Ke svým padesátým narozeninám jsme si spolu se stejně starou sestřenicí nadělily zvláštní dárek. Uspořádaly jsme setkání svých rodičů s příbuznými, které jsme znaly pouze z vyprávění a fotografií z alba mé babičky, a jejich rodin. Na akci se sešlo 27 lidí, z toho 5 seniorů, z nichž někteří se viděli poprvé po 50 letech. O tom, jak dojemné to bylo setkání by se dal napsat další článek, mě však velmi zasáhla skutečnost, že do dvou měsíců po tom setkání dva z našich seniorů odešli z tohoto světa.
Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že snad přece jenom existuje něco, nějaká vyšší moc, která určuje naše osudy, že bylo nějakým způsobem určeno a dáno, aby se určití lidé ještě jednou v životě setkali.
Začala jsem se o tuto problematiku blíže zajímat. Prostudovala jsem literaturu pojednávající o minulých životech, dozvěděla jsem se podrobnosti o mimosmyslovém vnímání, seznámila jsem se s pojmy jako aura, senzibil, a podobné. Občas jsem dle návodu zkoušela otestovat si své mimosmyslové schopnosti. Když jsem však procházela s proutkem v ruce naši loukou na chalupě ve snaze najít pramen, proutek se ani nehnul, i když spodní voda se tu vyskytovala v takovém množství, až to bylo místním občanům nepříjemné. Zkusila jsem tedy rozpoznat auru členů mé rodiny. Zase nic. Na bílé stěně, před kterou jsem je postavila a upřeně sledovala, kdy se objeví barevný opar kolem jejich těla, se neobjevilo nic, a když mi oči málem po zhruba desetiminutovém zírání začaly slzet, zanechala jsem marného snažení.
„Potřebuji odborné vedení“ rozhodla jsem se a sjednala jsem si schůzku s místním léčitelem, kterého mi doporučila kamarádka.
Sešli jsme se tam čtyři adepti duchovna a se zájmem jsme poslouchali přednášku o fungování vesmíru, jak se oprostit od všeho pozemského a vstoupit do jakéhosi okruhu gama a jeho pomocí cestovat v čase, setkávat se s minulými civilizacemi, poznávat smysl života. Potom proběhla samotná seance.
Pološero, voňavé tyčinky, ezoterická hudba, zvuky moře navodily u mne pocit tepla a klidu. Trochu mi vadil hlas lektora – tenký, skřípavý, znělo to jako dveře od kozího chlívku. Ale ochotně jsem zapojila svou představivost podle jeho pokynů. Poslušně jsem se ocitla ve světlém bílém domě uprostřed ohromné zelené zahrady. Svlékla jsem černou kůži svého těla, pověsila ji na věšák. Svlékla jsem další svoji kůži, červenou, a pověsila ji na věšák. Na věšáku se ocitla i moje třetí kůže – žlutá, a já v čisté bílé kůži jsem se měla rozběhnout, otevřít domovní dveře a vznést se do zahrady plné květů. Rozběhla jsem se – a v okamžiku, kdy jsem se měla dotknou kliky u dveří, mi blesklo hlavou – kam se ty dveře otvírají? Dovnitř, nebo ven? Nechtěla jsem nic pokazit. Klid, to asi musí nějak vyplynout samo, zkusím to znovu. Moje představivost mě vrátila zpátky na začátek představou kamery se zpětným chodem. A teď znovu – věšák, jedna kůže, druhá, třetí, dveře, klika – nic nevyplynulo, pořád nevím, jestli otevřít dovnitř, nebo ven. Při představě dalšího zpětného chodu kamery a toho, jak tady šaškuju, jsem se v duchu začala smát.
Soustředění bylo pryč, takže jsem jen v klidu vyčkala ukončení seance, abych nerušila ostatní.
Při závěrečném povídání všichni ostatní popisovali své zážitky. Jiný svět, jiné životy, tajemná světla… Do jaké míry bylo jejich vyprávění pravdivé, či do jaké míry bylo přání otcem myšlenky, jsem si netroufala vyhodnotit. Styděla jsem se za svoji nedokonalost a byla jsem vděčná za to, že vyprávění nebylo povinné. Nerada bych lhala.
Přesto pořád věřím, že existuje nějaká síla, která určuje běh našich životů. Jenom já patrně nepatřím mezi ty vyvolené, kteří mají možnost to tajemství poznat.
Věřím, že existují lidé kteří jsou obdařeni mimořádnou citlivostí k těmto jevům, a trochu jim závidím.
Možná mě takový člověk někdy přizve a pomůže mi alespoň nakouknout škvírečkou, jen na dva prstíčky…
Já mu za to potom třeba vyplním daňové přiznání.
Hlasité předčítání
