Pavučina
Z postranní uličky, kde se obvykle válí smetí a vzpomínky v podobách zmačkaných plechovek a popsané papíry něčím, co už nebývá obvykle důležité. Z takové uličky, kam chodívá spát nejeden člověk, který prohrál souboj se svým vlastním životem a uchýlil se tam, protože ztratil chuť něco změnit, ale zároveň ještě nenašel chuť se vším skoncovat. Z takové uličky mezi dvěma velkými domy, v jejichž přízemí jsou obchody s luxusním zbožím a ve vyšších patrech apartmány, které mají prosklené stěny, které se těší z toho luxusu, že když nadejde noc slasti páru bohatých, kteří je obývají, můžou tyhle robustní skleněné zdi ztmavit, tak odtud vyletěla moucha. Neletěla dál, ale sedla si na výlohu, za níž stála figurína, která měnila své oblečení, ale neměnila svůj nedokonalý pohled svých náznaků jakýchsi rysů.
Za mouchou vyběhlo dítě oděné v ošuntělém oblečení, které čpělo neúspěchem jeho rodičů. Jednak protože se denně váleli v opojení alkoholu kdesi v příbytku dávno zapomenutém vlastníkem domu, druhak v zapomnění svého šílenství, že tam s nimi žije i jejich dítě.
Z nějakého důvodu byl tenhle blonďatý kluk posedlý tím, že by měl konat dobro. Možná ho to naučil jiný kluk z podobné sféry života, která byla záměrně přehlížena a jen v postelích, v teplých upravených postelích lidí, kteří o jejich existencích jen diskutovali, aby si měli před spaním co říct. Řekl mu, že jednou pomohl ženě s taškou z nákupu, a ta že mu dala tři eura. Což bylo neuvěřitelné. Tři eura naše dítě nikdy nevidělo. Za to vidělo tři láhve dopitého ginu a slzy své matky, kterou jeho otec neutěšoval, nýbrž se zapříčinil o to, aby slz bylo víc.
A tak se kluk rozhodl, že to zkusí směrem dobrým, i když o poměru dobra a zla věděl méně, než by dítě vědět mělo. Dovršil sice už dvanácti let, ale neuměl číst ani psát. Za to uměl naprosto skvostně fungovat mezi bezdomovci, narkomany a prostitutkami. Ani jeden z nich mu nikdy neublížil. Říkali mu Dobrák, protože se neochvějně držel toho, že najde své vytoužené a vysněné dobro, které bylo jeho útěchou pokaždé, když se jeho rodiče vedle v místnosti pod vlivem alkoholu s nábytek dehonestující agresivitou hádali. Snil o tom, že jednoho dne vykoná natolik důležitý skutek, že se stane slavným. Každý den, mimo shánění peněz a jídla, trávil tím, že sledoval kolemjdoucí ve svých drahých kabátech a naleštěných polobotkách, a čekal, až se někomu z nich přihodí něco zlého, aby mohl pomoct a stal se někým jiným, než do té doby byl.
Svět ho už dávno připravil o dětství. Tedy až na jednu věc. Tím byl komiks, který si se zájmem, aniž by rozuměl slovu, prohlížel pořád dokola. A měl jej schovaný zrovna v té postranní uličce, kde si všiml nad dírou ve zdi velké pavučiny. Pavouk, který ji pečlivě utkal, strádal stejně jako kluk. Jeden se na druhého dívali se zájmem takovým, až dítěti přišlo, že se navzájem chápou. A tak kluk nemohl nechat bez povšimnutí mouchu, která v ten moment kolem něj proletěla. Byla to obří masařka. Nepřehlédnutelná. Velká a nažraná. Synonymum velkých a nacpaných lidí, kteří se vozili v autech, které byly zbytečně velké a drahé, což kluk přiměřil k jejím křídlům.
Plácnul rukou o výlohu, až za ní zůstal mastný otisk na skle, ale moucha byla obratná a nedala se chytit. Byla však tlustá a nedokázala odletět do bezpečí výšek, a tak se dál pohupovala ulicí. A dítě za ní. Absolutně nezapadající kolem všech těch pinglů, kteří čekali před vchody svých hotelů, až budou moct návštěvníkům zaparkovat jejich auta.
