„Vildo, poslouchej. Chci ti něco říct dřív, než se to k vám dostane oklikou a oficiálně. Navíc, ty budeš jednou právník, tak to pochopíš líp, než ostatní. A zvládneš jim to i líp přetlumočit.“
„Sakra, snad mě nechceš říct, že jste si na nás na zastupitelstvu upekli nějakou vyhlášku, víš, že Ústavák je na tohle háklivej…“ ironicky se zasměju a napiju se svýho vína. Po koncertě je víno na nervy nejlepší. Do hlavy stoupne rychle a díky tomu se v mý duši pokaždý otevře taková divná temná krajina plná klidu a nicoty. Nevím proč, ale dodává mi to určitou jistotu – takovej ten druh, kterej musel cítit Karel I., když ho postavili před špalek. Sice nic není v pořádku, ale všechno je tak, jak má bejt.
„Ne, to ne. Ale víš, že to tu máte v nájmu, ne? Přes tátu Kubíka.“
„Jo, to vím, od obce. Přece jenom kdo by chtěl vlastnit bejvalej kryt civilní obrany.“
„No, jde o to, že se nám přihlásilo nějaký Sdružení přátel československý obrany s tím, že chce tenhle bunkr koupit.“
„Ale bullshit, proč by to chtěli? Ty vole, vždyť v kopcích toho maj…“
„No jo, jenže tohle je ve městě. A oni z toho chtějí udělat muzeum. Prej to přiláká turisty a zvýší zájem o lokální dějiny.“
„Hmmm… dobrý kecy. Dějiny neznamenaj pro nikoho, kdo žije dneškem nic, a že dneska se ničím jiným nežije, a lokální dějiny – těm odzvonilo s obrozením…“
„Vildo, poslouchej: Možná, že máš v něčem pravdu, ale zastupitelstvo to vidí jinak. Slyší na tyhle laciný nekonkrétní sliby. Navíc dobře víš, že lidi jako Štrausová a Krtina ve vás vidí jenom ztracený případy, feťáky a nemakačenka. A maj podporu…“
„Do hajzlu, vždyť díky nám má tohle město aspoň nějakou kulturu!“
„…nepřerušuj!“
„Al-“ zkusim ještě pokračovat ve svým vodopádu nadávek, ale pak zachytím Katčin pohled a stáhnu se. Tenhle výraz, ve kterým na vás míří tisíc kopí noční hlídky, co vás přistihla při krádeži, umí dokonale. Teď je potřeba poslouchat.
„…jde prostě o to, že se to tu nejspíš prodá. Zkus se optat nějakejch svejch kamarádů dole na jihu z práv, jak to třeba pozdržet, zneplatnit a tak. Ale připravte se na to, že jestli chcete bojovat, bude to tvrdej boj, a já ti nemůžu hlídat záda víc, než právě teď.“
„Dobře. Já kouknu do nájemní smlouvy. Předpokládám, že to bude muset jít ofiko cestou, tak dám bacha na formality…“
„A prosímtě, zkus o tom vyrozumět ostatní nějakou šetrnou cestou. Bylo by bláhový házet kamením, to nikomu nepomůže.“
„Exodus z Podzemí. Dobrej titul na album,“ prohlásím ironicky.
„Ne, proboha, to ne, radši se ještě hodně zamysli nad něčím jiným,“ rozesměje se Katka.
Petr jenom dopije svojí irskou, položí skleničku, zvedne se a hodí na sebe takovým jeho typickým švihnutím kabát. Vždycky si říkám, že musí dřív nebo pozdějc dát buď někomu omylem do nosu, nebo něco rozbít. Ale ono na Péťu my nedáme dopustit, takže případnej ublíženec na jméně by si to musel vyříkat s náma všema, a rozbít se toho v našem holobunkru moc nedá. Hlavně tady nahoře u stolků. Možná tak támhle ten obraz člověka v rakousko-uherský uniformě, co tu visí odnepaměti, a nikdo neví, kdo na něm je. Oťas přišel s teorií, že je to mladej Franz Josef. Ale měl toho tehdy jednak už dost vypito, a když jsme se ho zeptali, jestli ví, kdo Franz Josef je, tak tvrdil, že poslední rakouskej alchymista, co umíchal lektvar nesmrtelnosti. Prej se o tom dozvěděli Francouzi a Němci a jedni ho chtěli od Rakušáků vybojovat a druhý vyhandlovat za podporu proti zbytku světa a tak začala první světová. No – Oťas a jeho teorie, to by vydalo na samostatný story.
Hlasité předčítání
