouvat o ženských radostech i strastech, což je téma věčné a nevyčerpatelné. Brzy přišla řeč na muže, a mezi nimi na Tomáše.
„Znáš ho dobře?“ zajímalo Kájovu babičku, které zeť nepřestával strašit v hlavě.
„Kdysi jsem s ním chodila a na první lásku se nezapomíná. Dík téhle známosti bydlíme za protekční nájem v jeho bytě. Pronajal nám ho, když mu zemřela teta a on se odstěhoval do Louček. Já tehdy čekala druhé dítě, takže to bylo jak na zavolanou.“
„Zjevně k tobě žádnou hořkost necítí … Rozešli jste se v dobrém?“
„Vlastně ano. On se ženit nechtěl, a já mezitím klofla Viléma … i když…“ zaváhala, jestli se má svěřit úplně se vším.
„I když?“ zpozorněla posluchačka.
„Později došlo k něčemu, co se Vilda v žádném případě nesmí dozvědět.“
„Ani nemuknu … Bylas mu s Tomášem nevěrná?“
„Jeden čas jsme na tom byli finančně hodně zle. Nemohli jsme dlouho sehnat práci, úspory došly – žili jsme doslova z ruky do huby. A pak jsme zjistili, že už nemáme ani na činži. Volky nevolky jsem se vypravila za Tomášem, abych s ním usmlouvala nějaký odklad nebo menší splátky. Čekala jsem nepříjemné dohadování, ale on jen mávl rukou – »Když nemáte, tak nemáte. Dáte mi to potom.« Bála jsem se, že než přijde to potom, naroste dluh do příšerných rozměrů, a tak jsem zkoušela, jestli bych si u něj nemohla aspoň něco z toho odpracovat, třeba úklidem.
Zavrtěl hlavou nad takovým nesmyslem – »Co bys tady chtěla uklízet?«
A v tu chvíli se mi rozsvítilo. Věděla jsem, že zrovna nemá žádnou známost, a že chlap bez sexu je jako ryba na suchu … Prostě jsem se mu nabídla. Zůstal na mě koukat a potom se zeptal, jestli si nepřipadám jako děvka. Skousla jsem vcelku oprávněnou urážku a ujistila ho, že u cizího člověka by mi nic takového nepřišlo na mysl, to že však není jeho případ, protože jsme pohlavním stykem dávno spříznění. Ještě se trochu cukal (»uvědomuješ si, jaké by to bylo riziko … jak bychom si tím mohli zkomplikovat život?«), ale já už věděla, že se chytil.
Nakonec jsme se dohodli, že za ním budu pod záminkou úklidu jezdit každý čtvrtek tak dlouho, dokud zas nezačnu platit. Trvalo to asi půl roku (byla jsem u něj pětadvacetkrát) a dělala jsem bez odmlouvání všechno, co si přál. Nijak jsem při tom netrpěla. Naopak. Moc se mi to líbilo…“
„A dluh?“
„Žádný se nekonal. Vildovi Tomáš řekl, že by ho hanba fackovala, kdyby po nás ještě něco chtěl.“
„To si myslím.“
„Asi jste si o mně zkazila mínění…“
„Prosím tě! Kdo je bez viny, ať hodí kamenem…“
„Chcete tím říct…?“
„No ovšem! Ani já se nenarodila stará a moudrá.“
„Vyprávějte, ať na vás také něco vím!“
O pelest opřená paní R roztržitě prohrabovala Jarmilčinu zlatou hřívu ve svém klíně: „Chtěla bych zapomenout, ale to soustavné přetřásání sexuálního zneužívání mi to nedovolí…
Došlo na mě krátce před maturitou, kdy jsem začala ztrácet původní ochranu spořádaného rodinného zázemí. Přes veškeré úsilí jsem tenkrát plavala v matematice, a dokonce hrozilo, že propadnu. Proto mě příjemně překvapilo, když mi pan profesor mezi čtyřma očima nabídl soukromé doučování. Za nějakou předem dohodnutou finanční odměnu jsem měla po večerech docházet k němu domů, a skutečně k tomu párkrát bez problémů došlo. Až asi po týdnu se začal najednou při výkladu divně kroutit a po chvíli z něj vylezlo něco v tom smyslu, že ho bolí přirození a jestli bych se mu na něj nepodívala. Kdybych nedostala strach ze znásilnění, určitě bych se rozesmála – tak hloupé to bylo. V té době jsem někde četla nebo slyšela, že je lepší neklást v obdobně nebezpečných situacích odpor, a tak jsem mu celá rudá vyhověla – S velkým sebezapřením jsem si ho jakoby prohlédla (ve skutečnosti jsem nevěděla kam s očima) a s předstíraným klidem řekla, že se mi zdá všechno v pořádku. On se tím spokojil, znovu si zapnul kalhoty a dál se věnoval matematice. Změnilo se jen to, že si na závěr nevzal peníze a když se při odchodu loučil obvyklým »zítra nashledanou«, snažil se usmívat.
