Raději jsem sjela pod stůl a dělala mrtvolu. Byla jsem ráda, že mě obr nakonec odnesl do lázně a s tím hrozným Normanem se konečně rozloučil!
Ani potom se mi nechtělo otevřít oči. Obra to pobavilo a řekl:
„Už toho nech, když je Norman pryč! Ale má i v něčem pravdu. Nemůžu tě ani na chvíli nechávat o samotě s Ohynem.“
Otevřela jsem oči a řekla:
„Nemá v ničem pravdu. Jen se ti snaží vnucovat svoje otravný názory! Jestli tu chceš mít Normana místo Ohyna, tak mě klidně pošli zpátky do propasti!“
Obr se zasmál zlým smíchem:
„No no! Už žádná propast! Normana tu místo Ohyna nechci, ale baví mě, jak se mi sem pořád vnucuje a jak ho očividně nesnášíš! Budeš si na Normana muset zvyknout. I na jeho rezavou dceru — oba chodí sledovat souboje místo Morana. Ten se radši nechal zřídit, jen aby se nemusel oženit s rezavou princeznou. A oba si myslí, že je to kvůli tobě!“
Podivila jsem se:
„A proč kvůli mně?“
Obr zavrčel:
„Moran se změnil.Od té doby,co jsem tě hodil do černé propasti a byla jsi dlouho pryč! Stal se z něj zasněný nemluva, který přestal mít o všechno zájem. Chce být sám a nestojí o žádnou společnost. Není s ním žádná zábava, tak jako dřív.“
Povzdechl si, podíval se na mě a jeho hlas ztěžkl:
„Měl bych tu radši Morana než toho otrapu Normana! Taky mi vadí, jak se Moran změnil… a Norman z toho viní tebe.“
Zesmutněla jsem.
„Není to kvůli mně. Možná ho Norman tenkrát moc praštil do hlavy,jak spolu bojovali.“
Obr pokýval hlavou.
„Nebylo to jen tenkrát. Oni se tu porvali víckrát.“
Bylo mi to líto. Chtělo se mi brečet.
„Tak proč mu to dovolíš?“
Obr zavrčel:
„Norman si myslí, že když Morana porazí, vzpamatuje se a konečně se ožení s jeho dcerou. Ale Moran se na ženění pořád necítí — možná ani nechce. Norman si myslí, že on i jeho dcera mají pravdu. Já jim řekl, ať toho nechají. Ať si najde jiného ženicha. Ale ona tvrdí, že ho miluje a že neustoupí.“
Obr se naštvaně zvedl, chtěl zavolat Ohyna, aby mě vytáhl z lázně — ale pak si to rozmyslel a vytáhl mě z vody sám. Bylo mi to k smíchu a on se na mě zašklebil:
„Žádný Ohyn!“
Když se mnou procházel kolem něj, podívala jsem se na Ohyna. Obr na to naštvaně zafuněl:
„Co jsem říkal?“
Hodil mě na postel… a já se leknutím probudila doma. Bylo mi smutno z toho, co jsem se dozvěděla o Moranovi.
Tak jsem zvědavá, jak to bude dál. A jak to všechno asi dopadne?
Je divné, že když obr Normana a jeho dceru nesnáší, tak proč je nezabije? Asi se i on změnil? Nebo nemá zatím lepší zábavu?Vždyť předtím přece říkal, že Normana nesnáší… a teď ho zve i ke stolu?Divný,že jo?
3. 🖤 Černé šaty
Ležely na obří posteli. Přesně uprostřed. Byly černé jako půlnoc bez hvězd, těžké, lesklé, s dlouhými rukávy.
Obr stál opodál a čekal. Nic neřekl, ale díval se. Oči měl jako dva hluboké kameny.
„To je pro mě?“
Zeptala jsem se tiše.
Přikývl.
„Na dnešní večer. Na hostinu.“
Jeho hlas byl hluboký, klidný. Ale něco v něm se lesklo jako ostří nože.