„Však já tě chytím, ty jedna svině!“ hulákalo dítě mluvou svých rodičů a utíkalo za hmyzím gigantem, který by pavoukovi nasytil žaludek.
Neztrácel ji z dohledu ani když letěla přes cestu. Mával rukama jako šílený a nevšímal si nebezpečí ocelových věcí s motory, které zanechávaly stopu na plících lidí na opačné straně světa. Musel ji chytit za každou cenu. I když se neměl nikdy moc čeho naučit, život sám jej naučil nevzdávat se něčeho, čeho si umanul.
Přeběhl ulici za zvuku troubících aut a za pohledů kolemjdoucích, kteří svou pozornost stejně tak rychle odvraceli, jako je tenhle žár zachvátil. Moucha byla unavená a zaletěla do obchodu s potravinami. Sedla si na první jablko, které se červenalo jako namalované. Kluk se pomalu přiblížil ke své kořisti a pak se vrhnul skokem na ovoce, aniž by dbal toho, kde se nachází.
A opravdu mouchu chytil. V hromadě rozkutálených jablíček koukal skrze škvíru ve svých rukou, zda je tomu opravdu tak. Prodavač, který si chudého dítěte všiml, okamžitě vyběhl zpoza zeleniny, vzal jej za ošuntělé triko a vyvedl jej z obchodu ven, kde dítě před zraky všech stačil počastovat nadávky. Ale kluk se nedal, a pevně a hrdinně třímal mouchu ve svých dlaních. Cítil, jak se snažila uprchnout. Jak panikařila. Jak mu dlaně vibrovaly od jejích silných křídel.
Znovu nedbaje provozu, ani pinglů, ani lidí, doběhl k postranní uličce, kde pavučina hlídala jeho komiksový poklad. Než ale mouchu pustil, omluvil se jí a dlaně silně sevřel. Ucítil, jak se její tělo pod náporem deformuje a mačká, až nakonec puká jako bílé kuličky z křovisek, které tak rád rozšlapával pro své vlastní pobavení.
Mrtvou mouchu vzal a položil pavoukovi na jeho síť. Ten neváhal a okamžitě přispěchal k úlovku. Zadečkem ji omotal tak, aby ji odšťavnil jako hroznové víno a odtáhl si ji do svého zákoutí mezi obnaženými cihlami zdi.
Se zadostiučiněním a dobrým pocitem kluk odešel domů. Tu noc se mu podařilo spokojeně usnout, i když z vedlejšího pokoje slyšel vzdechy muže, kterého neznal. Jeho otec, jak odposlechl, měl noční směnu, a tak se stávalo, že matka přijímala různé návštěvy. To muselo být dítě zavřené ve svém pokoji a nedávat najevo že je živé. Bylo mu tohle nepochopitelné konání milované matky ale jedno, protože myslel na blaho svého pavouka. Slíbil si, že na zítřejší den mu obstará další potravu. Vymyslel mu jméno. Říkal mu Ondra. Byl to jeho hrdina. Ondra. Ztělesnění jeho víry v dobro. Tenhle pavouk, kvůli kterému musel ublížit mouše, aby mu zachránil život.
Druhý den zase seděl u pavouka a pozoroval, jak zdokonaluje svou síť, když ze zbohatlické ulice plné drahých obchodů a hotelů uslyšel, jak někdo volá o pomoc. Vykouknul ven na ulici a uviděl, jak žena utíká za rozjetým kočárkem s brečícím dítětem, který se z nějakého důvodu blíží k frekventované vozovce, na které měl den předtím i on co dělat, aby jej nic nesrazilo.
Nečekal a vyběhnul. Kočár chytil ještě dřív, než k němu doběhla žena. A taky ještě dřív, než se stihl rozprášit i s nevinným dítětem o naleštěné Masserati nedodržující rychlost stejně jako ostatní. Očekával, že za tento skutek dostane odměnu. Ostatně stejně, jak mu to doporučil jeho dávný kamarád, po kterém se už vlastně dávno slehla zem. Jenomže místo toho musel čelit nadávkám.
