Sandra před cestou
Sandra měla poklidné dětství, ze kterého si uchovala mnoho pozitivních vzpomínek, jež se točily zejména kolem společných chvil se sestrou Káťou a kamarádkou Lindou. Linda byla stejně stará jako Sandra a studovaly spolu ve stejném ročníku na základní i střední škole. V té době spolu prožívaly své platonické lásky v digitálním světě, sdílely holčičí očekávání prvních skutečných lásek a snily o šťastném životě. Pak se jejich cesty na nějaký čas rozešly a Linda šla pracovat jako programátorka. Později pokračovala ještě na vysokou, aby si prohloubila znalosti v oblasti matematiky. To jí umožnilo vyvíjet programy na simulace spousty teoretických výpočtů, které různé vědecké laboratoře potřebovaly zpracovat. Její pracovní doba nebyla pevně daná, takže si žila dost individualistickým způsobem života. Když ji něco bavilo, prostě se tím nechala unést, a když se jí blížil termín k odevzdání výsledků simulací, zábavu přerušila a pracovala, dokud práci nepředala.
Sandra hned po střední škole vystudovala vysokou školu a pak dokončila jeden doktorát z genetického inženýrství a druhý z biotechnologií. Její schopnost pojmout nové znalosti a aplikovat je do praktického výzkumu byla jedinečná. Se studenty inženýrského i doktorandského studia vycházela výborně. Velmi ráda s nimi řešila vědecké problémy. Toužila po odborné diskusi a občas si sama říkala, jestli náhodou netouží po jakékoliv diskusi. To bylo ve chvílích, kdy o sobě pochybovala a vyčítala si, že studiu a výzkumu dává všechen svůj čas. Rozmluvy se studenty pro ni byly jedinou mezilidskou interakcí. Stále se sice navštěvovala s rodinou a o čtyři roky mladší sestrou Káťou, ale to bylo jen občasně. Profesoři dobře znali její intelekt a píli, kterou práci dávala. Navíc působila skromně, nikdy lidi kolem sebe neurážela ani nepeskovala. Neměla ve zvyku dnes tak běžné špičkování, na první pohled neškodný způsob slovního souboje. Profesoři se v ní viděli, jako by byla odrazem jejich mladšího já. Proto ji měli tak rádi.
Nevyhnutelně na své okolí působila i svým půvabem. Měla štíhlou postavu, dlouhé lehce vlnité vlasy a krásné usměvavé oči, které se jí při diskusích rozšiřovaly a stahovaly, jakoby dle míry intelektuálního vzrušení. Velmi ráda nosila šaty, které daly v celku vyniknout jejím štíhlým proporcím. Bohužel na Zemi to při cestě ven znamenalo, přes šaty si ještě navléknout špinavou vrstvu svrchního oblečení. Takže úžasné šaty mohli obdivovat jen její žáci a kolegové ve školních prostorách. Na video hovorech pak člověk viděl většinou jen vrchní část těla, takže tam její krásu mohl spatřit jen kolega s větší mírou fantazie. A na konec by jí mohl obdivovat doma její přítel. Ale ten momentálně žádný neexistoval, takže sama občas utrousila, že doma na ni čekalo jen jídlo v lednici.
Sandra podnikla na Měsíc již tři cesty a pokaždé tam strávila skoro rok. První cestu brala jako velké vzrušení a zkoušku. Vzrušení pociťovala z toho, co na Měsíci viděla. Tak očividnou potřebu konat a vylepšovat životní podmínky na Měsíci před tím na Zemi nezažila. Kam se na Měsíci podívala, tam bylo potřeba něco udělat, vyvinout, vymyslet, postavit. Krása těchto výzev prostoupila celou její myslí. Pohled na povrch Měsíce působil dost bezútěšně v kontrastu s tím, co už lidé na jeho maličké části postavili. Zároveň si na Měsíci vyzkoušela žít úplně odtržená od rodiny a přátel. Připadala si jak na výpravě za zcela novým životem. Na nové vztahy nemusela dlouho čekat, kolegové v práci ji s radostí přijali. Dobrá pověst ji předcházela, a tak si dala záležet, aby své nové parťáky nezklamala. Viděli, že se snaží a zároveň se s nimi dělí o své bohaté zkušenosti z genetiky. Rychle si vybudovala jejich důvěru a ona dala bez problému důvěru jim. Konec konců, to dělala s každým, koho neznala, až ji doma její téměř okamžitou důvěřivost k cizím lidem vytýkali. Ale taková byla, chtěla a věřila v lidské dobro.
Výzkum na Měsíci byl nutnou součástí jejího druhého doktorátu. Při této druhé návštěvě Měsíce tedy pracovala s jiným týmem a mnoho se naučila. I když ve své oblasti výzkumu hodně udělala a předešlá znalost genetiky ji velmi pomáhala, zelené biotechnologie pro ni byly v tu dobu stále novou oblastí. Bylo to při této cestě, kdy se poprvé měla zaměřit na kukuřici. Druhá skupinka jejich týmu se zabývala sójou.
