V jednom malém městě, kde žila všechna zvířátka, se konala soutěž o nejkrásnější oči. Přípravy vrcholily a v novinách nepsali o ničem jiném. Velkou favoritkou na vítězství byla kočka Belinda, která měla oči jako dvě krásné studánky. Sázkové kanceláře na Belindu vypsaly nejnižší kurz a reportéři se předháněli v rozhovorech s touto nádherně zbarvenou kočičkou, která uváděla hlavní večerní zpravodajství. V den, kdy mělo proběhnout finále, přiletěl hlavní rozhodčí, orel Svatoslav a ubytoval se v nejdražším hotelovém stromě u náměstí. Naproti Svatoslava bydlela mezinárodní poradkyně pro problematiku očních víček veverka Jana. V poledne, když každý seděl na své větvi a obědval, zeptala se Jana Svatoslava, jestli už nějakou tu soutěž organizoval. Svatoslav přiznal, že nyní je to poprvé, kdy má tu čest být hlavním rozhodčím a že vlastně ani neví, jak celá soutěž proběhne.
„Já byla vloni na finále v sousední zemi,” rozpovídala se veverka Jana, „a tam jsem viděla zajímavou variantu průběhu soutěže. Všechna soutěžící zvířátka se posadila na stolečky, které byly upraveny tak, aby nebylo poznat, o jaké zvíře se jedná. Ze stolečku byly vidět pouze oči.” Svatoslavovi se toto řešení příliš nezamlouvalo, protože on potřeboval vidět zvíře, které hodnotí, jenže na vedlejších větvích i pod nimi obědvali ostatní porotci a ti tento rozhovor slyšeli a všichni nadšeně zatleskali.
„Ano, to je ten správný nápad, aby nemohl nikdo nadržovat a opravdu byly vybrány ty nejkrásnější oči.” Svatoslavovi nezbylo, než s návrhem souhlasit a zařídit vše potřebné k této tajné volbě. Ve smluvenou hodinu zasedlo do stolečků několik desítek finalistů a nikdo netušil, pod jakým číslem se skrývá jaké zvířátko. Porotci létali a hodnotili, ti kteří neměli křídla, dostali dalekohled a žebřík. Napětí vyvrcholilo asi po hodině, když Svatoslav zakloval na kostelní zvon a celou soutěž ukončil. Sovy pak sečetly všechny hlasy a na večerním galakoncertu, když doznělo poslední umělecké dílo složené z nejlepších sólistů zvířecího orchestru, rozlepil obálku s výsledky známý maxipes Fík.
„Na třetím místě se umístil…” Fík se zadíval do hlediště a překvapeným výrazem dodal:
„Skunk Fidel.” trapné ticho v sále pomalu roztleskávala skunkova rodina. Fanfára zazněla a Fidel si došel překvapen pro třetí cenu.
„Druhé místo obsadil soutěžící s číslem dvanáct…” Fík se opět zarazil a ukázal na kamery výsledek hlasování. Zároveň s televizními diváky se mohl přesvědčit a dodat jméno vítěze nahlas:
„Husa Matylda.” v sále se ozvalo hlasité pískání, nespokojené volání a bouřlivé protesty.
“Kdo to kdy slyšel, že by měla husa krásné oči?” dotazovali se rozhořčení diváci. Přes protesty diváků se Matylda dokolébala a z rukou ředitele zvířobanky dostala cenu v podobě poukazu na sto kilo žrádla zdarma.
„Na prvním místě se umístil soutěžící pod číslem devatenáct” pokračoval Fík, “a ani já sám nevím, kdo to je. Hlavní rozhodčí orel Svatoslav rozhodl, že tuto napjatou chvíli prodlouží tím, že nechal přivézt stolek s vítězem tak, aby všichni mohli posoudit krásu očí tohoto zvířátka. Prosím pomocníky, aby na podium dotlačili vozík s vítězem, který obdrží žrádlo na tři roky zdarma.” Tři prasátka dotlačila vozík s přikrytým stolečkem a usadila ho do otočného držadla. Zpod bílého ubrusu se na diváky pomocí zvětšovacích skel dívaly dvě nádherné oči, které vítězi mohl kdekdo závidět. Fotografové obletovali nádherné oči vítěze a diváci ani nedýchali. Zazněla fanfára a orel Svatoslav spolu, s maxipsem Fíkem sňali se stolku ubrus. V sále to zahučelo. Z vozíku vyskočilo ošklivé zvíře, a když zakřičelo do sálu své ÍÁ, dali se všichni do smíchu.
„První cenu za nejkrásnější oči získává osel Hubert!” zakřičel Fík a složil se smíchy k zemi.
V tu chvíli si všichni uvědomili, že kdyby soutěž proběhla jiným způsobem a porotci zvolili třeba právě kočku Belindu, byla by to soutěž krásy a ne očí a ty má osel Hubert skutečně nádherné. Zároveň s předáváním ceny doslova davy řvaly. Nebylo v tu chvíli nikoho, kdo by Hubertovi cenu nepřál. Snad jen kočka Belinda slzela a těšila se na příští soutěž královny krásy.