Lomcuje klikou a ramenem zkouší pevnost prkenných dveří, debil jeden, dveře jsou chatrné, obávám se, že je vylomí. Zabuší a zavolá otevři a buší znovu a znovu. „Vím, že seš tam, otevři!“ Je naštvaný a rozladěný, podupává a točí se dokolečka, aby si vstup do altánku ze země vydupal. „No tak, dej si konečně říct a otevři!“ snaží se změněnou taktikou vloudit. To víš že jo, reaguji vzdorovitě, tobě, prevíte, už nikdy neotevřu. Včera se usadil v pohodlném křesle a seděl v něm až do večera, jen oči mu hrály. Kroužil jsem kolem něj, tloukl knihou o stůl, zakopával jsem o jeho natažené nohy, tropil jsem hluk, abych mu dal srozumitelně najevo, co si o jeho sezení v mém křesle myslím. Ale on předstíral, že se ho to netýká. Až hlad ho vyhnal do syrové podzimní noci. Zlom vaz, řekl jsem mu na cestu. Mám důležitou a velmi zodpovědnou práci a musím se vyspat. Co by to bylo za službu sedět tam nevyspalý, k dřímotě náchylný? Už samotné pomyšlení, že jako hlídač usínám, je pro mě nepřijatelné. Byl jsem poučen, že po příchodu ke skladu musím zkontrolovat pečetě. To udělám a pak sedím v chatrči a škvírami pozoruji, co se kolem podzemního skladu děje. Nic se neděje. List po listu ve větvích ševelí, padaje k zemi a lesní zvířátka hopkají, hlavně veverky, potvůrky mrštné. Těm je mezi lískovými keři hej. Před odchodem pro jistotu prohlédnu pečetě, odemknu, pootevřu, co jen dovolí pečetě a petlice s visacím zámkem, dveře přirazím, abych měl jistotu, že je zavřeno, zamknu v chatrči vítr, který nestačil škvírami uniknout a jdu.
Venku se rozhostilo podezřelé ticho, bystřím sluch, ale už žádné dupání, nazlobené supění ani žádné nařizování, jen meluzína si hvízdá v komíně. Je pryč? Že by to pro tentokrát vzdal? Určitě se objeví zas a je těžké odhadnout, kdy přitáhne, to, že přijde je víc než jisté. Nic jiného neumí. Pro tuto chvíli mě těší, že jsem mu neotevřel. Ale to není důležité, hlavní je, že odtáhl a přede mnou se otevřela chvíle svobody. Lehnu si na pohovku, zavřu oči a vychutnávám ten pocit. Je tak krásné ležet a hlavu mít jasnou, bez trápení, bez starostí, zhluboka dýchat a do sytosti se té svobody nabažit. Když pak otevřu oči, vezmu knihu a s náramnou chutí se pustím do čtení Marťanské kroniky od Ray Bradburyho, mám ji dočtenou k povídce Osadníci.
Pojednou se z venku ozvou kroky, zpozorním, odložím knihu a naslouchám. Že by se vrátil? Ale ne, jsou to jiné kroky, je jich víc. Kdo by, co by, snad se nebojím? Očima se chytám předmětů v místnosti a hledám v nich oporu. Jste tady se mnou, kdyby k něčemu došlo. K ničemu nedojde. Když nebudu chtít, nemůže k ničemu dojít. Otevírají branku. Slyším, jak jdou ke dveřím a berou za kliku. „Otevřete!“ zavelí hlas z venku.
Není to on, jsou jiní.
Se zatajeným dechem sám sobě předstírám, že neslyším, postávají, přešlapují, pokašlávají a sem tam mezi sebou prohodí slovo, slyším je, jako kdybych tam stál s nimi. Mají času dost. Jeden řekne: je doma. Zabuší na dveře a přidá k tomu: „Otevři, ty srabe.“
Když nebudu chtít, k ničemu nedojde.
Opatrně se kradu ke dveřím a naslouchám. Jsou tam, dávají mi najevo, že jsou si svou věcí jisti. Odemykám a pomaloučku pootevírám. Rázně se chopí skulinky, dveře se rozletí dokořán, dva muži vtrhnou dovnitř a hned si počínají, jako kdybych tu byl hostem já.
Hlasité předčítání
