A tak jsme mluvili. Nejprve my, více nežli on. Brzy se však tato nevyváženost vyrovnala a náhle jako by se jeho nevýrazná tvář rozzářila, a to nejen když vyprávěl o svých dnech, ale o to více, když poslouchal naše slova. Prvotní napětí se posléze uvolnilo. Zadíval se nám zpříma do očí, jako by se k něčemu odhodlával, a po několika vteřinách se tlumeným hlasem rozpovídal. Prý nám chtěl ten zvláštní příběh vypravovat již dávno, protože je již dlouho přesvědčen, že by jej měli mnozí slyšet. Jejich životy se pak podle něj povznesou, zbaví zášti a marné rozmíšky, jichž jsou plné, ustanou. Náhle jako by k nám promlouval někdo jiný. Někdo, koho jsme neznali a jehož slovům nerozuměli, ač jsme se porozumět snažili. Hovořil o rodině, pak zas o světě, i o vesmíru a nakonec snad o vlastní duši a srdci. Věty byly jednoduché, ale jejich význam nám přesto unikal. Když ale spatřil v našich tvářích výraz zjevného zmatení, své vyprávění rychle ukončil a celá návštěva skončila se pak ve vřelém sousedském duchu. Ta podivná slova nás však od touhy po dobrých vztazích s naším milým, avšak poněkud prazvláštním hostitelem, nikterak neodradila. Každý sám a každý po svém si je ještě několikrát poté v paměti vybavil a marně se pokoušel odhalit jejich pravý smysl. Cosi zůstalo neodhaleno, přestože nám bylo víc než jiným dovoleno nahlédnout hlubinu osobnosti našeho nevšedního souseda. Že jej nejsme s to plně pochopit? Co na tom? Nesmíme se tím trápit, pokud toužíme setrvat v dobrém sousedství. Na cestu snášenlivosti je přeci možné vydat se ledakdy. Že možné? Je to nezbytné! Jinak jen stěží zabráníme, aby byly naše vřelé vztahy pro těch pár prazvláštních slov narušeny. S takovými úvahami opouštěli jsme jeho dům. Bloudily naší myslí a obracely nás k toleranci ještě ve chvíli, kdy jsme na zpáteční cestě přecházeli větrem se otřásající můstek.
Cosi tam na dně propasti lidské duše bude provždycky skryto možnostem našeho poznání, ať se snažíme, jak jen chceme, šeptalo jim cosi hluboko uvnitř. A tak jsme po čase zanechali marných snah o naprosté pochopení našeho milého souseda. Snad bychom se tím jen nenápadně připravili o jeho přízeň. Smířili jsme se s tím, jak je svět uspořádán, jak běží, co spatřit smíme a co je nám zapovězeno. A protože nebylo v našich silách rozlousknout ten tuhý oříšek, vzali jsme jeho skutečnost na vědomí asi tak nějak, jak se jen může mysl obyčejného člověka vypořádat s neuchopitelností nekonečna: je tu, s námi i bez nás, bez zájmu o naše bytí a pokud chceme na tomto světě žít, nezbývá, než s pokorou přijmout nepochopitelné. Stejně jako to musí udělat i on, pokud chce zůstat dobrým sousedem. A pak si konečně připustit, že nic není a nebude ideální. Že nejen kolem nás, ale i v každém z nás je místo, do něhož stěží nahlédneme, i kdyby nám jeho majitel sám dával klíč do ruky a třeba i prosekal obtížně schůdnou cestu až k samému jádru svého já. My však ale již netoužíme po ničem jiném, než být dobrými sousedy. Abychom toho dosáhli, jistě v sobě dokážeme najít dostatek sil potlačit těžko ukojitelnou lidskou zvídavost, jež nás v tomto případě záludně žene do osidel marného hledání. Neboť nikdy není zcela možné dívat se na svět očima toho druhého. Přijmeme-li tu skutečnost, život v sousedství tajemného cizince se pak pro každého z nás stane mnohem klidnějším. Bylo nám to vše zcela jasné, když jsme se za několik dní vydali znovu směrem k jeho usedlosti. A o to jsme byli klidnější. Rozechvění a nervozita minulé návštěvy byly ten tam. Nebylo jich zapotřebí. Nemohli jsme se jej dočkat, stejně jako on nás. Konečně jsme jej dokonale poznali. Konečně dokonale poznal on nás. Protože jen takové poznání je dokonalé.