Trvalé osídlení
A pak přišel poslední velký zlom. Nejednalo se však o technologický posun v konstrukci obydlí nebo výstavby města, ani o schopnosti produkovat potraviny, ale o trvalost osídlení. Se zvětšujícím se počtem lidí na Měsíci došlo k tomu, že se narodily první děti přímo na Měsíci. S tím přišlo zásadní rozhodnutí: stalo se volbou rodičů, zdali takové dítě pošlou po pěti letech na Zem nebo může zůstat na Měsíci bez časového omezení. Zároveň bylo umožněno komukoliv z rodiny zůstat s dítětem na Měsíci. Mnoho lidí začalo toto právo využívat a počet takzvaných trvalých pobytů na Měsíci vzrostl na desítky a později na stovky. S rozvojem dalších měst, sekcí, sektorů a nárůstem pracovníků stoupl v následujících letech počet lidí do řádu sta tisíců. Pak došlo k úplnému zrušení pětiletého pravidla, každý mohl zůstat na Měsíci, jak dlouho chtěl.
Mezi Zemí a Měsícem již existovala pravidelná denní kosmická linka a zájem o cestu byl jednoznačně více směrem ze Země na Měsíc než naopak.
Měsíc už v tu dobu nebyl zdaleka jen místem k práci a budování. Výstavba zahrnovala veřejné prostory v podobě knihoven, kaváren, restaurací a salonů, dětských i sportovních hřišť, stadionů, posiloven, středních škol, budov univerzity a dalších prostor, kde by se lidé mohli setkávat a plnohodnotně žít. V té době se také začínala prosazovat estetická stránka vzhledu budov, aby život na Měsíc nebyl jen praktický, ale opravdu líbivý a příjemný. V té souvislosti vznikalo ve veřejných prostorách i mnoho zelených ploch. Tak se označovala místa, která imitovala přírodu ze Země. Většinou se jednalo o travnaté plochy s palmami a různými keříky či pestrobarevnými květinami. Stejně jako na Zemi byly na Měsíci samozřejmostí robotické doručovací služby, které už dávno osvobodily lidi od nutnosti pravidelného nakupování potravin a jiných užitkových nutností.
Na Měsíci v tu dobu také vznikaly první kostely a pietní místa. Vyznání víry bylo obdobné jako v té době na Zemi. Žádné z povolených, mírumilovných, umírněných a jiným vírám tolerantních vyznání nechybělo. Očekávalo se, že na Měsíc zřejmě budou směřovat lidé více ateisticky a vědecky smýšlející, ale od počátku byla přítomnost víry očekávaná a byl dán plný průchod všem duchovním možnostem a potřebám. Podoby kostelů byly uzpůsobené měsíčním podmínkám, takže se většinou jednalo o veřejný prostor vyzdobený dle obyčejů a artefaktů daného náboženství.
Většina života na Měsíci probíhala v uzavřených prostorách. Nicméně lidé byli schopní pohybovat se efektivně i po povrchu Měsíce. Měli k tomu účelu speciální skafandry, na tělo přiléhavé obleky z kvalitních pevných materiálů, velmi tenké, takže se v nich mohl člověk komfortně pohybovat. Pro přesuny na další vzdálenosti na povrchu měli k dispozici speciálně zakrytované motocyklové čtyřkolky a terénní auta na vodíkový pohon. A samozřejmě stavební stroje. Jediným omezením v pohybu byly extrémní výkyvy teploty, takže si lidé pro své pobyty na povrchu museli pečlivě vybírat část dne, kdy byla teplota nejpříznivější. Občas nastala období i několika dnů, kdy na Měsíci byly takové vichřice, že se ani motorová vozidla po povrchu nedokázala přesouvat. Ale takové periody už bylo lehké s předstihem hodin identifikovat a adekvátně se na ně připravit. Pro takové účely se začaly budovat kryty ve větší vzdálenosti od hlavní stavební plochy, které mohly posloužit jako útočiště, když nějaká posádka prováděla výzkum daleko od základny a přišel nečas.
Desetitisíce lidí v tu dobu považovali Měsíc za svůj domov a neuvažovali o návratu na Zem.
Hlasité předčítání