Třetí cesta na Měsíc přišla o dva roky později a byla to už skoro rutina, vlastně příjemná rutina, jak jednou řekla Ríšovi. Potkali se poprvé na poslední zdravotní prohlídce, několik týdnů před odletem. „Let na Měsíc je náročný na vaše tělo. Je nutné prověřit, že jste před cestou stoprocentně fit,“ pronesla lékařka na začátku prohlídky. Když Sandra vyšla z ordinace, zamířila k hlavní chodbě. V ruce ještě držela papíry s výsledky, vše v pořádku – schopna odletu, když zvedla pohled na procházejícího muže. Přelétla ho pohledem a se snahou nedat najevo okamžitou sympatii pokračovala ven z budovy. Tenkrát spolu ještě nepromluvili a netušila, že se jmenuje Ríša. Jestlipak poletí ve stejném termínu, blesklo jí hlavou, když vstupovala do svého auta. Mířila domů, aby se připojila do laboratoře přes ‘dlouhé ruce‘, jak se na Zemi říkalo vzdálenému připojení k centrálním supervýkonným počítačům všeho druhu. Chtěla dále pracovat na pokračujícím výzkumu šlechtění kukuřice pro podmínky na Měsíci. Dosáhli už velkých úspěchů a kukuřici tam mohli pěstovat, ale potřebovali zvýšit produktivitu, která byla zatím z dlouhodobého hlediska nedostatečná a zdaleka se neblížila produktivitě na Zemi.
Neustále se vracela k úspěchům, kterých při výzkumu dosáhli, a přemítala, co na nich bylo zvláštní. Před časem si uvědomila, že všechny výrazné posuny na jejím výzkumu dosáhla při pobytu na Měsíci. Ale ten hlavní rozdíl byl, že jich vlastně nedosáhla ona, ale oni. Celý tým. Na Měsíci poprvé v životě zažila práci ve skutečném týmu. I na Zemi se o týmech a společných úspěších hodně mluvilo, ale skutečnost byla jiná. Vždy si připadala jak v pelotonu, kde vítěz bere vše. Ale s jedním háčkem, ona nikdy nebyla vítěz. Po pravdě, ani nechtěla být vítězem. Chtěla být dobrá, cítit uspokojení, ale netoužila soutěžit jak cyklisté. Finanční odměna byla pro prvního obrovská, zvlášť jednalo-li se o výzkum v záležitostech pro život na Měsíci. Ale co z toho, když žila ve společnosti, kde i lidé bez nutnosti pracovat, jsou solidně finančně i materiálně zabezpečení, tedy pokud zrovna nejsou ve válečné zóně. Od přírody nebyla dravcem, který by vystrkoval drápy a lokty. Z povahy k tomu neměla vlohy a všeho čeho dosáhla, bylo díky její inteligenci a píli. A život ji bojovat za své zájmy příliš nenutil. Materiálně žila v přepychové době, nebyl důvod se někam tlačit. Na Měsíci mohla pracovat v opravdovém týmu, skutečně tam platilo jeden za všechny. Jediným měřítkem byl nárůst produktivity. A tým pracoval ‚po staru‘. Znamenalo to, že chodili pracovat do jedné kanceláře, ne jen přes video pracovny. Jednou týdně dokonce chodí společně do tělocvičny na basketbal, to se jí při práci na Zemi ještě nestalo. Lidé na Zemi ztratili o amatérský sport zájem a tělocvičny se tedy pro rekreační sport už skoro nestaví. Kdo nechtěl dělat sport vrcholově, prakticky ani nemá kam jít sportovat.
Platové rozdíly mezi ní a šéfem, který vedl jejich skupinu, byl minimální a to i přesto, že peníze na Měsíci hrály mnohem důležitější roli než na Zemi. Na Měsíci totiž bylo některého zboží nedostatek, takže peníze člověk opravdu chvílemi potřeboval. Rodina zde musela hospodařit tak, jak na Zemi u dřívějších generací. Když vyprávění o šetření a problémech s nedostatkem peněz slyšela na Zemi, cítila u vypravěčů jakýsi záchvěv ironie nebo opovržení. Na Měsíci však shledávala, že nedostatek peněz má ozdravný charakter. Člověk si najednou uvědomí, že ne všechno může mít. Zároveň byly platové hladiny specialistů a manažerů poměrně blízko u sebe, takže na Měsíci nedocházelo k pověstnému negativnímu rozevírání ekonomických nůžek ve společnosti, o kterých se učili ještě na střední škole v historii. Nakonec i na Zemi do dnešní doby zůstali lidé s obrovskými majetky a množstvím peněz, které utrácejí za (pro většinu lidí) nedosažitelné a často nesmyslné požitky.
