Epilog
Pustina. Dokonalá. Seděl v jejím středu. Zcela jej obklopovala. Až se zdálo, že bude pohlcen. Tak pro ni se plahočil takovou dálku? Kvůli ní tak tvrdě celé roky pracoval? Úspěch splacený oběťmi. Uvědomoval si to. Byl realista. Tak významné, ba i historické skutky vyžadují zdolat řadu překážek. Litoval jich, snad o to víc, že je všechny znal. Nešlo pro ně víc udělat a i oni přijali riziko, tak jako on. Smrt mohla přijít pro každého z nich. Kdykoliv. A tak dlel uprostřed žlutavé prašné pouště, jen několik desítek metrů od místa, kde poprvé vkročil do tohoto světa. Měl jen pár vteřin pro sebe. Každý z posádky je měl. A jak navzájem věděli, každý jich užije po svém. A tak si vyhlédl velký kámen nedaleko základny a zlehka a opatrně se o něj opřel. Jak je to dávno, co přemítal o tomhle okamžiku? Věděl, že nyní nebude na přemítání čas, a tak se pokoušel zapamatovat si alespoň něco z té chvilky, kterou mohl strávit jen sám, osamotě, v sobě a pro sebe. A jak se tak snažil uvolnit své smysly ze sevření mnohaleté koncentrace na jediný vytýčený úkol, cosi jako by mu na rameno poklepalo, aby svedlo jeho vědomí k napůl zapomenutému obrazu vyplouvajícímu z prohlubující se propasti času. Konečně jej spatří celistvý. Již získal dostatečný odstup. Zde vprostřed cesty. A najednou byl pryč. Daleko odsud. Doma. Ale přesto zde a zároveň na cestě vpřed ke zdánlivě mlhavému zítřku. Jak je to dávno.
Nezapomenutelný den. Zahrada plná rozkvetlých stromů. Kráčí vedle ní. Za ruku drží svou lásku. Ona oblečená v prastarých, avšak s úzkostlivou péči udržovaných svatebních šatech. Dům jeho rodičů stále stojící nedaleko se tolik proměnil. Pradědeček, který mu byl po celý život starostlivým správcem, by jej již jistě nepoznal. Přesto i on sám byl jeho součástí. A když pak řekli ano, odebrali se ke slavnostní hostině, kde společně se všemi svatebčany dali zaznít písni, která se v jejich rodině v takových chvílích odnepaměti zpívá.
Mlhavá vize se náhle rozplynula. Jen vzdálená melodie k němu stále promlouvala. Byl zpět. A nyní již jasně věděl, že ať se ocitne kdekoliv, každý z úzkostlivě střežených odkazů minulosti tam půjde s ním. Já však vím, kde jsem. Kde je mé místo. I díky nim přesně vnímám, odkud pocházím a kam se chystám. A to všechno je tu teď přítomno. Stále se mnou. Prostřednictvím mé existence. Tak daleko. I kdyby všechna rodinná dědictví přišla o svá fyzická těla, o látku, z níž jsou ušita, či zdivo, jež tvoří stěny domova, přesto žádné z nich nezanikne. Každičká drobnost, kterou obsahují, je mi průvodcem. Kdekoliv. Kamkoliv dojdu. Třeba až sem, na samý práh nového světa v čase, kteří ti, jejichž dílo s sebou nesu, ani dohlédnout nemohli. A já vím, jakého cíle je třeba na konci mé cesty dosáhnout. A co především musím zachovat a předat. Budou mne následovat. Odkazy mé minulosti. Otisky dávno uvadlých životů. Jsou tím, čím se i já jednou stanu. Až splním svůj úkol, přidám se k nim. A pak budu jen doufat, že na nás nebude zapomenuto. Stanu se tónem nekonečné písně znějící časem ke vzdálenému zítřku. Jedním ze švů vcelku držících ostří zubu času jen stěží odolávající šaty. Dalším kamenem, jenž vyspraví zvolna se rozpadající hradbu obepínající rodinný dům. Tam všude je mé místo. Ty všechny úkoly jsou mé. A já je hodlám plnit celým srdcem. Do posledního vydechnutí. Pro mě. A pro ně pro všechny.
Hlasité předčítání
