Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věku, ať už si pod tím na základě vlastní zkušenosti představíte cokoliv. Ale kdepak. Šlo o prostou nespokojenost, kterou člověk zažívá a musí zažívat nepřetržitě po celý život, jinak by snad ani nebyl člověkem
Avšak nespokojenost, která nás jindy pohání vpřed, musí v případě hrdiny naší povídky zůstat neukojena. V opačném případě byla sto zničit naprosto vše. Včetně člověka samého.
Měl všechno, co si od života přál. A snad i mnohem víc. Ale to víte, vždy se něčeho nedostává. Buď zcela, nebo alespoň v uspokojivé míře. I ta je však záležitostí zcela individuální a tedy dosti rozdílnou byť i mezi dvěma blízkými přáteli. Záleží pak na pevnosti takového přátelství, zda jej odlišné postoje v tomto ohledu nerozloží. Nevěřili byste, ale mít někoho podobného mezi bližními, může vést až k frustraci, znechucení a značnému vyčerpání životních sil.
Setkání kdoví kolikáté
“Tak podívej se, mám dojem, že ty prostě nikdy nebudeš spokojený,” a vyčerpaně si nahnul z půllitru, který pak rázně vrátil zpět na tácek.
“Myslíš?” odpověděl tázavě muž sedící naproti přes stůl, kterého nazývejme Zoufalec. Tím však nechceme čtenáři vnucovat pražádný názor na tuto figuru. Prostě takový byl. “Neříkám, že ne,” pokračoval, “ale zkrátka to tak je. Tak mi pověz, co teď dělat?”
Společník, to je ten druhý u stolu, už věděl, že je třeba se uklidnit. Už si ani nebyl schopen vzpomenout, kolikrát vedli podobný rozhovor a oba tím byli unaveni. Jeden nutkavou potřebou stále se k tématu vracet a ze všech stran se jím probírat se jím a ten druhý vyčerpáním, neboť už se mu nedostávalo moudrých rad a co bylo důležitější, trpělivosti. Co by ale člověk neudělal pro kamaráda? Upřímnost. S tou by neměl šetřit, a to ani v bolavých záležitostech. A její okamžik přišel právě teď.
“Už jsme o tom přece mluvili tolikrát. Pořád dokola a dokola. Ale ty jsi nepoučitelný,” načež dopil a už mává na obsluhu.
“Já vím, ale prostě si nemohu pomoct. Tebe nic takového netrápí?” snažil se Zoufalec zatáhnout Společníka ještě o něco hlouběji do svých nesnází.
“Ani ne,” odpověděl vyhýbavě, hned ale stočil hovor na opačnou stranu stolu, “aspoň se v tom tak bezcílně nevrtám, jako ty. No jen si vzpomeň, jak jsi tady před lety bez ustání skuhral, že zůstaneš navěky sám a co že bys dal za to, kdybys měl rodinu, a tak pořád dokola. Vždyť to bylo k nesnesení!”
“To už je dávno. Tenkrát jsem ještě o životě nic nevěděl,” ohradil se Zoufalec proti těm slovům. Rádce se ale tak snadno odrazit nenechal.
“No a dnes máš vše, po čem jsi tehdy toužil. Tak už nech těch nesmyslů. Važ si toho, protože tě to vůbec nemuselo potkat. Na to nezapomínej!” pronesl Společník s vážnou tváří.
“Však jsem ale taky neseděl v koutě a něco pro úspěch udělal,” pokoušel se Zoufalec zmírnit osudový tón Společníkovy řeči.
“Jen si nenamlouvej, že to byla pouze tvá zásluha,” rozesmál se Společník, “za tvým úspěchem stojí také spousta náhody.” Alespoň pro dnešní večer by to téma už rád uzavřel. Něco však ještě musel dodat: “Jak jsem řekl: važ si toho a neohlížej se za jinými. Však víš, jak to myslím.” A káravě na Zoufalce pohlédl.
Ten provinile sklopil oči kamsi pod stůl. Vydržel tam však jen několik vteřin. Pak se pousmál a mrkl na Společníka. Když pochopil, že ten jeho nepoctivost neschvaluje, Zoufalcova tvář znovu zvážněla.