Vzala jsem si šaty do rukou. Materiál byl zvláštní – jako kdyby měl vlastní teplotu. Studily. A mezi prsty lehce zachrčely, jako kdyby měly v sobě prach.
„Děkuju,“ řekla jsem váhavě.
Obr zavrčel:,,Obleč si je!“
Pak se zeptal:,,Nebo ti mám pomoct?“
Vzal šaty a přehodil mi je přes hlavu,pak mě postrčil k zrcadlu,nespokojeně zavrčel:,,Ty šaty pod tím si raději sundej!“
Tak jsem si vysvlékla svoje bílé šaty,ale ty černé mě docela škrábaly,byly tak nepohodlné!
Řekla jsem nespokojeně:,,Necítím se v tom dobře,ty šaty jsou moc škrábavé!“
Obr se na mě upřeně podíval. Dlouze. Mlčel tak dlouho, že jsem začala pochybovat, jestli to slyšel. Pak ale pronesl:
„Je to znak mé přízně.“
„Já vím… ale jsou… moc černé,tak nečekaně těžké.Asi mi moc nesluší?“
Snažila jsem se trochu omluvně usmát, vypadat vděčně. Ale cítila jsem, že to nefunguje.
Jeho kamenná tvář se nezměnila. Ale v očích se cosi zatřpytilo.
„Nenosíš to, co se ti dává z rozmaru. Ale to, co tě má chránit,“ řekl tichým hlasem.
„V těch šatech tě nikdo nepozná.“
Zatajila jsem dech,jak to myslí? Šaty už byly těžší než před chvílí.
„Dám ti jinou barvu… někdy. Až si ji zasloužíš,“ dodal po chvíli. A odešel, jeho plášť se táhl za ním jako černý proud.
4. U zrcadla
Osaměla jsem,dívala se na sebe do zrcadla a nebyla jsem vůbec spokojená se svým vzhledem v těch černých šatech!Najednou za mnou zašeptal Ohyn:,,Sluší ti to!“
Otočila jsem se k němu,dívali jsme se sobě do očí a mě se chtělo brečet! Objali jsme se,Ohyn si povzdechl chytl mi za ruce a odtáhl se, jemně ode mě odstoupil,zašeptal:,,Tohle nesmíme!“
Kývla jsem,ale bylo mě moc zatěžko to přijmout,nešťastně jsem zašeptala:,,Chce se mi s toho umřít!“
Ohyn zasyčel:,,Nebuď tak dramatická!Taky budu v černé,to pána potěší!“
Nějak jsem si nedokázala představit Ohyna v černé!
Vzal s křesla u krbu černý plášť a přehodil ho přes sebe,zeptal se:,,Tak co,jak se ti v tom líbím?“
V tom se u nás objevil obr,oba jsme se ho s Ohynem polekali! Ohynovi leknutím sklouzl plášť na zem,obrovi to přišlo k smíchu,zařval na nás tak silně,až prasklo zrcadlo!
,,Co to tu vy dva zase vyvádíte?Neříkal jsem,aby jste se od sebe drželi dál?“
Obr nás praštil,poručil Ohynovi,aby šel dohlédnout do sálu,jestli už mají všechno připravené na zahájení dnešní hostiny a mě zmáčkl tak silně k sobě,až jsem vykřikla bolestí. Ohyn zmizel a obr mě od sebe odstrčil, až jsem spadla na zem, naštvaně řekl:,,Tohle mi nedělej!Žádný Ohyn!“
Zablýskal obr,tak jsem nešťastně řekla:,,Však jsme se tu jen upravovali u zrcadla,aby jsme se ti líbili!“Rozbrečela jsem se.
Obr na mě naštvaně zafuněl:,,No dobře,tak nebreč,pojď půjdeme do sálu a zahájím hostinu,Norman s jeho dcerou jsou ve vězení,prohlíží tam nové zajatce,které jsem vybral do souboje a čeká tě překvapení!“
Vyzvedl mě do náruče a šel se mnou do sálu ke stolu.
Hlasité předčítání
