1: Měsíc
První krůčky
Budování prvního města na jednom z měsíců Marsu (budu mu říkat Měsíc s velkým M) počalo před mnoha lety a postupovalo velmi pomalu, jako když se učí malé dítě chodit. Ono tomu tak trochu bylo. Lidstvo bylo schopné ze Země bezpečně doletět tam a zpět, učilo se pohybovat, bydlet a hlavně žít na Měsíci.
Začalo se malou neútulnou přízemní budovou, která byla jen částečně soběstačná. Byla schopna si vyrobit energii, ale ještě nebylo možné vypěstovat dostatek rostlin k tomu, aby uživila svoji posádku. O náročnějším chovu zvířat, mimo specifické laboratorní účely, ani nemluvě. Posádka, v mediích se jim říkalo kadeti, se skládala jen z pár jednotlivců, kteří se po třech až šesti měsících vraceli na Zem a byli vystřídání jinými, předem pečlivě vycvičenými kandidáty. Vždy došlo k obměně jen části posádky pro zachování kontinuity. V rámci výzkumu dopadů měsíční aktivity na člověka se mohli vybraní kadeti na Měsíc i opakovaně vrátit a projít tak několik cyklů. Kadeti byli různých národností a k bezproblémové komunikaci v různých jazycích jim pomáhala zařízení vpíchnutá pod pokožku ruky, umožňující překlad cizí řeči do vlastního jazyka – každý tak mluvil svojí rodnou řečí, a přitom mu všichni rozuměli a on rozuměl jim. Stát se účastníkem mise na Měsíc v té době byla velká čest. Zájemci se nehlásili, ale byli vybíráni. Většinou organizátoři celého programu identifikovali kompetenci, kterou na Měsíci nebo v podpůrném týmu na Zemi potřebovali, a pak hledali v odborné a vědecké komunitě celého světa nejlepšího kandidáta. Pakliže byl vybraný vědec osloven s nabídkou účastnit se programu a případně se dokonce stát kadetem, nemohl odmítnout. Omluvou mohl být prakticky jen zdravotní stav. Příležitost účastnit se něčeho tak unikátního každého vědce okamžitě zaujala. Mnoho učenců na takové oslovení čekalo od dokončení studií vysoké školy. I když celý tým čítal na stovky vědců, cesta na Měsíc se splnila jen malému zlomku z nich.
V té době se po přistání posádka snažila co nejrychleji přesunout z rakety do stálé budovy, provádět během několika týdnů veškeré operace v jejím interiéru a na konci pobytu se zase přesunout do rakety a odletět. Během pohybu se kadeti na povrch Měsíce vůbec nemuseli pouštět, pokud to nebylo zcela nevyhnutelné. Pohyb vně budovy byl stále velmi nebezpečnou aktivitou, proto byla snaha takové případy minimalizovat. Pro vnější práce posádka využívala množství robotických přístrojů, které v oblasti kolem stálé budovy realizovali mnoho činností, od konstrukčních přes výzkum hornin a ledovců až po průzkum vzdálenějších oblastí.
Bylo to období prvních složitějších experimentů přinášejících opravdu zajímavé výsledky, jež na Zemi plnily titulky novin a byly výjimečným příkladem pozitivních zpráv.
Pokusy na Měsíci měly tehdy i nemálo odpůrců. Jejich hlasy vyslovovaly nedůvěru v úspěšnost celé myšlenky a vehementně poukazovaly na obrovské náklady spojené s programem. Ohledně finančních prostředků měli skeptici částečně pravdu. I když se na financování podílelo mnoho oblastí Země, investice na konstrukci raket a přemisťování výzkumných technologií a spotřebních materiálů ze Země na Měsíc byly i tak pro jednotlivé regiony veliké. Pro odpůrce bylo lehké vytvářet alternativní scénáře popisující, co by se dalo jiného za takové finanční prostředky uskutečnit na Zemi. Vedení vesmírného programu muselo trávit hodně úsilí na koordinaci všech zainteresovaných stran a vytváření pozitivní propagandy. Občas i tak docházelo k pozastavení financování některé ze stran, což pak celý program protahovalo. Přesto počet odpůrců postupně klesal, jak začaly přibývat úspěchy výzkumu na Měsíci a postupně docházelo ke snižování nákladů na konstrukci raket, transport nákladu a tamní provoz.
Hlasité předčítání
