2: Jedním směrem
Potřebuje to každý
Na Zemi. Ríša vycházel z učebny a měl namířeno k šatnám a následně k přepravním tubusům, které ho dopraví až domů, do budovy a bytu, kde bydlí s rodiči. Měl za sebou úspěšný a také poslední den na univerzitě. Před hodinou skončilo závěrečné společné sezení. Velmi slavnostní. Rektor měl proslov o tom, co jim univerzita vzala a dala a přál jim do života samé úspěchy.
Všichni byli v jedné třídě, což se nestávalo často. Vlastně je správnější říci, že se to stávalo velmi zřídka, maximálně párkrát do roka. V té době už nebylo běžné, že by studenti chodili do učebny, většina výuky probíhala přes interaktivní video výuku. Proto měli studenti pohromadě vždy zvláštní pocit. Ríša to měl rád, cítil se mezi ostatními jako ryba ve vodě a neustále se s někým bavil. Často s ním rozhovor zaplétal někdo ze studentů. Kolikrát si říkal, čím to je, že se s lidmi baví, aniž by učinil první krok. Ať byl důvod jakýkoliv, byl za to rád. Měl potřebu něco řešit, něco dělat. Když ho někdo žádal o pomoc nebo radu, rád pomohl. Bral cizí problémy jako svoje a s plnou vervou je rád řešil. Často nabízel jiným studentům, že se u nich zastaví. Lidé byli v té době obecně opatrní někoho si pouštět do bytu, ale nezřídka se setkal s pozitivní odpovědí. V takovém případě rád přišel a nenápadně při návštěvě zkoumal, jak žijí jiní lidé.
Po cestě přemýšlel o slovech rektora. Byla to vlastně prázdná řeč, uvažoval posmutněle. Vznešená, ale obecná. Rektor pronášel moudrosti o tom, jak jsou s diplomem v pod paží opravdu dospělí a jak je po těžkém studiu čeká krásná budoucnost. Ano, souhlasil, že studium filozofie bylo obtížné. S úlevou si uvědomil, že už nebude muset sepisovat stohy pojednání na nespočetné variace obdobných témat. Psal rád, ale témata si chtěl vybírat sám. Dokonce poslal pár článků do různých akademických elektronických diskusí. Co neměl rád, byly reakce na jeho psaní. Nevadila mu kritika názorů, to považoval za hru, na kterou byl ze studia filozofie zvyklý, a vyžíval se v ní. Šermovat na klávesnici jazykem a rozumem bylo super. Bohužel, naprostá většina reakcí nejen na jeho články zapadala do kategorie ubohého a nekultivovaného poštěkávání lidí, kteří celý příspěvek snad ani nedočetli. Při čtení takových reakcí cítil beznaděj a zapřísahal se, že nic dalšího psát nebude. Říkal si, copak má tak málo lidí zájem o skutečnou diskusi? Nakonec mu to časem zase nedalo a přistihl se u psaní nového názoru do další polemiky.
Ale se světlou budoucností si nebyl vůbec jistý. Práce bylo málo. Nezaměstnanost byla v Evropě už mnoho let kolem čtyřiceti procent a lehce vzrůstala. Dále a dále postupující digitalizace, robotizace a umělá inteligence nahrazovala lidskou práci a zároveň dramaticky zvedala produktivitu tím, že umožňovala nepřerušený a téměř bezchybný provoz. Dostatek výrobků a množství nabízených služeb následně přineslo, že o nezaměstnané bylo výborně postaráno. Každý bez práce měl kde bydlet, nikdo nestrádal hlady a mohl uspokojit nejen základní potřeby. Navíc se mohli nezaměstnaní velmi dobře bavit tím, že trávili spousty času na sociálních sítích, hráli různé druhy počítačových her a pod falešnými identitami žili ve virtuálních světech. Všudypřítomná třídimenzionální vizualizační zařízení, pohybové senzory a čidla z této zábavy dělaly hluboce příjemný zážitek. K tomu všemu v neposlední řadě konzumovali alkohol, cigarety a jiné na Zemi povolené lehce omamné látky. Zaměstnaní a nezaměstnaní měli obsahem velmi podobnou spotřebu, lišili se jen množstvím času, který té či oné aktivitě věnovali. Ale komfortní život na základě vysoké spotřeby Ríšovi nestačil. Ten toužil něco tvořit, za něčím si jít. Chtěl ukázat, že něco umí. Uvažoval, jestli to potřebuje každý mladý člověk před tím, než uspěje, anebo ztratí všechny iluze a naděje.
Když dorazil domů, oba rodiče mu blahopřáli a matka začala dávat na stůl slavnostní oběd. Ríša by rád šel do restaurace, mezi lidi, ale věděl, že rodičům se to nelíbí a tráví čas raději doma. Hodně lidí si na takový domácí život zvyklo. Pobytem doma se vyhýbali venkovní špíně, kriminalitě, hluku a zdánlivému chaosu vznikajícího pohybem všude přítomných robotů a samo-navigačních vozidel. Když začali jíst, rodiče se ho vyptávali na jeho plány, ale nic z něho nedostali. Různými slovy opakoval, že chce dělat něco smysluplného, ale vlastně jim nedokázal říct nic konkrétního. Tak jim jen těžkopádně vysvětloval, že se musí ještě rozmyslet. Nakonec táta s mámou vyptávání nechali a při jídle si vychutnávali, že jsou zase po delší době společně. Byli pyšní, že Ríša studia dokončil a měli dobrý pocit z toho, že jim připadal na vysoké škole spokojený. Věřili, že opravdu dozrál a své uplatnění si v životě najde.
Hlasité předčítání
