Odkrvené ruce
Probudil jsem se deset minut před budíkem. Otevřel jsem oči a podíval se z okna. Venku mrholilo a já je radši zase zavřel.
Na rameni mě zasvrbělo. Chtěl jsem se podrbat, ale nemohl jsem pohnout rukou. Zkusil jsem druhou paži. Obě ruce byly nepohyblivé jako ulomené větve stromu. Jistě se vám to již někdy po těžkém tvrdém spánku přihodilo. Ležíte a čekáte, kdy se krev rozproudí a dovolí vám pohybovat prsty, aby se pomalým cvičením životodárná tekutina dostala všude tam, kam má. Někdy toto znehybnění trvá i několik minut. Čekal jsem minutu, dvě, čekal jsem deset minut. Tentokrát se však krev odmítla vlít do míst, kde byly jen mé chladné, ztuhlé končetiny. Budík zazvonil. Nemohl jsem ho vypnout a trpně jsem vyslechl snad poprvé jeho protivnou melodii až do konce.
Dnes do práce nemusím. Mám volno. Budík jsem zapomněl večer vypnout a tak po pěti minutách zaburácel znovu. Úleva stále nepřicházela. Vztekle jsem se na posteli posadil a kleje při tom, jsem se snažil obout si pantofle. Tak takhle to vypadá, když přijdete o ruce. Příliš mě ta myšlenka nepobavila. Doufám, že to brzy přejde.
Včera jsem měl náročný den. V práci jsem zůstal déle a domů jsem dorazil po večerních zprávách. Najedl jsem se, umyl a než se mě žena stačila na cokoli zeptat, usnul jsem. Spal jsem celou noc bez jediného pohybu. Ruce to sice odkrvilo, ale zato jsem spal dlouho a dobře. Vždy hledám i přes problémy pozitiva.
Seděl jsem na okraji neustlaného lůžka a kývavými pohyby jsem se snažil dát rukám jakýs takýs pohyb. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Brůnu u studně ze slavného seriálu o majorovi Zemanovi. Rozkývané ruce při kontaktu s nohou studily, jako by byly cizí a já vyslechl další nenáviděnou melodii budíku. Klekl jsem si na kolena a nosem se snažil učinit přítrž tomuto bezcitnému ničení mých nervů na skleněném povrchu nočního stolku.
Při posledním vzteklém pokusu o jeho umlčení, se s křikem sesunul na podlahu. Nos mě bolel, ale budík zase vítězně dohrál svou melodii. Neohrabaně jsem vstal, podporujíce se hlavou a rameny o postel. Musím na toaletu. No, snad to zvládnu. Přede dveřmi této místnůstky mě však zastavila klika.
Na mé rameno nedbala a hlavou to nešlo. Až na třetí pokus cvakla. Tou záchrannou částí byla má brada. Ještě dnes tu bolest cítím. Á sakra. Jako vzorný manžel, dávám po použití dolů, nejen prkénko, ale i víko. Myšlenku že bych ho měl zvednout hlavou, jsem okamžitě zavrhl. Opřel jsem se o zeď a na jedné noze jsem provedl nápravu. Ale co s pyžamem? Pomalu jsem přišlapával jednou nohou okraj nohavice a pak druhou, až se mi konečně podařilo dostat zmíněnou část alespoň nad kolena. Blaženě jsem se posadil a během dalšího nepříjemného hulákání budíku jsem vykonal potřebu. Ruce stále odmítaly přijmout teplou krev a trochu mě vyděsilo, že začaly i malinko brnět. Pane Bože, snad mi to nezůstane natrvalo?