“Ano, já vím. Máš pravdu. Ale co si mám počít? Copak za to můžu? Vždy něco chybí. A možnost mít všechno neexistuje. Ať se rozhodneš, jak chceš, pokaždé o něco přijdeš. Prostě jsme se potkali, ale nemůžeme se mít. Nejde to, protože nechci ztratit nic z toho, co mám. Ale zároveň tolik toužím s ní být. Díky mé rodině jsem šťastný, ale nedokáže mi poskytnout to štěstí, co by ona mohla. Snad je lepší nic nemít.“ Na okamžik se odmlčel: „Ale neboj se, žádné nářky už neuslyšíš. Copak jsi zapomněl, že teď mám moc to vše od základu změnit? A pak už být konečně šťastný a spokojený.“
Štamgast u sousedního stolu, ač se pokoušel přeslechnout vše, co zaznělo, obrátil oči v sloup, pak poslední pivo do svých útrob a měl se k odchodu. A dobře udělal. Řeči o kouzelných zrcadlech přece nepatřila do společnosti dospělých lidi.
A zatím co platil, rozhlížel se Zoufalec nepřítomným pohledem kolem dokola a hlavou mu táhla všechna pro a proti. Že jich bylo! Opravdu měl, co rozmýšlet. Získat takovou moc a nezohlednit ji ve svých úvahách? Kdepak! Jak jen by mohl ten, kdo se cítí tolik zkoušen rozmary osudu takovou příležitost opomenout? S každým dalším krokem byl ve svém rozmýšlení blíže k osudovému rozhodnutí. Ano! Využije té moci! Leckdo by mu ji záviděl. A on by ji měl nechat ležet jen tak na ulici? Dlouho mu však jeho rozhodnost nevydržela. Za chvíli už zas nevěděl, jak se zachovat. Jeho pevné odhodlání vzalo za své. Rostlo a zase opadávalo. Jak už to tak někdy bývá. Stačilo přece, aby tím zrcadlem prošel a jeho život by se od základů změnil. Jak prosté to bylo. Přesto si stále nebyl jistý.
Nemohl s čistým svědomím říct, že by si nepřál udělat právě to. Dobře věděl, jak nepoctivými myšlenkami se zaobírá. Ale konečně by byl s ní. S tou, která se zdála objevit pozdě v jeho životě. Konečně by ji měl. Jen pro sebe. Bez toho druhého. A jak mu bylo prodejcem potvrzeno, ona by vůbec nic nepoznala. Stejně jako jeho rodina, jejíž někteří členové by pochopitelně přestali existovat. Jistě by nechtěla ztratit svou rodinu, kterou jí byl ten nesnesitelný hlupák. Ale ani Zoufalec netoužil ztratit vše, co měl a co získal. Po rodině kdysi velmi toužil a stále si jí vážil. Touha po čerstvě planoucí lásce, kterou dosud dokázal udržovat pod kontrolou, si jej však s vědomím nově nabyté mocí podmanila. Jak opojné bylo snít o ní. Jak nové, a zároveň důvěrně známé a již dlouho postrádané. Zvolna to však přestávalo stačit. Tolik chtěl, a když díky zrcadlu mohl, chtěl o to víc. Litoval své budoucí ztráty, ale zas ne tak silně, aby vzdoroval. Tak se stalo, že překonal všechny překážky, které ho dělily od cíle. Měl přece tu moc. A jen jednomu o ní pověděl.
“Víš, říkal jsem si, že to udělám. Že tu věc použiju,” a tázavě a zároveň prosebně pohlédl na svého pivního Společníka, jako by si říkal o jeho podporu, aniž by musel vyslovit, co se chystal udělat.
“Ne! To nemyslíš vážně?” vyrazil ze sebe překvapeně. V očích na druhé straně stolu však spatřil odhodlání, o kterém bylo zbytečné pochybovat. “Dělej tedy, jak myslíš a jak cítíš, ale uvaž, o co všechno přicházíš.”
“Však já vím,” odpověděl zdrceně Zoufalec, “ale jinak to zkrátka nejde. Je mi líto. Musím ji mít. Musím to znovu cítit. Tolik to chybí. A chybí to příliš dlouho.”
Společník se na okamžik odmlčel a pak už jen dodal: “Ale opovaž se mi tu pak skuhrat!”
Setkání kdoví kolikáté a měsíc navrch
“Takže už jsi konečně spokojený?” otázal se Společník Zoufalce, k němuž se však toto pojmenování podle šťastného výrazu ve tváři ani trochu nehodilo.
Ten mezitím v zadumání hledal ta správná slova. Nakonec ale seznal, že žádná vhodná stejně nemůže nalézt a tak prostě spustil: “Jak bych mohl nebýt? Vždyť mám konečně, po čem jsem toužil.” Pak se odmlčel a jeho pozornost znovu pohltila láska, kterou právě žil. Společník tušil, že dnes s ním bude náročný rozhovor.
