Proč? Pro dobrou náladu. Protože optimismus je základem úspěchu, nikoliv strach a nesprávné představy a domněnky. Především domněnky o sobě samém a o svém životě. Předem předpokládat neúspěch znamená: sám sobě podřezat větev, na které sedíte. Ale kde hledat východisko a jak považovat překážky za výzvu? Jak zjistit, co ve vás je, a jak mít stále na mysli, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí? Často jsme spoutáni nerozlučným kruhem stále dokola se opakujících událostí, sobě si podobných, často velmi nepříjemných. Tak se ale děje pouze do chvíle, dokud nezaujmeme ve svém Tady a Teď místo pozorovatele, který na vše kolem sebe hledí se stoickým klidem. Tento klid předpokládá žít svobodně a nikdy neztratit svou samostatnost. A svobodu a samostatnost dopřát lidem kolem sebe. Předpokládá život v souladu s přírodou a přírodními (vesmírnými) zákony, předpokládá vědění o „kosmickém zrcadle“ odkud se nám vše vyslané vrací zpět.
Pokud pozorovatel zachová stoický klid, zjistí, že pravda je často podivnější než fantazie. Uvědomí si, že svět je jako nekonečné, proměnlivé plátno, složené z obrázků tvořených miniaturními pixely, je jako projekční plátno, na které my všichni promítáme své myšlenky, představy, radosti i strachy. To, co vidíme v PROSTORU kolem sebe, je jen pohybující se obraz, který vychází z našeho nitra, holografický obraz, který zpětně vnímáme svým zrakem a především svou myslí a neustále jej dotváříme.
Chcete se dozvědět něco, co vás možná trochu vyděsí?
• Pokud se například trápíte tím, že vás někdo, třeba kolegyně v práci pomlouvá, stále na to myslíte a stále se ospravedlňujete, nežijete tím, kým ve skutečnosti jste. Žijete v myšlenkách a představách vaší kolegyně. Je váš hlas tichý a řeč nesouvislá, zatímco hlas hádavé kolegyně zní jako sonáta z přetopeného kotle? Potom je jasné, že zapomínáte na sebe a nevědomky žijete v (iluzorních) obrazech někoho jiného.
• Je vám partner nevěrný, případně od vás partner dokonce odešel? A vy se stále trápíte, myslíte v trápení na minulost i budoucnost? Přemýšlíte o tom, co váš partner dělá, s kým je, a o tom, že si přejete, aby se vrátil? Váš hlas je plačtivý a všem okolo sebe dáváte vědět o vašich pocitech oběti? V tom případě nežijete svůj život, nežijete ve svém světě a ve svém štěstí a své radosti. Žijete ve dvou paralelních realitách současně, ale více žijete v dimenzích života partnera, který se vám vzdaluje anebo už odešel. Zapomínáte na sebe a žijete v iluzorních obrazech „co by mohlo být kdyby!“ Tak vás emoce a mysl, pokud ji nemáte pod kontrolou a pokud je příliš hlučná, odvádí od přítomného okamžiku a od sebe sama. Jiné reality, kterých se v nesprávných domněnkách nevědomky takto vzdáváte, jsou ale STÁLE PŘÍTOMNÉ, pouze vaše vědomí je od nich – v záblescích času, vašeho času, který si znepříjemňujete – oddělené.
• Vylétly vám děti z hnízda a vy se tím trápíte? Neustále jim voláte, stále je kontrolujete, stále chcete vědět, co zrovna dělají? Nebo máte dokonce tendence organizovat jim život podle svého? Nebo jste dokonce hluční, váš hlas je hádavý a výhružný, pokud není vše – v životě vašich osamostatněných dětí – po vašem? Tak vězte, že žijete v jiné dimenzi, nikoliv v té vaší, žijete v jiné paralelní realitě. A váš osobní a jedinečný život vám uniká před očima, uniká vám vaše osobní štěstí, nové prožitky, které k vám přijdou pouze v okamžiku odpoutání se od přesvědčení, že vaše děti jsou váš život.