Celý život jsem zvyklý hledat ve všem lepší stránku. A tak i v této těžké situaci mě napadlo, že když člověk přijde o ruce, je dobré, že si je nemusí mýt. Bohužel mě to nenadchlo. Mám štěstí, že jsem musel jen na malou. Opravdu nevím, jak bych se utřel. Asi bych musel hodit na zem ručník a vozit se po něm, jako to dělají psi. Potom bych ho nakopl do vany, pustil na něj vodu a šlapal po něm, až bych jej vypral. Když jsem došel v myšlenkách k ždímání, bezradně jsem pokrčil rameny a přestal se tímto v představě hrůzným činem zaobírat. Musel bych si ještě umýt nohy od, no však víte. Sakra, jak to ti bezrucí dělají?
Když jsem z mísy vstal, zjistil jsem, že mám kalhoty již tak nízko, že bych při chůzi upadl. Pokračováním v pohybech, při kterých si šlapete střídavě na nohy se mi podařilo pyžamo setřást. Znovu jsem se opřel o zeď a snažil se o spláchnutí. Po třetím pokusu se páčka uvolila provést zmíněnou operaci, avšak jen za podmínky, že se sama ulomena odporoučela na podlahu. V kterékoliv jiné situaci bych zaklel a snažil se páčku opravit a pyžamo uklidit do použitého prádla. Teď jsem však jen znovu bezmocně pokrčil rameny a odebral se do kuchyně.
Sedl jsem si jen v kabátku od pyžama na židli a zjistil jsem, že takto použitá židle studí. Než chytit vlka, radši půjdu opět do ložnice. Co dál? Ruce brněly a studily a budík vzorně plnil další akci.
K lékaři nemohu. Nedokážu se obléknout. Musím mu zavolat. V kuchyni na lince zůstala od večeře pouze neumytá měchačka od bramborové kaše. Vzal jsem dřevěnou rukojeť do zubů a šel vydolovat mobil ze škvíry.
Jestliže vám telefon upadne mezi postel a noční stolek, jeho zvednutí, je otázka dvou, tří vteřin. Většinou nad tím ani nepřemýšlíte. Mě to trvalo patnáct minut. Telefon byl celý polepený bramborovou kaší, vlasy a chlupy, ale byl po ruce. Není to v této situaci nevhodné přirovnání?
Na rozdíl od telefonu, má ústa byla bolavá, znechucená a tak jsem se jako slepice otíral o povlak peřiny, až byl můj zobák stejně čistý, jako jejich. Takto zbavený nečistot jsem se začal věnovat telefonu. Věděl jsem, že na něj propisovačka neplatí. Jeho displej na ni nereagoval. Zkoušel jsem to nohou, ale kdepak. Nemám takové schopnosti. Napadlo mě, že by mohl reagovat na tyčinky s vatou do uší. Došel jsem do koupelny a dalších pět minut nabíral z plastového pytlíku do úst tyčku. Za tu chvíli se tyčinky válely po celé ploše koupelny.
Když jsem konečně uspěl, zjistil jsem, že tyčkou vleže na zemi mobil neodemknu. Na to musí být dva a pokud možno oblečení. Když totiž zmáčknete příslušné tlačítko, objeví se nápis – Stiskni *. Krucinál, jak to mám udělat? Dvě ruce jsou dvě ruce.
Vztekle jsem nakopl mobil a ten spadl na stojan s květinami a doslova jako dětská hračka poskakoval z jedné květiny na druhou, dokud neskončil na zemi. Tímto květinovým ping pongem, se jako z udělání odemkl a ještě se stačil vytočit na první adresu v seznamu. Na prvním místě je má tchýně Anežka. Došlo mi to, až když jsem zaslechl slabé: „Co potřebuješ Bedřichu?“ Zakřičel jsem, že nic, jen mi mobil upadl a zašlápl jsem ho vztekle v místech, kde by se měl ukončit hovor. Podařilo se. Poslední slova tchýně zněla: Zase jsi pil.
Po chvíli jsem dostal nápad. Nohama jsem sevřel mobil a vyhodil ho na postel. Potom jsem si klekl a vzal ten ušmudlaný telefon plný kaše, prachu a chlupů do zubů. Opět jsem s námahou vstal a došel k šicímu stroji.