“Ale že to trvalo. Snad už s tebou bude rozumnější řeč a ušetříš mě bezcílného láteření na tvůj osud,” snažil se Společník příteli šetrně připomenout jeho někdejší počínání. Ten ale neodpovídal a nebylo jasné, zda vůbec poznámku vnímal. Společník usoudil, že je jej vylovit z bažin jeho snů zpět na čerstvý vzduch.
“A to vážně nikdo nic nepoznal? Její manžel? Tvoje bývalá rodina? Nikdo?” zeptal se proto. Jakmile to však dořekl, prolétlo mu hlavou, jestli přece jen není trochu krutý.
Zoufalec reagoval překvapivě s ledovým klidem: “Vůbec ne. Ještě že tak. Jak jsem prošel skrz zrcadlo, vše bylo, jak mělo být. A čím déle svůj nový život mám, tím spíš jsem přesvědčen, že tomu tak mělo být už odjakživa,” dodal s jistotou, která se tomu, kdo jej dlouho znal, musela zdát ohromující.
Společník si musel objednat panáka něčeho silnějšího. Tak mocně s ním otřáslo, když slyšel přítele o těch tragických událostech mluvit s takovou chladnokrevností. Jeho znechucení se muselo projevit v razanci otázek, kterými svého přítele nehodlal šetřit.
“Kam se vlastně poděli? Co se s nimi stalo? To jen tak zmizeli? Všichni? I tvoje dcera? Jak že se jmenovala? Karla?” pronesl zvolna a pečlivě její jméno a probodával přitom Zoufalce příkrým pohledem.
Ten jej s ironickým úšklebkem vrátil a velmi soustředěně odpověděl: “Prostě tu už nejsou. Netuším, jestli prostě zmizeli, jako by nikdy nebyli, nebo žijí dál a jen si na někdejší život nepamatují a mají už nové životy. Kdoví? A říkám ti jasně: mě to netrápí! Vybral jsem si a jsem šťastný. Nebylo jiné volby,” a dopil sklenici piva, která před ním už nějakou chvíli stála. Zdál se teď velmi rozčilený, což se snažil marně skrýt. Uklidnění hledal ve vzpomínkách na svou novou lásku, k níž se teď v duchu upínal.
„Raději doufám, že neexistují,“ zamumlal pro sebe.
Neměl ani ponětí, jak zrcadlo fungovalo. Ale koho by to zajímalo? Hlavně, že fungovalo. Prošel skrz a bylo hotovo. Přesně jak to tenkrát ten neodbytný podomní prodavač tvrdil. Když zrcadlem procházel, ještě naposledy pomyslel na rodinu, o kterou právě přicházel. Ano, které se zbavoval a o kterou se sám vědomě připravoval. Pohřbil pak ty vzpomínky co nejhlouběji ve svém nitru. Už je přece nepotřeboval. A jistě nikdy potřebovat nebude. Další myšlenky už totiž budou patřit provždy jen a jen jí. A nejen myšlenky. Věděl, že nyní už ji bude moci obětovat zcela vše. Nemohl se dočkat.
Jak už je to dávno! Zažil vůbec kdy dříve něco podobného? Ať už tomu bylo jakkoli, už dlouho to chybělo. Tolik, že dokázal obětovat, po čem prve tak toužil. A nyní to tedy měl. Teď toho dosáhl. V objetí té, se kterou konečně mohl být, ale až dosud ji nesměl dobývat, jako by držel vše, co kdy scházelo. Alespoň tak se mu to tehdy zdálo. Někdo by to nazval pouhou počáteční zamilovaností. Ale kdeže. To by bylo jen povrchní zjednodušování věci. Jak mocná dokáže být síla, která dovede dva lidi tak pevně jeden v druhého proplést, jim vyrazilo dech. Chvíle, kdy existence je možná jen ve dvou a kdy nic jiného, než právě takový stav bytí, není přijatelný, pak naplnily jejich životy, které se staly jedním. Je třeba dodat, že ani ona netruchlila po svém prvním. Kdo však dnes ví, jestli i ona by k tomu svolila. Vypravěč tohoto příběhu si dovoluje zopakovat, že zcela jistě ne. Ať tak či onak, i jeho, stejně jako rodinu našeho zoufalého hrdiny, čarovné zrcadlo jednoduše vyřadilo ze hry a jejich odkaz zastřelo v srdci i paměti. Téměř jako by nikdy nebyli. Nikomu proto nescházeli. Nerušeně tak mohli prožívat svou lásku jako by před ní nebylo nic. Ano, trvalo to jen krátce. Jak jinak. Ale jim se ale zdála jako věčnost. A ta přece nikdy nekončí.