• Obáváte se stáří? Myslíte často na to, že nikdy nechcete zestárnout? Stále srovnáváte ubíhající čas se svým mládím a s mládím, které vidíte kolem sebe? Neustále vzdycháte a váš hlas zní, jako by celému světu žaloval, že život je nespravedlivý? V tom případě žijete myslí starce, anebo v (nemocné) mysli, která se stáří ve strachu obává. Žijete v unavené mysli, která si realitu stáří, podle myšlenek, které vysílá, takto předem připravuje a čas stárnutí urychluje.
• Nemůžete v klidu usnout, pokud jste neměli čas shlédnout poslední díl vašeho oblíbeného seriálu nebo novely? Vyprávíte ráno kolegyni, hlasem znuděným „celá nešťastná“, že nevíte, jak to včera v „Ordinaci v růžové zahradě“ dopadlo? Přemýšlíte o dějství v jednotlivých dílech, těšíte se na nové, představujete si, co se tam asi tak odehraje? A co váš život? Vaše prožitky, váš čas, váš přítomný okamžik, vaše TADY a TEĎ?
• Stále si jen na něco stěžujete? Každému na potkání vyprávíte, jak se máte špatně a co všechno vám ke spokojenosti schází? Tak ani v tomto případě nežijete ve svém vlastním světě, před svým světem a před svým životem (stále) někam nebo od někoho utíkáte. A své starosti sypete na hlavu druhým, možná v dobré víře, že ostatní vám pomohou se ve svém vlastním světě, (který se může stát světem plným štěstí – v souvislosti se změnou hlediska), ukotvit a najít sám sebe. Ale to se nikdy, skrze druhé, ani skrze nejlepšího přítele, nestane.
Podobných otázek si můžeme položit mnohem více, například: Snažíte se, urputně a vší silou, někoho, vám blízkého, přetvořit k obrazu svému? Snažíte se naléhavě někomu pomoci, (dáváte do svých aktivit spoustu své energie), například alkoholikovi, který evidentně nehodlá nic měnit na svém způsobu života? Snažíte se lidem pomáhat za každou cenu, (v přesvědčení, že máte schopnost spasit svět), přestože nejste o pomoc žádáni? Snažíte se být poslušným dítětem, přestože už vám je třicet čtyřicet let? Na další otázky, na které si také dokážete správně odpovědět, určitě přijdete sami, s přihlédnutím k tomu, že správná odpověď vám může změnit život k lepšímu.
O realitě můžeme mít pouze jedinou jistotu, a to, že existuje
Ale o tom, KDE a KDY existuje, jistotu nemáme, čas a existence paralelních realit, a možnost, že se nevědomky přesouváme z jedné reality do druhé, na základě svých ROZHODNUTÍ, je obestřena rouškou záhad a odvěkých „kosmických“ tajemství.
…Vytváříme realitu k obrazu svému tím, jak o sobě uvažujeme, a také tím, jak uvažujeme o tom, kým jsme ve vztahu k vnějšímu dění a ve vztahu k ostatním lidem, ve vztahu k věcem, k majetku a podobně. Potlačujeme v sobě to, jací jsme ve skutečnosti, a upřednostňujeme to, co si o sobě myslíme ve vztahu k okolí. Potom se realita stává takovou, jakou ji svým myšlením a uvažováním o sobě samém vytvoříme. Pokud máte nepříjemné duševní stavy, nebo nepříjemné představy spojené s psychickými potížemi, mohou tyto představy začít žít vlastním životem, a na dlouhou dobu vás mohou vláčet s sebou po cestě osobních nezdarů. Některé negativní představy (pokud „malujeme čerty na zeď“), především pokud jsou dlouhodobé a propojené se silnými emocemi, nakonec získají vlastní vědomí, zaberou v životě člověka část jeho tvořivého prostoru. Například psychickou bolest vytváříme na základě svého uvažování, a v řetězových reakcích naše duševní traumata řídí většinu vnějších událostí. Vytváříme tak své příběhy, které zaujatě vyprávíme ostatním, a tím se v žité realitě den za dnem utvrzujeme…
Autor: Rebeka Sprinncová
Webové stránky: Psychologie chaosu
Facebook: Psychologie chaosu – kvantové vědomí
Hlasité předčítání
