Jde o jeden takový „barový dialog“, zaznamenaný včetně myšlenkových pochodů :-). Tučnou kurzívou jsou zvýrazněné ty její, obyčejnou ty jeho. Je to už hodně stará věc, pravěk, dá se říct.
***
Pohlédli na sebe přes bar ve stejnou chvíli.
Ona zčervenala, on nervózně uhnul očima.
Okamžitě se mezi nimi vystavěla barikáda z hutných cihel napětí. Oba se z uvolněných pozic narovnali a chvílí se vzájemně měřili pohledy.
Konečně se odhodlal, sklouzl z barové židličky, natáhl se pro své zpola vypité pivo a vydal se směrem k ní.
Nekouká zrovna mile… rozhodně to nebude brát s nadhledem… žádnej přátelskej rozhovor z toho nekouká…
Ty šmejde, ty hajzle, ty sviněěěěěěě…
„Čau… jak je?“ pronesl tlumeně. Mezitím si ji stačil rychle prohlédnout. Slušelo jí to. Vždycky byla hezká. Předtím po ní toužil, lákala ho, vábila. Měla pro něj určitý punc tajemna. Teď už ji dokázal hodnotit o něco střízlivěji. Vlastně o dost.
„Fajn…“ odvětila.
Přestaň se tak debilně ptát a řekni něco konkrétního… řekni, žes chtěl zavolat…
Ticho. Zabubnoval celý nesvůj dlaněmi o barový pult.
„Čekáš tu na někoho?“
Skousla si rty. Evidentně se přemáhala, aby mu klidně odpověděla.
„Měla jsem se tu sejít s kamarádkou, ale zavolala, že nedorazí… smůla… hádám, že ty na nikoho nečekáš,“ řekla přezíravě.
Věděla o něm, že občas rád vyrazil do baru sám. A dlouho u toho nezůstalo.
„Znáš mě…“ usmál se. Uvolněně to nebylo.
Tohle je příjemný asi jako vyšetření tlustýho střeva… kéž bych ji od tý noci před dvěma měsíci už nikdy nepotkal… byla hloupost si zrovna s ní něco začít… vždyť vím, že nic nebere na lehkou váhu… tak už něco řekni, kámo, začíná to bejt trapný… řekni cokoliv… něco plácni, co na tom záleží… zeptej se jí třeba na-
„Proč ses neozval?“
Byla rychlejší.
A je to tadyyy…
To jsem zvědavá, co řekneš, šmejde…
„Ani nevim. Bylo pořád něco, akce a tak, víš…“ odvětil zdánlivě klidně.
Neměl jsem sem dneska chodit…
Jasně, akce a tak… takže fakt zavolat nechtěl… nevim, co jsem si namlouvala… myslela jsem si, že zrovna ke mně se bude chovat jinak? Jo, myslela… naivko…
„Víš, jak jsem se cejtila?“ sykla podrážděně.
Proč jsem si ze všech barů z celý Prahy vybral zrovna tenhle…
„Myslel jsem, že v tom máme jasno,“ pokrčil rameny a pousmál se.
„Jasno?“ zvýšila hlas, skoro to vykřikla.
Naklonil se blíž k ní. Chtěl zabránit tomu, aby zvyšovala hlas.
„Tak doufal jsem, že když říkáš, že víš, do čeho jdeš a že od toho nic nečekáš, říkáš pravdu,“ řekl s tichou prosbou v hlase. Byla to jeho kamarádka, ne nikterak blízká, ale taky to nebyla cizí holka, se kterou by vyjebal raz dva. Zaleželo mu na ní. Vlastně ne. Když nad tím zapřemýšlel, záleželo mu na tom, aby zůstala zticha. Nechtěl, aby se o tom dozvěděla jeho bývalá. Teď spolu sice kvůli jeho pravidelným poznávačkám dámských luhů a hájů nebyli, ale co kdyby v budoucnu zafoukal příznivější větřík pochopení. Vždycky je dobré nechat si zadní vrátka.
Znovu se jí podíval do tváře.
Vypadá, že jí to vážně sebralo…
„To se tak říká, panebože… doufala jsem, že zavoláš…“ pokračovala o něco tišeji.
Hlasité předčítání