“Vidím, že dnes s tebou už žádná kloudná řeč nebude,” pronesl zklamaně Společník, jenž se toho večera snažil již poněkolikáté a vždy bezvýsledně zapříst rozhovor na jakékoliv neutrální téma. “Nejdřív si pořád jen zoufáš, teď zas mluvíš jen o ní a svém štěstí. Kdo to má vydržet?”
“Ale jak bych mohl mluvit o něčem jiném? To zkrátka nejde. Mám jí plnou hlavu,” pokoušel se Zoufalec o obhajobu. Bylo mu to ale málo platné.
“Víš co? Až budeš mít v hlavě místo i na jiné věci, tak se znovu sejdeme. Měj se dobře! A užívej si svého štěstí a spokojenosti,” pronesl vážně, když vstával od stolu a mířil k baru zaplatit. Pak už si jen pod vousy zabručel: “Dokud je obě máš.”
Setkání kdoví kolikáté po velmi, velmi dlouhé době
“Řeknu ti, byla to celá věčnost. Už si ani nevzpomenu, kdy jsme se naposledy viděli?” pronesl Společník melodramaticky, zatímco marně potlačoval nadšení, jež v něm to shledání vyvolalo.
“Taky jsi mi chyběl, kamaráde,” odpověděl Zoufalec a pevně stiskl ruku podanou na pozdrav. Jeho oči zářily a leskly se, jako by slzel. Společník chtěl odpovědět se stejnou srdečností, Zoufalec jej však nepustil ke slovu. Měl toho tolik na srdci.
“Už bylo načase potkat se. To víš, po tak dlouhé době mám, co vypravovat. No ano, týká se to mé lásky. Pamatuješ, jak jsi řeči o ní už nemohl vystát? Už dlouho spolu bydlíme a budeme se brát. Doufám, že přijdeš. Je to skvělé. Je to vážně skvělé,” a rychle si poručil rovnou dvě piva. Přes tvář mu přeletěl skleslý stín.
“Tak to rád slyším, že jsi pořád spokojený. Přál jsem ti, aby tahle spokojenost už vydržela,” a přiťukli si. Zoufalec do sebe obrátil půllitr a už sahal po druhém. Na Společníkovy věty nijak nereagoval a ten si toho všiml.
“Ale to víš, že ano. Vydržela,” pousmál se Zoufalec a promnul si pod brýlemi unavené oči. Společník mu dal pár vteřin, kdyby snad chtěl pokračovat. Nespletl se. “Jen je to už prostě jiné. Ne horší. To v žádném případě. Prostě jen jiné,” a odmlčel se, jako by na něco vzpomínal.
„To, co mě tehdy čekalo na druhé straně zrcadla, už zkrátka není. A já se toho dotěrného pocitu nemohu zbavit. Od jisté chvíle s každým dnem postrádám ty první chvíle čerstvě rozkvetlé lásky silněji a silněji,“ dodal ještě a snad se před Společníkem za ta slova styděl. Přátelům ale můžeme říct všechno. Nebo ne? A když všechno, tak rovnou pokračoval. Společník se prozatím zmohl jen na udivený výraz s ústy otevřenými dokořán.
“Já už ničemu nerozumím. Snad mi bylo lépe dřív, než jsem tím mizerným krámem prošel. Sice jsem tehdy neměl vše, ale alespoň od všeho něco,” řekl, načež se zarazil, jako by mu jen pozvolna docházel smysl slov, která právě bez rozmyslu vyřkl.
Společník rozpoznal příležitost a už už se chystal přerušit Zoufalcův monolog. Uvědomil si ale, že právě zaslechl věty, kterým sám chtěl dát zaznít. A to už dávno. Před mnoha a mnoha Zoufalcovými nářky, jichž byl jako oddaný přítel trpělivým svědkem a posluchačem. Snad by tu myšlenku vyjádřil jinak, než to bezděčně učinil Zoufalec, pod jeho verzi se však mohl s čistým svědomím podepsat. A tak si uvědomil, že jeho dalších slov už není zapotřebí. Jen poslal přes stůl lehký přátelský úsměv a souhlasně pokýval hlavou.
