Když jsem se ráno probudila, nevěřila jsem vlastním očím. Hnědá lahvička bez etikety ležela na psacím stole, kam jsem jí v noci – ve snu – položila. Hergot, tak že by se mi to nezdálo? Jenže pak mě čekalo ještě jedno překvapení, o dost horší. Někde vzadu v hlavě mi od prvního momentu něco nehrálo, ale až postupně mi docházelo co.
Argo.
Neslyším Arga.
Ležel v obýváku.
„Argouši?“
Jednou mi říkali na kurzu první pomoci, že u bouračky poznáte, komu je nejhůř podle toho, že není slyšet. S nemocí to většino uplatí úplně stejně. U lidí stejně jako u psů.
Argo přerývaně oddychoval, a každý nádech jako by ho stál stejný úsilí, co Feidipida cesta do Athén. No, tak, Argouši, nevzdávej to…
Vztek a zoufalství cloumá tělem. Hořkost na jazyku, beznaděj. Pocit posledního člověka na světě, co ve zvonici všehomíra odmítá připustit svou osamělost a dál a dál tahá za provaz, aby volal o pomoc.
Lahvička.
Nebuď blbá naivka. Ještě je v tom nějakej jed na krysy. Stejně se ti to jenom zdálo.
A záleží na tom vůbec? Teď už nejde nic zhoršit.
Běžím do pokoje, beru lahvičku. Otvírám Argoušovi mordu a kapu mu pár kapek přímo do chřtánu.
Děj se vůle boží.
Divil se, že ho nikdo u pomníku nesebral. Lidi Medkova kalibru nikdy nechodili sami. Teda – zřejmě skoro nikdy.
Když v parku i o půl hodiny později panoval až nadpřirozený klid, vstal a došel domů, kam to měl slabých deset minut, pro rýč. Pak se vrátil.
Pořád absolutní klid. Jako by něco chtělo, aby dokončil svoje dílo.
Lhostejně vykopal u kořenů lípy jámu a Medka tam pohodil. Pak jí zasypal a pokusil se místo co nejvíc zamaskovat, ale dobře věděl, že to nemá cenu. Gottwaldovi u nohou ho nenajdou leda by při Pavlovi stálo něco mimo tenhle svět.
Aby si pravdu přiznal, vlastně celkově netušil, proč tohle všechno dělá. Jako by to ani nebyl on. Skoro jako by ho jím vládlo něco, co udržovalo klid v parku. Od toho posledního výlevu zoufalství nad Medkovou mrtvolou už žádnou „osobní odpovědnost“ necítil. Stal se figurkou ve hře, loutkou. Ale čí?
Může si vůbec loutka uvědomit, kdo je loutkářem?
Domů se vrátil chvíli po druhý ráno. Marta na něj čekala. Tentokrát chtěla znát pravdu. Celou. Nebránil se, nelhal, nevykrucoval se. Všechno jí řekl. A jak mluvil a vyznával se ze všech hříchů, cítil, že se začíná vytrácet. Mizel ze světa, co bezcitně drtil figurky bez vysokých cílů a svěřoval moc bestiím, zneužívajícím pravidla. Realita pro něj začínala pomalu ztrácet kontury, a panel okolo ho zval někam… výš? Dál? Ne… všechny ty výrazy popisovaly směr, on zůstával pořád u stolu v kuchyni naproti Martě…a přitom…
Když skončil, začalo svítat.
Marta se neptala.
Rozplakala se.
Panel zná i slitování, bohužel ale nabývá roztodivnejch podob.
Slunce vstalo toho rána chladný. Až na miliony stupňů na povrchu, pochopitelně. Jenže ty človíček uvězněnej v panelový kleci na kusu kamene bloudícího vesmírem podle zákonitostí, v něž mu víra dovolovala věřit, prostě nedokázal cítit.
Mám tohle ranní běhání s Argem fakt ráda.
Stačily dva dny, a kapky ho postavily na nohy.
V sedmičce jsem hledala pana Soukupa, že mu poděkuju. Na dveřích jmenovku neměl, tak jsem zazvonila u nějakých Dvořákových. Prý ten byt od nějaké Soukupové koupili v osmdesátém třetím, ale od té doby na patře žádný Soukup nebydlí.
Můžu se k tomu postavit dvěma způsobama: Buď mě to bude děsit po zbytek života a postupně se zblázním, nebo se smířím s tím, že na některý otázky odpověď prostě nenajdu.
Ještě, že stín těchhle němejch patronů lidstva, z nichž některý pamatujou ještě válku, čistí duši jak nic jinýho.
„No poběž, Argo, šup!“
Hlasité předčítání
