Ten hajzl. Ten zk****ej za*****j hajzl! Dostaveníčko při měsíčku. Sv*** jedna!
Jenže Pavel věděl, že těmhle lidem se neodporuje.
Kor, když přejou pevný zdraví vaší ženě.
„Marti, dneska večer se vrátím pozdě, jdeme s klukama slavit.“
„To sis přečet v tom dopise?“ zeptala se ho nedůvěřivě, „Já, že ten chlápek, co to přines na tvýho kamaráda moc nevypadal. Spíš… Znáš to – černej kabát, vyleštěný polobotky, utažená kravata…“
„Ne, neboj to jsem si tam nepřečet. Mára slaví povýšení.“
„Aha… no dobře. A co v tom dopise píšou?“
„Ale… nic zajímavýho.“ odpověděl co možná nejvíc nezúčastněně. Pozná, že lže. Doufal, že to přejde.
Přešla. Nejspíš pochopila, že se pravdy pro vlastní bezpečí nedočká. To na ní miloval hned od začátku – dokázala vždycky intuitivně poznat, kdy se má přestat ptát, aby se nedozvěděla něco, co nechce. Přitom se kvůli tomu na nikoho nikdy neurazila. Ostatně šesticiferný číslo na její pravačce až moc jasně svědčilo o temnotě, co si s sebou nesla životem.
Za dne zastiňuje pomník Gottwalda v „legijáku“ vysoká lípa. Podle legendy jí tam zasadil Konrád Henlein, když přijel na místní sjezd příznivců obnovení provincie Deutschböhmen. Pravda to nejspíš není, protože Park Legionářů, později přejmenovaný paradoxně na park Rudé armády, založilo před válkou místní sokolský sdružení s podporou města. Ale není nad legendy. Za tmy to místo symbolizuje zvrácenost doby jako žádný jiný. Neudržovanej pomník legendárního poskoka Moskvy pod československým národním stromem, na kterej všichni rezignovali. Kolem dokola křoviska a pár nemocnejch dubů a buků, to celý násilím přejmenovaný s respektem k Zeitgeistu a totálním pohrdáním k minulosti.
Když Pavel s rukama v kapsách svýho hnědého saka sevřenýma v pěst dorazil, už na něj čekal a kouřil.
„Výborně, zdravím Vás, pane Soukupe. Jsem rád, že jste stále muž se silným vědomím osobní odpovědnosti,“ přivítal ho.
Pavel neodpověděl. Poslední tři hodiny strávil o samotě v hospodě naproti divadlu pohroužený do účetnictví svýho života. Po pěti vodkách mu všechno začalo směřovat k jednomu jedinýmu definitivnímu řešení.
Nechal Medka mluvit. Neposlouchal jeho sáhodlouhej monolog. Věděl, comu chce.
„…tak co myslíte, pane Soukupe? Nechtěl byste pomoci s blahem Republiky?“
Mlčel.
„Víte co, tak já vám dám chvíli na rozmyšlenou. Jsem štědrý člověk. Zapálím si, a až dokouřím, tak mi řeknete vaši odpověď, co vy na to?“
Vytáhl balíček cigaret, jednu vyndal a vložil si jí do úst. Pak vylovil z kapsy zapalovač a začal škrtat.
V tu chvíli Pavel vyndal ruce. V pravačce držel kámen.
Stačilo se jednou šikovně ohnat. Trefil spánek. Přesně, jak chtěl.
„Víš co, ty sv**ě jedna bolševická? Smysl pro odpovědnost? Blaho Republiky? SEDM LET JSI MI VZAL A TEĎ MI CHCEŠ VZÍT I ZBYTEK SVĚDOMÍ, CO MI ZŮSTALO? A K TOMU VYHROŽUJEŠ MARTĚ? CHCÍPNI, SLYŠÍŠ MĚ? CHCÍPNI TY HAJZLE!!! TÁHNI DO PEKEL, NEBO SE ROZPADNI NA ATOMY, MĚ UŽ JE VŠECHNO JEDNO. HLAVNĚ CHCÍPNI!“
A jak Pavel řekl, tak se stalo.
Pak se zhroutil v slzách na kolena v póze kajícníka k patám pomníku prezidenta Sjednotitele.
Vydal se na cestu, ze který se nedalo uhnout. Nebo přesněji – jeho cesta právě skončila.
Hlasité předčítání
