Stín nad Alexem
,,Nechci se s tebou nikdy rozloučit!“ vzlykala jsem Alexovi na rameni. Alex mě jemně objal a řekl: ,,Však ještě neumírám, tak nebreč. Nezáleží na tom, co ti řekl někdo ve stínu! Třeba to tak vůbec nemusí být. Nevěř tomu!“
Podívala jsem se na něj zblízka. I v jeho očích se leskly slzy. ,,Nechci tomu věřit!“ řekla jsem. „Ale bojím se, protože ten stín stojí pořád za tebou.“
Alex se otočil a zakroutil hlavou.
,,Ale jdi, vždyť tu nikdo, ani nic není! Ty jsi teda…“
Alex se zatvářil,asi jako že si z něho dělám jen hloupou legraci,řekl rychle:,,moje štiplavá zdravotnice si šla zdřímnout, a nikdo jiný už mi strach nenahání. Nebo snad otec?“ pousmál se hořce. „Nerad bych, aby za mnou někoho poslal, když moje anděla strážná spí!“
Pak se na mě ušklíbl. ,,A ty mě neděs. Málem jsem zapomněl, jaká umíš být para!“
Znovu mě objal a dlouho jsme tak zůstali,beze slov,pořád se mi chtělo moc brečet,ale kvůli Alexovi jsem pláč zadržovala.Na chvíli mě od sebe odstrčil, aby se mohl nadechnout. Možná jsem se na něj tiskla až moc. ,,Pojď,“ řekl. „Půjdem za Tonym. Určitě ještě nespí a já bych si dal něco lepšího k pití než pořád čaje a minerálky. Z toho už mi je zle!“
Vzali jsme se za ruce a vyšli z jeho pokoje. Stín za Alexem šel všude, kam Alex. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na tu temnotu, která ho sledovala.Alex šel s Tonym dolů do baru,mě vzali sebou,ale Alex řekl Tonymu,co jsem mu povídala o tom stínu a Tony na mě kroutil hlavou…
Trocha legrace
,,Nevšímej si jí, je bláznivá. Však jsem ti říkal, co vyváděla, když jsi tu nebyl, ne?“ pronesl Tony k Alexovi, když jsme seděli u stolu v baru. Alex se zasmál.
,,Nevím, neřekl bych, že je bláznivá. Prostě jen občas dělá hloupé vtípky, stejně jako já. Jsme oba praštění a to mě těší. Aspoň se tu něco dělo, když jsem tu nebyl!“
Tony se na mě zamračil a stěžoval si.
,,Rogase s ní málem klepla pepka. Terorizovala ho! Kvůli ní se nechal sbalit tou Evajzou a vypadá to vážně!“
Alex se zařehonil. ,,To mu přeju! Ale pravda je, že takhle vážně by to být pořád nemuselo. Dlouho jsme mu nic nevyvedli, takže… je čas si trochu užít legrace!“
Náhle mě Alex přepadl. Strhl mě na zem a oba jsme se začali smát. Tony se k nám přidal. Smích ale přerušil Rogas, který se přiřítil jako rozzuřený obr. Zvedl nás oba ze země a oddělil nás od sebe. Jeho tvář byla tvrdá jako kámen.
,,Co se to tu zase děje? Jak to, že tu chlastáte? A co tady dělá ona?“ řekl přísně a ukázal na mě.
Tony se snažil zmírnit Rogasův vztek.
,,Se tak nevztekej. Právě jsme se snažili trochu rozveselit, když je to tu pořád jako v hrobce. Jako by tu chcípl pes!“
Rogasův výraz však zůstal nepřístupný. Červený vzteky mě vyvedl ven a zabouchl za mnou dveře. Zamkl.
Zůstala jsem sama. Sedla jsem si na schody a rozplakala se. Proč mě vyhodil? Chci zpátky! Alexi!
Najednou se dveře samy otevřely. Zmateně jsem se zvedla. Rogas přece zamkl. Jak je to možné? Vešla jsem dovnitř. Dveře se za mnou zavřely a… zamkly samy. Nikdo nebyl v baru ani v sále. Asi už šli spát.
Pomalu jsem procházela domem. Světla se rozsvěcela, jen co jsem udělala krok. Ale pak začaly problikávat, jiskřit a praskat. Ze všech stran se vynořovaly stíny, šeptaly a dělaly průvany. Lákaly mě do podkroví.
Byla jsem vyděšená, ale nemohla jsem odolat. Jako by mě nesly neviditelné ruce. V podkroví mě uložily na starou palandu. Cítila jsem, jak mi těžknou oči. Pak jsem upadla do hlubokého spánku.
Další hrozný sen ve snu…
Hlasité předčítání