Plán jsem měl promyšlený. Položím iphone pod jehlu, hlavou pootočím kolem, aby se jehla opřela o mobil v místě, kde bych ho zmáčkl k odemknutí a pak vezmu do úst tyčinku a zmáčknu displej na druhém místě potřebném k aktivaci. Potom už bude hračka s tyčinkou vyťukat potřebné údaje k telefonnímu hovoru. Plán je jedna věc a praxe druhá.
Po vyplivnutí prachu, chlupů a bramborové kaše, jsem jazykem zhruba minutu nastavoval přesné místo odemykacího procesu. Nedovedete si představit, jak je jazyk mimo ústa neohrabaný. Kdybych měl použít více detailů, řekl bych, že jsem minutu olizoval nechutnou upatlanou plochu šicího stroje, snaživ se pohnout s mobilem. Po usouzení, že je to přesně to, co potřebuji, jsem se snažil čelem otočit s kolem, ovládajícím jehlu. Zjištění, že když mám hlavu nad kolem, tak na jehlu nevidím, mě rozladilo. Sedl jsem si na židli a levou nohou se zapřel o desku stolu, abych měl stabilitu. Pravou nohou jsem se pak snažil pootočit kolem šicího stroje, abych dosáhl tlaku jehly na displej v potřebném místě k odemknutí. Když se na displeji objevilo tradiční: Stiskni *, vyskočil jsem ze židle a lapal po tyčince s vatou, abych jí použil k odemknutí přístroje. Než se mi podařilo tyčinku dostat do úst, zhasl telefon a já mohl začít znova. Tentokrát jsem celou proceduru absolvoval s tyčinkou mezi zubama. Výsledek však nebyl o nic lepší, protože před zmáčknutím správného místa tyčinkou jsem se skoro zadusil, neboť mi tyčinka vlezla trochu hlouběji, než požadovaly mé útroby a já ji skoro polkl. Naštěstí jsem ji vykuckal celou.
Byl jsem unaven, ruce mě brněly, v ústech mi bylo na zvracení a celý nahý spodek mě studil. Třetí pokus by se skoro podařil, nebýt toho, že jsem zavadil dírkou pro knoflík u pyžamového kabátku o vypínač a motor stroje spolehlivě vykonal svůj šicí úkol. Jehla se zabodla do mobilu s takovou silou, že mi bylo jasné, že už ho nikdy nikdo nezprovozní.
Ruce stále studily a brněly a já začal propadat panice. Vběhl jsem do obývacího pokoje a snažil se výskoky otevřít okno svými dolními končetinami, abych zavolal ono trapné, ale nutné „pomóc“. Klika okna však odmítla otočit své rukojeti tím správným směrem, i když jsem do ní kopal, bušil hlavou, ramenem i jinými částmi svého zuboženého těla. Jediné, čeho jsem dosáhl, byla převržená váza, spadlý obraz po babičce a rozbitá lampa. Když jsem padl na zem, vysílen snahou, prochladlý, nešťastný a vzteklý, začal jsem dokonce kliku prosit. Nedbala.
Usoudil jsem, že mi nezbude, než se obléci a dojít k lékaři. Snahu o navléknutí kalhot, jsem vzdal za deset minut. Snahu o obléknutí svetru, jsem vzdal za pět minut. A nakonec jsem si stoupl na botník a snažil se vnutit se do kabátu. Když jsem byl skoro pláštěm přikryt, nadskočil jsem, abych jej vyprostil z háčku věšáku a narazil jsem do horní police hlavou. Probral jsem se na zemi. Kabát ležel vedle, stejně jako stěna s rozbitým zrcadlem a poličkami. Na mé hlavě zůstal pouze kulich. Nešťastný a s nervy nadranc, jsem skoro v pomatení vstoupil do koupelny, kde se na ramínku sušil můj župan. Vstoupil jsem pod něj a on se elegantně sesunul na má ramena. Sláva. Takto oděn bych už mohl mezi lidi. Sice mě ramínko na zádech tlačilo, ale byl to alespoň nejnutnější oděv.