„Dej ty svoje špinavé ruce z toho kočárku, než moje dítě něčím nakazíš!“ ječela žena.
„Ale já jej jen chytil,“ bránil se kluk.
„Vypadni od toho kočáru ti říkám!“ řvala nepříčetně.
Strážník, který šel kolem, se zastavil u situace zachráněného kočáru. Žena začala sprostě nadávat. Než se policista zorientoval, kluk zmizel v uličce. Proběhl kolem pavouka, který se za ním jen smutně díval, protože očekával další potravu. Doběhl až do své špinavé postele a tam zůstal ležet zraněný těžkostí života a neférovostí toho, jak povrchní dokážou lidé být. Obzvlášť, když si neumí přiznat svou vlastní chybu.
Slunce nebylo ovlivnitelné ničím, a tak zapadlo stejně tak, jak ten den vyšlo. Vystřídal jej měsíc, a po odpočinku, zase vyšlo.
Dítě se couralo ulicí. Míchaly se v něm emoce a myšlenky, které nedokázalo uchopit, protože nebyl nikdo, kdo by mu jej vysvětlil. Byl to boj se stínem, který se po úderu objevil vždy jinde, než byl útok mířen.
Ale neztrácel víru. V jeho pojetí světa, který viděl, to byla barevná stránka komiksu, která byla zašpiněná jeho malými prsty, jak si jej pořád dokola prohlížel, aniž by si jej vzal domů pod strachem, že bude odhalen. Jeho hrdinou se stala hlavní postava ve žluté kápi, která zachránila od kočky uvízlé na stromě, až ženu, která zůstala opuštěna.
Třetí den dítěti nenašel uplatnění. Jen se s pár prostitutky dal do řeči, sklidil vlídné pohlazení a pár drobných, aby si koupil trochu jídla. I když měl být doma po setmění, nabyl přesvědčení, že na tom nezáleželo, a tak poprvé zůstal do noci. Nechtěl zůstávat v nebezpečném parku, který pod rouškou tmy cenil své pařáty neřestí a šílenství velkoměsta, a tak se rozhodl, že ještě před svým pozdním odchodem domů navštíví pavouka. Nechtělo se mu poslouchat jím nepochopitelné zvuky vycházející z hlasivek jeho matky, takže se ten den coural, co to šlo.
Před jedním hotelem, zrovna když návštěvník vyšel ze své limuzíny a s sebou vytáhnul nádherný lesknoucí se kufr, nějaký jiný muž tomu staříkovi vytrhnul zavazadlo z rukou a utíkal. Ale kluk poznal svou další příležitost a chlapa podkopnul. Dokonce mu kufr na poslední chvíli vytrhnul ze sevření. Chvíli to trvalo, protože se o něj muž snažil prát, ale houževnatost naučená na ulici, kluka posílila, aby se nevzdal.
Hrdě zvedl uchráněnou kořist nad hlavu a udělal pár kroků, ale policista, který celou scénu neviděl zpoza zaparkovaných Rolls Royce, vyhodnotil situaci jako výsměch chudého bohatým, takže na dítě skočil, vytrhnul mu kufr z rukou a nasadil mu želízka, nedbale tomu, že kluk žadonil po spravedlnosti.
„Ukradl vám tenhle mladík kufr?“ zeptal se policajt, zatímco blonďatého držel za paži.
„Myslím, že ano,“ podepsal starý muž klukův nespravedlivý ortel.
Zbytek města té noci vidělo dítě už jen z okýnka policejního auta, které jej vezlo. Zavzpomínal na pavouka, který mu bude chybět. Z řečí ostatních dětí si byl vědom, že domů se už nepodívá. Tenkrát si sám sobě slíbil, že jeho dobrý skutek tenhle nespravedlivý svět poznal naposledy. To bylo tehdy, kdy auto odbočilo z ulice pryč. A nechalo špinavou minulost budovat špinavější budoucnost jednoho dobromyslného srdce.
Hlasité předčítání
Skvělé.