„Ty jsi mě k sobě přivolala,“ promluvil hlubokým, temným hlasem, který mi rezonoval až v kostech.
Srdce mi bušilo, ale zvláštní klid mi nedovolil utéct. Ano, přála jsem si přítele, i kdyby měl být strašlivý, i kdyby měl být… jako on,Obr!
Přibližoval se pomalu ke mě,jeho pohyb byl zpomalený, těžký a přesto ladný. Udělal krok blíž, až jsem cítila jeho přítomnost, jako by zaplnil celý prostor kolem mě.
„Dej mi jméno,“ řekl. „Jsem jen stín beze jména. Ale ty mě můžeš pojmenovat.“
Dlouho jsem se na něj dívala, na jeho kamennou tvář a vlasy, které působily, jako by byly nabité samotnou bouří. Nebyl to někdo, komu by se hodilo obyčejné jméno. Přemýšlela jsem, až jsem si vzpomněla:
„ Ty jsi přeci Ínemak Dárkking,“ vyslovila jsem pomalu jeho jméno.
Zvláštní záblesk proběhl jeho očima. „Ano,to je moje jméno, které jsi mi dala,chtěl jsem jen vědět,jestli si vzpomeneš“ řekl a jeho hlas zněl téměř spokojeně. „Ale jen ty mě tak můžeš oslovovat.“
Napřáhl ruku a já, aniž bych věděla proč, svou ruku vložila do jeho. Jeho dotek byl chladný, ale zároveň plný síly. A v tu chvíli, pod rouškou noci, se mezi námi vytvořilo něco, co nedokážu popsat. Spojení ve stínu.Probrala jsem se, ležela jsem pořád na palandě v podkroví toho domu.
Najednou jsem cítila, jak mě něco zvedá z palandy. Pomalu mě to sneslo doprostřed podkroví. Šepot utichl, ale otázky zůstaly. Co znamenala ta slova? A proč jsem měla pocit, že bych měla odejít?Mé oči zabloudily ke staré skříni. Její dveře se samy otevřely,ve skříni byl jen zamčený kufr. Zkusila jsem ho otevřít, ale nešlo to. Klíč nikde. Zklamaná jsem chtěla kufr vrátit zpátky, když jsem si všimla něčeho zvláštního. Dno skříně se dalo otevřít.
Zvedla jsem poklop a přede mnou se objevilo staré, zaprášené točité schodiště. Vzala jsem svícen a začala pomalu sestupovat dolů. Pavučiny, prach a temnota. Každý krok mě vedl hlouběji,snad až úplně do podzemí, schody končili ve vodě!Nakonec jsem se ocitla uprotřed jeskyně plné vody. Podzemní řeka.Byl tu vor, chytře ukrytý pod schody. Rozvázala jsem ho a nechala proud, aby mě zanesl dál. Řeka se rozdvojovala. Vlevo nebo vpravo? Neuměla se hned rozhodnout na kterou stranu se vydat, vpravo nebo vlevo?
Pak mě něco postrčilo. Proud mě nesl doprava, až jsem vplula do Temnoviště, k Černému jezeru. Poznávala jsem to místo. Po dlouhé době jsem byla zpátky tam, odkud mě Ínemak svrhl do černé propasti.
Měla bych se vrátit k obrovi?
Hlasité předčítání