Stačilo pár obyčejných kroků a ocitl se v jiném světě. Rázem získal vše, po čem toužil. Čas přesto bez slitování běžel dál. Snad pod vlivem jeho štěstí i o něco rychleji. A protože pohyb s sebou přináší vývoj a změnu, i jejich láska a vše, co bylo mezi nimi, s nimi a v nich, se nenápadně proměnilo. Láska neopadla, jenom změnila tvář. Zakládali rodinu a nic najednou nebylo pro oba na světě důležitější, než právě ona. Lehounce, skoro neznatelně, se však do Zoufalcovy duše vkradla stará dobrá nespokojenost. To postrádané kouzlo namlouvání a dobývání bylo pryč. Všechny ty rozpačité, nejisté úsměvy plné nevyřčených sympatií a pohledy, jež je dokázaly pevně svázat, byť by je dělil třeba stohlavý zástup, to vše překryla nová podoba jejich lásky. Pochopitelně. Nic z toho přece už nebylo zapotřebí.
Láska se přioděla do všednějších, méně výrazných barev. Nic však neztratila na své ryzosti a síle. Pořád to byla láska. A přestože byl proto stále šťastný, něco už mu zase začalo chybět. Trvalo to, až konečně pochopil, že znovu přišel o to, co mu prve nejvíc scházelo. Tehdy, když na ně už předlouhé měsíce ani nepomyslel, si vzpomněl. Na hladinu jeho mysli mu jako kouzlem vyplul obraz milované ženy a dcerky, na které se zvolna rozpomínal. Ano, to byla jeho rodina. To je ztratil. Stejně jako radost, kterou ho naplňovali. To vše vyměnil. Za něco, co proteklo mezi prsty, protože jinak to zkrátka nemohlo skončit. Vždy tomu tak bylo. Vše se náhle vyjasnilo. Musí zpět. Je třeba se vrátit. Zrcadlo se zdálo být jeho poslední nadějí. Snad ta zatracená věc bude fungovat.
“Asi je to přesně to, co musím udělat!” vyhrkl náhle.
“Co máš na mysli?” odvětil Společník s předstíranou nedůvtipností. Nešlo mu samozřejmě o nic jiného, než Zoufalce přinutit, aby se ke své chybě nahlas přihlásil. Doufal, že drobné ponížení přispěje ke kamarádově poučení. A tak se k němu přes stůl ještě víc naklonil a zvědavě pozvedl obočí. Byl jedno ucho.
“Jen jsem si vzpomněl, že ten podomní prodejce tvrdil, že pokud nebudu s výsledkem spokojen, funguje zrcadlo i zpětně. Prostě projdeš obráceným směrem a vše bude jak dřív. Tak, jak to má být,” a provinile se pousmál. Společník byl vcelku spokojen. Zoufalec si oddechl. Přesto však cítil, že je třeba dodat ještě jednu drobnost, aby jeho čest zůstala bez poskvrnky: “Nemysli si ale, že jsem s využitím té možnosti předem počítal. Prostě se mi to teď vybavilo. Nic víc, nic míň,” a po očku sledoval Společníkův obličej.
Ten už chtěl mít od této tragikomedie alespoň pro dnešek pokoj: “No dobrá, dělej, jak myslíš. Ale slib mi, že už konečně přestaneš od života očekávat něco tak marnivého jako je spokojenost. Vždyť jsem ti to tolikrát říkal.”
“Ale kdepak, vždyť už jsem z toho všeho sám unaven. A uvidím zase svou rodinu! A navíc budu znovu naráz prožívat všechny druhy lásky. No dobrá, skoro všechny. Už se nemohu dočkat. Jak jsem řekl: nebudu mít vše, ale aspoň od všeho něco,” pronesl Zoufalec důležitě, načež se odmlčel, aby dramaticky podtrhl význam svého poznání. Pak už ale pokračoval vcelku banálně: “Ať už je to, jak chce, pokud bude zrcadlo fungoval obousměrně, ty peníze za něj se opravdu vyplatily. Třeba ho někdy sám využiješ?” a spiklenecky mrkl na Společníka.
Té věci už nechtěl Společník věnovat ani minutu. Tu poslední Zoufalcovu poznámku však prostě nemohl nechat bez odezvy, a tak reagoval s takovou upřímností, až málem zapomněl, že odpovídá skutečnému příteli: “Ale uvědomuješ si, že to, co hodláš znovu s radostí vpustit do tvého života, není nic jiného, než nevěra?”
Hlasité předčítání