Svazek klíčů v ústech chutná odporně. Nasadil jsem si boty na půl žerdi a nohou otevřel dveře. Vyšel jsem na chodbu a snažil se o zavření. Když se mi ani na šestý pokus nepodařilo dveře dovřít, kopl jsem do nich vztekle a ejhle. Nárazem se odrazily od šatníku a konečně se zabouchly.
Představte si, že potkáte souseda, který jde po chodbě v nezapnutém županu s botami napůl obutými a v ústech drží svazek klíčů. Na hlavě má kulicha a při každém kroku mu pod županem prokukuje jeho chlouba. Sousedů a sousedek jsem potkal několik. Bohužel mezi nimi byly i ty krásné mladé studentky, které si svůj věneček hlídaly, aniž bych o něj usiloval. S ječením a někdy se smíchem mě obcházely obloukem. Nikdy nezapomenu na jejich výraz v obličeji. Ani se nedivím, že než jsem došel do přízemí, ke hlavnímu vchodu, oznámil mi zvuk, že přijíždí policejní vůz. Z něho vyskočili Laurel a Hardy a hnali se ke mně.
„Opřete se rukama o zeď!“ zahulákal na mě Hardy, i když bylo evidentní, že neprotestuji, nehádám se a nekladu odpor.
„Nemohu zvednout ruce. Jsem ochrnuté,“ snažil jsem se mírně odporovat. Nejhorší je, když se někdo snaží dělat svou práci poctivě a neposlouchá ostatní.
Laurel bral mé odmítnutí, jako neuposlechnutí a svázal mi želízky ruce za zády. Necítil jsem takřka nic. Jen to, že mi luplo v rameni.
„Odvezeme vás na stanici. Proč se tady promenádujete s ptákem venku?“ zajímalo Hardyho.
„Přeležel jsem si ruce, zničil věšák, rozbil zrcadlo, vázu, obraz po babičce, páčku záchodu a prošil si telefon,“ zněla má odpověď.
„Ty, Franto, nebude lepší, když ho vezmeme rovnou na psychiatrii?“ navrhl kolegovi Laurel.
Sotva jsme vyjeli, ucítil jsem teplo v konečcích prstů. Sláva! To lupnutí v rameni mi odblokovalo krevní oběh.
„Zachránili jste mě. Děkuji vám. Díky vám mi zase teče krev,“ snažil jsem se pochválit strážníky. Laurel se podíval na Hardyho a překvapeně prohlásil: „Tys mu dal ránu? Já ne. Jak vám může téct krev, když jsme s váma zacházeli, jako s porcelánem? Přestaňte si vymýšlet. Jestli si budete stěžovat, pak vám teprve poteče krev.“
Došlo mi, že bude lepší neříkat nic, dokud mě nepředají lékařům. Neboť vše, co řeknu, může být použito proti mně.
Lékař byl chápavější. Prohlédl můj stav a řekl, že bude lepší, když si mě nechá na lůžku kvůli pozorování a případným komplikacím. Když jsem se umyl, padl jsem na ustlanou postel a okamžitě usnul. K večeru mě přišla navštívit má žena, která mě hledala na policii, kde oznámila, že nás vyloupili a mě že unesli.
„Jsem ráda, že ti nic není. Kolik jich bylo?“ sedla si starostlivě na kraj postele.
„Koho kolik bylo?“ nechápal jsem její otázku.
„No těch lupičů. Musel jsi prožít hrozné trauma. Po celém bytě byly rozházené věci a největší šok jsem dostala, když jsem si uvědomila, že tě asi i mučili. Ten přišitý mobil vypadá příšerně. Jsi hrdina. Věděla jsem, koho si beru. Bili tě?“
Asi by nebylo dobré, kdybych jí řekl, že jsem si jen přeležel ruce. Přistoupil jsem na její vysvětlení a přemýšlel, kolik jich bylo, aby to bylo věrohodné.
Hlasité předčítání