Mnohokrát přemýšlela, jestli je její vnímání dáno tím, že na Měsíci přeci jen nebyla ještě tak dlouho, nebo je tam opravdu život díky těmto zdánlivým nuancím opravdu jiný, více hodnotný. Zřejmě na ni nějak pozitivně působil. Cítila se v práci spokojená a lidé spolu vycházeli. A komunikovali, respektive chtěli komunikovat. Ne jako na Zemi, kdy je každý zalezlý ve své buňce a mnohdy z ní dlouhé dny vůbec nevyjde, protože nemusí. A ještě jedna věc ji na Měsíci bezmezně fascinovala. Nebyla tam válka, opravdu žádná. Dokonce ani zbraně nebyly vůbec povolené. Žádné zóny ozbrojení jako na Zemi. Žádné zbrojní průkazy. „Nejsou zbraně, nejsou průkazy, nejsou zastřelení,“ řekl jí s úsměvem úředník při prvním vstupu na Měsíc.
Sandra šla večer navštívit svoji sestru. Když zazvonila, rychle se otevřely dveře. Sandra se svlékla ze špinavých venkovních šatů a pak se teprve s Káťou pozdravily rychlým polibkem na tvář. Káťa vyndala jídlo z lednice a nechala ohřát těstoviny. Na lednici odklepla objednávku hlavního jídla na další den a sedla si s talíři a příbory k Sandře. Chvíli se na sebe mlčky dívaly. Pak Sandra nevydržela a začala hned s tím, proč za sestrou přišla.
„Prošla mi v pořádku zdravotní kontrola, takže poletím zase na Měsíc.“
„Tak to blahopřeju,“ řekla smutně Káťa. Nesnažila se skrýt své zklamání.
„Děkuju. Byla bych ráda, pokud by ses tam také vypravila, třeba se jen na nějaký čas podívat. Možná by se ti Měsíc a život tam líbil.“ řekla Sandra. Nepřekvapilo ji, že s ní Káťa nesdílí nadšení. Věděla, že sestřičce je líto, že Sandru dlouho neuvidí. Bavily se o tom několikrát a věděly, že pro Sandru už to není standardní cesta na ‚dobu určitou‘, jak se tomu dříve smály. Tuto cestu Sandra naopak párkrát nazvala ‚napořád‘. Vždy to mělo trochu ironický nádech, ale Káťa věděla, že Sandra cestu tentokrát bere jako otevřenou, neohraničenou.
„Uvidíme, možná. Měj se tam hezky, Sandro. Zvolila sis to, je to tvůj život.“ I když nechtěla, zazněla její poslední věta trochu kousavě.
Sandra na to slovní štípnutí nezareagovala. Nechtěla se loučit ve zlém. Jen si těžce oddechla. Loučení bylo těžší, než si představovala. Obešla stůl a sedící Káťu objala. „Budeš mi strašně chybět,“ pošeptala Kátě do ucha a dala jí pusu do vlasů.
Zacinkal robot. Signalizoval, že těstoviny už jsou hotové. Káťa rychle večeři dodělala, posadily se a začaly stolovat, jako by se nic nedělo. Sklouzly do sesterského hovoru a obě se snažily nemyslet na odloučení, které je čeká.
Později se Sandra zase oblékala do venkovního oblečení a vyrazila k sobě domů. Po cestě vzpomínala, jak na střední škole jezdila na vzdělávací kempy. Byly to vlastně takové tábory se snahou nechat děti si hrát a zároveň je něco v určité oblasti přiučit. Přesto to byla velmi výjimečná situace, kdy docházelo k tomu, že děti odcházely z domácího prostředí obsahujícího všestrannou digitální komunikaci do cizího prostředí s přímou týmovou interakcí. Navzdory tomu, že se jednalo o několikadenní pobyty, Káťa dělala příšerné scény, když měla Sandra odjet. V den odjezdu často brečely obě. Sandra, že odjíždí od rodiny a Káťa, že jí odjíždí Sandra. Sandra spíše jen popouštěla pocitům a rozum už začínal vítězit, takže její emoce byly jakž takž pod kontrolou. Zato Káťa brečela jako želva. Byla mladší a vše ještě brala z okamžitého hlediska, vidina zítřka nebo dokonce týdne pro ni neexistovala. Sandra pro ni byla modla, ve všem se po ní opičila, ať šlo o chování, oblékání, hraní digitálních her a jiné zájmy. Byla jak Sandřino mladší zrcadlo. Káťa měla nejraději, když jí Sandra četla knížky. Sandra neznala nikoho, kdo by měl doma celou skříň knížek, protože knihy už se léta v tištěné podobě nevyráběly. Přesto už všechny knihy přečetly několikrát, většinou každý sám a pak si z nich četly společně, z některých i víckrát. Nejraději měly čtení večer před spaním, zalezlé u Sandry v posteli. Většinou to končilo tím, že Káťa usnula a Sandra pak volala tátu, aby sestřičku přenesl do její postele. Sandře v těch chvílích připadala Káťa jak bezbranné mláďátko, dojemně krásné.
Hlasité předčítání