Přestože mi z té příhody bylo všelijak, netroufla jsem si druhý den nepřijít. Sama před sebou jsem se obhajovala, že ze všeho nejdůležitější je dodělat školu, a že mám vlastně štěstí, když jsem při tak mizerném prospěchu aspoň pohledná. Dokonce jsem ve své bezmezné naivitě uvěřila, že mám oplzlosti chudáka profesora nějak na svědomí. Odtud byl už jen krůček k racionálnímu rozhodnutí nedělat moc velké drahoty. Pan profesor to viděl podobně, takže jsme se hned toho večera shodli na výuce obohacené trpělivým laskáním jeho mužské chlouby. Na moje dost dobře vyvinuté vnady navzdory očekávání nedošlo … a nedošlo na ně ani později – zvrhlík o mé tělo neprojevoval sebemenší zájem.
Dík téhle kombinaci studia a ruční práce jsem si výrazně zlepšila známku z matematiky, což nějak inspirovalo kolektivní myšlení pedagogického sboru a já brzy nato hladce odmaturovala.
Jenže tím dobrodružství neskončilo. Když jsem se jednou vracela z práce, pan profesor mě jakoby náhodou potkal a zapředl se mnou přátelský hovor. Dělal, že ho zajímají všechny ty pitominy, co se o nich za takových okolností mluví – vyptával se na mé zaměstnání, jak jsem tam spokojená, jestli se mi nestýská po škole, kdy se budu vdávat … a pak mě podle očekávání vybídl, abych ho někdy navštívila.
»A víte co?« zajásal vzápětí nad rádoby momentálním nápadem. »Pojďme hned! Uvaříme si dobrou kávu, zavzpomínáme…«
Kdyby zůstal u toho někdy, určitě by se nedočkal. Když to ale narafičil takhle, nechala jsem se ukecat (už dávno jsem se ho nebála a jeho dosavadní tužby se daly uspokojit, aniž by mě ubylo). V nezvyklé roli hostitele se doslova překonával. Zatímco jsem v docela útulném obýváku usrkávala poměrně zdařilého turka, chodil kolem horké kaše líčením zábavných historek ze své učitelské praxe, které nasvědčovaly, že jsme mu coby studenti přece jen trochu křivdili. A protože popíjení kávy nešlo protahovat donekonečna, dočkal se pravého účelu návštěvy dřív, než vyčerpal repertoár. Měl radost, že jsem ho nemučila zbytečnými okolky a znovu si mě objednal na příští měsíc ve stejnou dobu. Při loučení mi vtiskl do dlaně dvě stovky a rozpačitě zamumlal, že by za orál zaplatil víc.
Od té doby jsem zneužívala já jeho. Po každé výplatě jsem si k němu chodila odkouřit slíbených pět set korun, což byl tehdy slušný přivýdělek (téměř třetina mojí gáže). Pan profesor si těch záskoků zjevně vážil. Aby se mi nezošklivil, očekával mě vždy v elegantním obleku, neposkvrněném spodním prádle a náležitě vymydlen. Zatímco já odkládala nanejvýš kabát, on sám se svlékal rád a úplně – coby starší pán (bylo mu přes padesát) nevypadal nejhůř, takže se nebál předvádět. Něco s ním ale muselo být, protože o žádná další zpestření nestál (dobrou vůli jsem projevila) a za nic na světě by na mě nesáhl (za bezděčný dotyk rukou se okamžitě omlouval). Oslovoval mě »slečno« (já jeho »pane profesore«) a po celou dobu jsme si vykali. Jakýsi citový vztah mezi námi samozřejmě vznikl, ale poměrem bych to nenazvala. Nepřipadalo mi to ani jako prostituce, ačkoli jsem se od běžné call girl lišila jen absencí jiných zákazníků. On mě za obyčejnou kurvu nepovažoval také – když jsem po třech letech naše obcování ukončila, nestyděl se rozbrečet.
Kvůli své vážné známosti jsem se mu pak dlouho úzkostlivě vyhýbala a při tom se trápila – vyčítala jsem si, že jsem se s ním zapletla, i to, že jsem ho potom opustila … nevím, co z toho víc. Ulevilo se mi, až když umřel…“
„Sex nemá vítěze, jenom poražené.“
Paní R si nechala souhlas pro sebe, a místo toho řekla: „Je načase jít spát. Hybaj k sobě, děvče!“
„Zůstaňme spolu!“ zažadonila Jarmilka s pocitem odstrkovaného dítěte. „Ráda bych se na noc přitulila…“
„To si připadáš tak opuštěná?“
„Až k pláči!“
„V tom případě mi začni konečně tykat – pro tebe můžu být třeba Anička…“
Jarmilka vyskočila, jako když jí na prahu dospívání dovolili oprášit plyšového medvídka, a vrhla se paní R kolem krku. Zlíbala ji na obě tváře a honem odběhla pro svůj polštář. Než se Anička stihla převléknout do pyžama a zhasnout, byla v průsvitné noční košilce zpátky v její posteli a horlivě slibovala, že bude hodná.
„Trochu zlobit můžeš,“ usmívala se do tmy entuziasmem dojatá společnice, „ale dávej pozor, abys mě nevyděsila.“
Tak se tehdy ze dvou nesourodých žen staly matka s dcerou, oddané přítelkyně a diskrétní milenky…
Nájem za hubičku a výdělek bokem
Četba díla zabere cca 11 min.
Hlasité předčítání
