Tak jako první lásku
nechala jsem jít,
žádám já i vás ostatní
o okamžité a trvalé zmizení!
Všechno jsem si vysnila,
po vás jsem toužila.
Doufání, že to máte taky tak,
pak ale vždy mě realita smetla jako vlak.
Vlak obrovský, železný a rezavý.
Pochopila jsem, že nemám co dát,
že se musím bát, že se musím bát,
abych nebyla já ten nákladní vlak.
Ten vlak, co vše převálcuje,
co nebere na nic ohled,
co strach vzbuzuje napohled.
Vlak, co ho nic nerajcuje,
co jede jen po svých kolejích.
co zastávky naděje jen tak proletí,
co do zašedlého depa míří,
co zdánlivě radosti hýří.
Železo, rez a zatuchlina
už pouze toto uvnitř zbývá.
Znáte někdo příběh snad,
kde se z nákladního stane ten nadějný osobní vlak?
Hlasité předčítání
